Tady jsou vidět blázni – Rozděl a panuj

Rubrika: Jak se žije jinde

Opracováni léty a usilovnou prací si jednoho dne uvědomíte, že ač se snažíte sebevíc, začíná vám to, tak trochu, přerůstat přes hlavu. Na každém centimetru vašeho domova, všude, kam jen vaše oko dohlédne, všude je to vidět, všude je to cítit. Skutečnost, která vám ovinuje dlouhé studené prstíky kolem krku…

Skutečnost, která vás každé ráno tahá za nohu zpátky do postele. Skutečnost, která smrdí, ač je bez zápachu.

Všude tu smrdí PRÁCE.

Protože jste šikulové, snaživci, ale nejste milionáři, snažíte se vše dělat svépomocí. Něco s lepším výsledkem, něco s horším. Jakmile ovšem začnete na jednom rohu, na dalších třech se objeví něco, co prostě nesnese odkladu.

Jakmile se pustíte do zateplování stropu, zjistíte, že se vám pod štaflemi boří podlaha.
Jakmile zdvihnete ruku s kladivem, abyste přibili skobičku a pověsili obrázek, po úderu skobička zajede do omítky a naleznete ji na podlaze sousední místnosti.

Na jedné straně „to“ podepřete, na druhé vám „to“ spadne.

Ať se snažíte sebevíc, ať jste sebeschopnější v popírání logiky a fyziky, ať dokážete rozštěpit svou osobnost tak, aby zvládala více úkolů najednou, stejně máte pocit, že to nikdy neskončí..
Ono to nikdy také neskončí, jen je třeba tak honem nepropadat panice.

Nemáte možnost jiné volby.

Takhle rozebraný barák nikdo nekoupí za ty prachy, které jste do něj narvali. Nehledě na to, že váš domov je nejspíše zatížen hypotékou, což bývá při prodeji tak trochu problém.

Další „proti“ případnému prodeji je fakt, že to tu prostě MILUJETE.

No, a pak jsou tu ty děti, že jo, kvůli kterým to člověk vlastně všechno dělá…

Práce, to je vůbec taková zajímavá věc. Když to slovo vyslovíte, každý si pod tím představí něco jiného.
Někdo hodiny prosezené za počítačem. Jiný hodiny strávené za volantem. Někdo si představí nepříjemné zákazníky, nespolupracující pacienty, drzé žáky…

VY máte jasno. Pro vás je slovo PRÁCE synonymem pro krumpáč, lopatu, kolečko a hřebíky.

To, co provozujete mimo dny svého osobního volna, to považujete za zaměstnání, nikoliv však za práci.

Nikdo nikdy nebude správně rozumět vašemu pocitu konečného oddechu, když si v pondělí ráno sednete do kanceláře, byvši v bezpečné vzdálenosti od míchačky a vrtačky.

Nikdo, kdo na tom není jako vy, nepochopí, že si do zaměstnání chodíte vlastně odpočinout.

Odpočíváte však prakticky jen fyzicky, protože zatímco vrtáte již třetí plombu tohoto dne, či šijete „pětistýpadesátýpátý“ autopotah, váš mozek klidu nemá.
Kalkuluje, počítá, klesá a upadá do depresí.

Posouvá čas vpřed, či vzad, podle toho, jak byste to právě potřebovali.
Modlí se, „aby to ti úředníci schválili“, „aby to nespadlo“, „aby si nikdo nevšiml, že ten plot je trochu nakřivo“, „abychom už proboha tento měsíc mohli koupit to dřevo na zimu“, „aby na nás, pro letošek, místní energetický dodavatel pozapomněl s ročním vyúčtováním záloh“.

Zatímco vám kolega-kolegyně vypráví o tom, jak ho bolí zuby, zlobí děti, nejede mu auto, kam pojede na dovolenou, vy se usmíváte a kýváte (nebo mračíte a kroutíte hlavou – dle potřeby), a v hlavě vám běží: objednat písek, posbírat nářadí, přivrtat tu poličku, zavolat na obec, vykopat jámu, poštípat dříví, vyhrát milion…
Potíže s dětmi, nejezdícím autem či bolavými zuby, to už berete jako součást té klidnější stránky života a nechápete, na co si ty lidi vlastně stěžují.

Jednoho krásného pondělního rána, zrovinka právě po tom, co jste si zase v neděli ztrhali záda při snaze vykopat díry na plot, (zbývá vám jich ještě osmdesát devět) vás to napadne.

Co kdyby to udělal NĚKDO JINÝ?

Někdo, kdo má více času.

Někdo, komu práce voní. (Vám by také voněla, ovšem již tak nějak melete z posledního a už si nejste pomalu ani schopni sami uvařit kafe…)

Někdo, komu by se sice zaplatilo, ale ne moc…

Někdo, kdo by to mohl dělat i jindy než jen o víkendu…

Právě jste se dostali do stadia, ze kterého vás mohou vytáhnout jen osoby zkušené a znalé. Říká se jim pomocní dělníci na stavbě. Jsou to lidé, kteří umí od všeho něco, ale nikdy je nikdo k pořádné práci nepustil, tudíž za to nejsou nijak horentně honorováni.
Lidé, kteří u vás doma těch osmdesát devět děr vykopou ochotně a rádi a vás to nepřijde ani na tolik, kolik byste museli zaplatit např. bagristovi. Pro ně je to „melouch“, pro vás vysvobození.
Oni, na rozdíl od vás, vědí, jak se takové jámy kopou (ano, i TO se dá pokazit).

