Jsme rodina jako každá jiná, když se sejdeme, je nás plný obývák. Hodně se nasmějeme, hlasitě se bavíme, někdy se překřikujeme a čas od času se i poškorpíme. Nebývají u nás hádky s házením talířů či pěstmi, ale různé spory či nedorozumění se dějí stejně tak, jako všude jinde…
Téma bylo zcela prosté, začala o něm mluvit moje dvacetiletá neteř, a byla jím rodina. Přítel mé neteře má rozvedené rodiče a jeho maminka se letos znovu vdala. Coby zralá žena po čtyřicítce, matka 22letého syna, porodila před měsícem miminko. Je to holčička a jmenuje se Anežka. Mlčela jsem, protože jsem okamžitě vycítila tenký led. Bylo mi nad slunce jasné, že zadání úlohy: „matka v přechodu, dítě ve školce“ aneb „maminka nebo babička“, není zrovna vhodné k vánočnímu stromečku a tak jsem všechny poznámky spolkla. Mlčeli všichni. No, nejsme my vzorní slušňáci?
Ovšem pyšná jsem na svou zamčenou papulu byla jen chvíli…
Naběhla jsem si o několik minut později…
Neudržela jsem ret na rtu, když se k mému uchu doneslo: „Svatba je stejně úplně zbytečná…“ Omladina naší rodiny diskutovala na téma sňatek. Můj tatínek si začal okusovat spodní ret a mamka, stejně jako vždycky, měla sklopené oči, vím, co si o tom myslí, jsou ze staré školy. A já zřejmě také… Tak jsem si dovolila vyslovit, že nesouhlasím. V tu ránu se na mě upřela pozornost všech párů očí v místnosti. Bylo mi hrozně. Míním tím nepříjemně. Jen jsem tedy chtěla dovysvětlit: „Svatbou přece dávám celému světu na srozuměnou, že patříme k sobě, že spolu plánujeme děti, že budeme rodina a rodina se prokazuje stejným příjmením…“ Domluvit jsem to však nestihla. Ve vteřině jsem se proměnila v malou školačku, která dostala za ušiska. Bylo mi řečeno, že svatba je k ničemu, že když dva lidi chtějí být spolu, žádný papír na to nepotřebují a že se mám vrátit do starožitnictví aneb do předminulého století…
Normálně mě spláchli…
Nehájila jsem svůj názor neb jsem nechtěla rozdmýchávat emoce. Zaťala jsem zuby a velmi pomalu dýchala, nádech, výdech a ještě jednou nádech, výdech…
Nicméně – uvízlo mi to v hlavě. Svatba je podle mého názoru nádherný, slavnostní a svým způsobem vznešený krok. Je to životní rozhodnutí a je to životní událost. Samozřejmě, že je třeba předem pečlivě zvážit, koho si to beru za manžela či za manželku, nicméně to pořád nic neztrácí na půvabu a nemění důležitost takového rozhodnutí. Nějak si neumím, sama pro sebe, vysvětlit ten negativní postoj těch právě vylíhnutých kuřátek, sotva se vyloupli ze skořápky, žijí bez víry, bez touhy, bez naděje? Dopředu počítají s tím, že to nevyjde, tak nač si to komplikovat. A jestli bude maminka Nováková a tatínek Benda, je to fuk?
Opravdu je to jedno?
Vím, že se život dokáže ošklivě zašmodrchat. Vím, že nesnáze byly, jsou a budou. A to je právě ono, nestačí co život neplánovaně přinese? Budeme se na tom ještě podílet?
Já se pokusím, a to samozřejmě netuším, jak to dopadne, svému synovi vysvětlit, že tímto svým rozhodnutím dá celému světu viditelně najevo, že jeho vyvolená je ONA, ta ONA, ta jediná na celém světě. Pokusím se mu předat něco „ze starožitnictví“, že rodina má jedno příjmení a členové rodiny patří k sobě.
Doufám a věřím, že se ještě rodí dívky, které se chtějí vdát (plánovaně jednou), mít na svatbě kouzelné bílé šaty, mít manžela, děti a společné příjmení.
Jít životem společně. V dobrém i zlém.
Napsal/a: Padmé
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (47 vyjádření)
Ali, nádherně řečeno:-) Já si myslím totéž a je mi líto, že poslední anonymní se tolik utápí v pesimismu. Já, ač jsem si prošla velkým nezdarem, tak podruhé opravdu nenechám nic náhodě:-) A snažím se, snažím:-)))
Vidíš, anonymní, to je škoda 🙁
Mně právě přijde, že svatbou by TO TEPRVE MĚLO ZAČÍT.
Můj muž má pěkný příměr – dnem svatby se „narodí miminko“ – a je na nás, tak jako u výchovy dítěte, co z něj uděláme…. jestli budem ti úžasní staroušci,kteří se v 80-ti stále drží za ruce, nebo jestli to nevyjde…. na manželství a lásce se musí pracovat, a musí makat oba dva – to ovšem vyžaduje stejný cíl a někdy pěknou dřinu.
Devcata, ja si myslim, ze hlavne byla chyba, ze se autorka clanku nechala umlcet a nedorekla svuj nazor do konce. Tady presne je videt, k cemu jsou ty rodinne dychanky o Vanocich.Podle me k nicemu. A co se tyce svatby, muj nazor je ten, ze svatba je zaver neceho hezkeho. Moje svatba byl pro me nejhorsi den v zivote a tim take skoncilo vsechno hezke mezi mnou a mym muzem.
Corino, byla bych ráda a potěšila bys mě, kdybys svůj názor napsala – otevřeně a upřímně, já jsem ten článeček napsala právě proto, abych slyšela (resp. přečetla si) názory někoho jiného a podívala se na to téma i z jiného úhlu.
K tomu věku – já si myslím, že třicetiletá maminka je lépe „připravena“ na mateřství než šestnáctiletá (obecně řečeno, samozřejmě mohou existovat vyjímky). Takové mlaďounké děvčátko má dost potíží samo se sebou, natož pak s miminkem a to nemluvím o takových věcech jako je nedokončené vzdělání, finanční závislost na rodičích atd. Tak asi takhle jsem to myslela já.:-)
Padmé, není zač, to jsou takové prkotinky, ale mě se líbí, móc…
K tvému tématu bych měla co říct, ale nechci. Já prostě pro svatbu nejsem, jsem jako babofka, ale určitě je to dáno tím, že už jsem jednou vdaná byla.
A dítě po čtyřicítce bych také nechtěla, jen mě zarážejí některé příspěvky, že je lepší starší máma než náctiletá. V diskuzi od Sabiny psali jinak :-)) Tak vidíš, vyjadřovat se podrobněji nemá smysl. Pa.
Mariko, děkuji.:-)
Hezky jsi to napsala, zřejmě jsi uvnitř cítila, že přišel Tvůj (Váš) čas (na svatbu) a to, že jsi se těšila a užila si to, je moc moc fajn.:-)
K tomu věku: mám to nějak tak podobně jako Ty, myslím si, že mezi 25-35 je to ideální, když to jde a nejsou zdravotní komplikace.
Corino, děkuji, těší mě, že jsi napsala.:-)
A ještě jednou díííky za mailík, byl opravdu moc krásný.
Padmé, moc pěkný, zajímavý článek hodný k zamyšlení
Padmé, moc pěkný článek:)))))
Víš, já jsem s manželem žila na hromadce skoro deset let…..neměli jsme potřebu se brát, fungovalo nám to i bez papíru…..je pravda, že jsem občas na téma svatba u nás doma zavedla řeč, ale vždy se to stočilo jiným směrem……najednou dítě…….ale ani to nám nevadilo, pořád jsme to brali za nadstandart……ale já už se celkem nedala a začala uvažovat o těch bílých šatech, o pohádkové svatbě, rodiče do nás hučeli, proč se nevezmem????
Najednou, jen tak, jsme zašli na matriku a bylo to, termín a svatba:))))
Těšila jsem se jak malá, užili jsme si to nádherně……a já jsem byla a jsem pyšná paní:)))
A to miminko po čtyřicítce…..pokud se na to žena cítí, tak prosím, sice se mi to zdá nerozumné, ale už je to každého věc……….já osobně bych v tom věku miminko nechtěla, ideál se mi zdá mezi 25-37 rokem, máš ještě nějaký ten elán a je pravděpodobnost, že se dočkáš i vnoučátek:))))
Moc moc děkuji Vám všem za Vaše příspěvky. Tolik reakcí na jeden článek – no KRÁSA – co víc si můžu přát…:-))) Díky moc.
Jsem ráda, že se v něčem shodneme a v tom, v čem ne, alespoň popřemýšlím…
Přeji krásný sluníčkový den Vám všem.
:o)
NO a potom jsou ještě také ty matky, které dítě neodkládají pro materiální obohacování se, ale proto, že se v nižším věku necítí vyzrálé na zrození dítěte. Ten scénář, jak to potom nejde už je stejný, takže se dostanou do věku mnohem vyššího, než plánovaly. Ne pro materiální bohatství, ale pro větší duchovní vyspělost. Myslím, že žena, která se živí ve dvaceti prostitucí, nezřízeně holduje akllkoholu apod. nebude asi tak dobrá matka jako ve čtyřiceti, kdy už dávno došla k tomu, že takový život žít nechce.
Já bych jen přidala názor k dítěti po čtyřítce. Je to individuální, to je jasné a souhlasím s tím, že sil je každým rokem míň a míň. Na druhou stranu když žena potká toho pravého až později, tak mi přijde hezké, když ještě „stihnou“ dítě, i když je třeba už po čtyřítce. Kolem mě jsou dva takové případy v práci(dítě ve 44 letech, partner je v obou případech mladší). Nyní je dětem cca 6 let a zatím tam žádný problém nevidím.
Marina
Peťko, v tomhle nemusím chodit daleko. Přesně tak to má expřítelkyně mého muže. S ním má holčičku, která má jeho příjmení. Když od něj odcházela, tak malé byl jeden rok a snaživá maminka čekala dítě s jeho nejlepším přítelem, druhá holčička má tedy jeho příjmení. Rozešli se v krátkém čase a milá holčina ve 22 letech porodila třetí holčičku, v pořadí s třetím mužem. Ten si ji teda už vzal, takže mají aspoň stejné příjmení:-))) Ale ty dvě holčičky se jmenují po tatíncích. A vzhledem k nízkému věku maminky a k jejímu nestandartnímu životnímu názoru myslím, že to u třetího tatínka neskončí:-)))) I toto je pohled na život, ale pro mě nepřijatelný:-))))
Matildo, díky za příspěvek, napsala jsi to moc pěkně. A „ano“ souhlasím s tebou v tom, že mnohé ženy mateřství stále odkládají a potom, když už se rozhoupají a chtěly by miminko, tak to třeba nejde… A určitě je taky jiné mít ve 40 letech třetí dítko, kdy už je mamka zkušenější a taky je asi jiné mít premiéru…
Peťko, díky za napsání, já nad tím taky přemýšlím, znám něco velmi podobného – byli to naši sousedé, když jsme ještě bydleli v paneláku – první dítko z prvního manželství, tedy jedno příjmení – druhé dítko z druhého manželství, tedy druhé příjmení a protože se rozešli ve zlém, vrátila se paní ke svému příjmení za svobodna, teď se vdávala potřetí…
Tak nějak mi to nedá a mám pocit, že dneska každý víc kouká na sebe a méně ho zajímají druzí.
Mladí chtějí mít asi otevřená vrátka, proto se neženou do manželství. Nějak podvědomně cítí, že bez onoho závazku můžou lehce vycouvat. Manželství bere dle mého více lidí jako závazek. Třeba to ani nemusí říkat nahlas, ale někde to ukryté je. Chtějí mít prostě volnost a když to nevyjde, zabalí kufr a jde se dál.
Ještě k tomu příjmení. Znám maminku, která má 3 děti a každé má jiné příjmení. Maminka taky jiné. Tedy mají v rodině o počtu 2 dospěláci + 3 děti, celkem 4 různá příjmení. Děti po otcích a matka stejné s novým „tatínkem“.
A zřejmě to není až tak ojedinělé.
Platila jsem něco do školy a zapomněla vypsat variabilní symbol, který byl RČ. Volala jsem do školy a bylo mi řečeno, že to je opravdu nutné, když má rodič jiné příjmení (což se nás netýká) než dítě, pak nemůžou platbu identifikovat. Mě to předtím vůbec nedošlo a divila jsem se, proč to je až takový problém, že jsem nenapsala jedno číslo.
Padmé, je mi to jasné… Ale právě v tomhle je kupa důležitých faktorů, spoustu už jste nakously… Pokud to mám rozvést, tak myslím, že především je špatné to, že mladí lidé tak dlouho otálejí se založením rodiny, až pak ženy po třicítce zjistí, že jim tělo vypovídá službu a biologické hodiny pomalu dotikávají. Pak často přichází na řadu dlouhá léčba a nakonec vytoužené děťátko. A takhle by to být nemělo…
Materialismus, touha po dokonalosti z časopisů, po kariéře, zařízeném bydlení, to všechno se dostalo u mladých lidí do popředí, zároveň se odkládá založení rodiny a tento přístup souvisí i s odkládáním a odmítáním svateb, s pesimismem, že na ničem nezáleží, stejně se lidi rozvedou, tak na co „ten papír“…
Znám lidi, co si stanovili žebříček hodnot, který pak neustále měnili a posouvali priority – nejdřív musíme mít oba dobrou práci a hlavně vlastní bydlení. Pak bude dítě. Když to mají, byt či dům není zařízený, není podle jejich představ. A ještě nebyli na dovolené tam a tam… Pak s přibývajícím věkem zpohodlní, vždyť teď si můžou dovolit cokoliv a jet kamkoliv. A znají tolik párů, které děti vysloveně omezují v dosavadním životě…
Děti by nás neměly omezovat. Jen obohacovat, dělat z nás lepší lidi.
Já si taky myslím, že by čtyřicítka měla být strop. Ale znám pár vysloveně šťastných maminek, které si právě dopřály „tu voňavou radost“, když jim starší děti odrostly. Jasně, že nikdy nemůžeme vědět, jak na to zareaguje naše tělo, naše zdraví. Ale to nemůžeš vědět ani ve dvaceti, i spousta mladých maminek skončí na rizikovém těhotenství. A je fakt, že právě ty maminy, které už si tím mateřstvím prošly dříve, si to víc užívají, jsou klidnější, vysmátější, kdejaký problém je neskolí, s pláčem děťátka si lépe poradí, byt mají zařízený, hmotné statky najednou nejsou tak důležité…
Tož tak, i toto je jeden z pohledů na věc:-))
Víš, Matildo, já si právě myslím, že to maminky neodhadnou, jak rychle jim budou po čtyřicítce ubývat síly, jsou opojené myšlenkou na další dítko a nejsou soudné – neříkám všechny, říkám některé – nehledě na to, že zdraví si nikdo nenaplánuje, člověk nikdy neví, kdy co přijde, jen ta pravděpodobnost s věkem vzrůstá… Tak jak jsi to napsala Ty, tak by to mělo být, ale já si myslím, že ve skutečnosti to tak mnohdy není…
Matildo, zdravím Tě, ráda Tě „vidím“, Ty se můžeš přidat kdykoli.:-) Napsala jsi to moc hezky, ta víra a naděje tam má být, přeji Ti vše dobré, ať to klape klapy klap.:-)
Holčinky, moc děkuji za vaše řádky, za vaše reakce a za vaše životní zkušenosti. Já se tu úplně tetelím blahem. Protože si říkám, že vy své děti vychováváte zrovna tak a to je tááák dobře.:-))) Jen houšť a víc kapek.:-)))
Padmé, díky za krásný článeček a možnost k zamýšlení – jestli se můžu přidat:-)
Dítě ve čtyřiceti… Své druhé dítě jsem porodila téměř ke svým třicátinám. Když jsme vozily s kámoškou kočárek, smály jsme se, že teď si dáme pár let oraz a až nám ta drobotina odroste a bude prchat z domu, dáme si ještě repete:-)
Pak se mi život obrátil vzhůru nohama, a já se rozváděla. Jako dítě rozvedených rodičů jsem i já doplnila statistiku, srdíčko strašně rozervané bezmocností. Připadalo mi, jako by mě cosi neviditelného a strašně silného, zvaného osud, vzalo za uši a několik měsíců protřepávalo v průvanu…
Ale když už je člověku opravdu hrozně, začne být zase líp. Přišel můj anděl, vzal mě i s dětmi k sobě a máme spolu miminko, svatba je na spadnutí. Malý se narodil, když mi bylo 36 a už mi, přiznám se, docházely síly. Příčinou je zdraví, takže vím, že do dalšího miminka už se opravdu nepohrnu, bylo by to hlavně sobecké především k rodince, kterou už mám, nezaslouží si, aby máma zůstala kvůli dalšímu přírůstku ležet v nemocnici a pak dlouze sbírala síly, aby tu drobotinu zvládla…
Ale negativní názor nemám, každá žena musí vědět, co kvůli dítěti unese, co je schopná obětovat a na co jí síly stačí, a navíc každý případ je individuální.
Víš, máme nové sousedy – starší rodiče koupili dům a jeho část předělali na víkendové sídlo pro svou dospělou dceru a jejího manžela. Začali sem jezdit asi čtyřicetiletí (možná i starší, nevím, netroufám si odhadovat) manželé se dvěma dospělými dětmi, a ta paní se tady pyšně celé léto chlubila s krásným bříškem. Narovinu přiznávali, že „něco“ nevyšlo:-)
Ale byli – jsou hrozně šťastní. Děti mají z domu a teď museli pořizovat celou výbavičku úplně znovu. Ale září a svítí štěstím a láskou na dálku. A tak to má být…
No a svatba, už jsem to nakousla. Já tu negativní zkušenost mám a stejně se, já blázínek, do toho vrhnu znovu. Takhle je to ve mě, takhle to cítíme oba, nikdo druhého do ničeho nenutil, prostě byla jsem požádána o ruku a poněvadž věřím tomu, že vedle tohoto muže strávím zbytek života, moc ráda budu oficiálně jeho ženou. Těším se na to, těším se na společné příjmení, těším se, až budu manželkou. Na barvě šatů, na velikosti a provedení svatby, na tom ostatním mi prostě už nezáleží. Záleží jen na naší rodině, na ničem jiném. Ale ta bude kompletní, v tomhle jsme oba taky „vykopávky“:-))))
Pamino, Peťko, díky. Další „starožitnice“ do klubu.:-)))) To je bezvadný, kolik nás je.:-)
Já si nevšimla vašich příspěvků, poněvadž jsem tu „zápasila“ na notebooku s řádky a odstavci bez myši a já jsem bez ní úplně vyřízená.:-)))
Mně to přijde tak nějak všechno dohromady: to, že jsme pár, to, že jsme se vzali, to, že se jmenujeme stejně, to, že spolu máme dítě – je to vzájemně provázané a patří to všechno k sobě… tedy dle mého cítění 🙂
Mobile Sliding Menu