A vy si můžete v klidu pokračovat v práci, která vás sice „tolik nepálila“, ale taky nepočká… (Třeba vymalovat v kuchyni).

Posbíráte své úspory a najdete takovou skupinku lidí, kteří jsou toho všeho schopni.

Rozdělíte jim práci i ty úspory a po prvé v životě jdete spát s čistou hlavou.

V zaměstnání teď budete sice muset mnohem více makat, abyste si na ty pomocné pracovní síly vydělali, ale to vám tolik nevadí, protože pracovní činnost ve vašem bydlišti probíhá i v době, kdy sedíte v kanceláři .
Navíc, a to je pro vás zřejmě to nejdůležitější, je HODNĚ VIDĚT.
Nemusíte už čekat až na víkend, kdy se sedřete, abyste něco viděli, teď vám jen stačí se večer vrátit ze zaměstnání domů…

Máte pocit monarchy, hlavy rodu, kápa, za pár korun máte pod sebou lidi, kteří skutečně pracují…

Spokojenost je na obou stranách. Jak říkám – rozděl a panuj ((((-:

Napsal/a: Bramborka

Toto taky stojí za přečtení!

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (7 vyjádření)

  • Opět jednička!:)))
    Tak Ti teda začínám být na pochybách zda bydlení v paneláku je to pravé ořechové,když tu člověk v těch seriálových líčení čte o co v životě přichází:)

  • Bramborka

    Děvenky,moooc děkuju za vaše krásné komentáře. Mám z nich velikou radost((-: S plotem to dopadlo asi tak, že se u nás příslušné úřady byly podívat. Plot máme „krááásnej, přesně podle pravidel, hezky upravený pozemek (doposud smetiště,zbořeniště,džungle..)“ Manžel prohlásil, že danému udavači donese flašku, protože si spočítal, že to co zaplatíme na symbolických pokutách nečiní ani třetinu z toho, co bychom museli zaplatit na skutečném stavebním povolení, ale pšššššššt(((((((((((-:

  • Bramborko… opět krásné… 🙂
    A když jsi zmínila 89 děr na plot, tak mě napadá – jak to tehdy dopadlo s tou vaší „neohlášenou“ stavbou plotu?

  • Bramborko, opět nádhera……..ty to tak umíš krásně podat:)))))
    Pěkně piš, ať se mám nad čím zamýšlet a usmívat:)))

  • Bramborko :)))))))))))
    Třemi slovy 😉 – nádhera a svatá pravda 😉
    Já jen dodám, že lamentace nad zlobivými dětmi nebo nedejbože nerozhodnost, kam pojedou na dovolenou – to si říkám – vaše starosti bych tak chtěla mít 😉
    jj, hlavně vyhrát ten milion, to by se fakt hodilo 🙂
    Ale víš, co jsem zjistila? Že na takovém domečku se člověk naučí – opravdu naučí – trpělivosti…. nic nejde tak rychle, jak by sis předtsavovala, všechno stojí minimálně třikrát tolik, než kolik jsi počítala, takže opravdu eliminuješ jen to životně důležité a to ostatní prostě počká, až….. až na to budou peníze, síla, čas… Kolikrát už můj muž prohlašoval – příště si na to vezmu lidi! (Udělali jsme to asi třikrát a fakt je to k nezaplacení…. neboť, jak správně píšeš, i kopat se musí umět 🙂 – můj choť si taky myslel, že jámu napříč zahradou vykope raz dva za pár dní sám…. nakonec jsme najali šikovného kopáče, který prohlásil, že TOHLE ještě nekopal – 30cm zeminy a zbývající metr do hloubky jílu – na tom by můj drahý vypustil duši)
    Takže děkuji za tvé povzbuzení a vědomí, že v tom fakt nejsme sami :))))

  • Padmé

    Bramborko, musím se smát – fyzika i logika i u našeho starého domu zmizela jako pára nad hrncem…
    Co k tomu říct?
    Penízky, které jsme doposud investovali, nám samozřejmě už nikdy nikdo nevrátí a vidět pochopitelně nejsou, ha, ha, ha, ovšem je to náš domov, máme to tu rádi a jak já s oblibou říkám: „odsud se nehnu“ a manžel dodává: „to je moje velká černá díra“ jako že všechno pohltí, ať už jsou to peníze, čas nebo práce, nicméně říká s láskou, to citové zabarvení je slyšet v každé slabice .:-))))
    Takže díky za pěkný článek.:-)

  • Hele, tak já jsem první s komentářem. Bramborko, čtu Tvůj článek a ty víš, vžívám se do něj, a jsem ráda, že nehloubím jámy, nesbírám nářadí, neštípu dříví…Pěkný příspěvek, takový opravdový, že až moje fyzkultura bolí.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist