Spor

Rubrika: Od srdce i od plic

Jsme rodina jako každá jiná, když se sejdeme, je nás plný obývák. Hodně se nasmějeme, hlasitě se bavíme, někdy se překřikujeme a čas od času se i poškorpíme. Nebývají u nás hádky s házením talířů či pěstmi, ale různé spory či nedorozumění se dějí stejně tak, jako všude jinde…

A tak se stalo i o letošních Vánocích. Věkově jsme od sebe vzdálení čtyři generace, když to vezmu od nejmladšího po nejstaršího a rozdílní jsme tak, jak je to jen možné, asi jako porovnání ohně a ledu. Takže nějaké ty střety jsou nabíledni.

Téma bylo zcela prosté, začala o něm mluvit moje dvacetiletá neteř, a byla jím rodina. Přítel mé neteře má rozvedené rodiče a jeho maminka se letos znovu vdala. Coby zralá žena po čtyřicítce, matka 22letého syna, porodila před měsícem miminko. Je to holčička a jmenuje se Anežka. Mlčela jsem, protože jsem okamžitě vycítila tenký led. Bylo mi nad slunce jasné, že zadání úlohy: „matka v přechodu, dítě ve školce“ aneb „maminka nebo babička“, není zrovna vhodné k vánočnímu stromečku a tak jsem všechny poznámky spolkla. Mlčeli všichni. No, nejsme my vzorní slušňáci?

Ovšem pyšná jsem na svou zamčenou papulu byla jen chvíli…
Naběhla jsem si o několik minut později…

Neudržela jsem ret na rtu, když se k mému uchu doneslo: „Svatba je stejně úplně zbytečná…“ Omladina naší rodiny diskutovala na téma sňatek. Můj tatínek si začal okusovat spodní ret a mamka, stejně jako vždycky, měla sklopené oči, vím, co si o tom myslí, jsou ze staré školy. A já zřejmě také… Tak jsem si dovolila vyslovit, že nesouhlasím. V tu ránu se na mě upřela pozornost všech párů očí v místnosti. Bylo mi hrozně. Míním tím nepříjemně. Jen jsem tedy chtěla dovysvětlit: „Svatbou přece dávám celému světu na srozuměnou, že patříme k sobě, že spolu plánujeme děti, že budeme rodina a rodina se prokazuje stejným příjmením…“ Domluvit jsem to však nestihla. Ve vteřině jsem se proměnila v malou školačku, která dostala za ušiska. Bylo mi řečeno, že svatba je k ničemu, že když dva lidi chtějí být spolu, žádný papír na to nepotřebují a že se mám vrátit do starožitnictví aneb do předminulého století…
Normálně mě spláchli…

Nehájila jsem svůj názor neb jsem nechtěla rozdmýchávat emoce. Zaťala jsem zuby a velmi pomalu dýchala, nádech, výdech a ještě jednou nádech, výdech…

Nicméně – uvízlo mi to v hlavě. Svatba je podle mého názoru nádherný, slavnostní a svým způsobem vznešený krok. Je to životní rozhodnutí a je to životní událost. Samozřejmě, že je třeba předem pečlivě zvážit, koho si to beru za manžela či za manželku, nicméně to pořád nic neztrácí na půvabu a nemění důležitost takového rozhodnutí. Nějak si neumím, sama pro sebe, vysvětlit ten negativní postoj těch právě vylíhnutých kuřátek, sotva se vyloupli ze skořápky, žijí bez víry, bez touhy, bez naděje? Dopředu počítají s tím, že to nevyjde, tak nač si to komplikovat. A jestli bude maminka Nováková a tatínek Benda, je to fuk?

Opravdu je to jedno?

nevěstaVím, že se život dokáže ošklivě zašmodrchat. Vím, že nesnáze byly, jsou a budou. A to je právě ono, nestačí co život neplánovaně přinese? Budeme se na tom ještě podílet?
Já se pokusím, a to samozřejmě netuším, jak to dopadne, svému synovi vysvětlit, že tímto svým rozhodnutím dá celému světu viditelně najevo, že jeho vyvolená je ONA, ta ONA, ta jediná na celém světě. Pokusím se mu předat něco „ze starožitnictví“, že rodina má jedno příjmení a členové rodiny patří k sobě.
Doufám a věřím, že se ještě rodí dívky, které se chtějí vdát (plánovaně jednou), mít na svatbě kouzelné bílé šaty, mít manžela, děti a společné příjmení.
Jít životem společně. V dobrém i zlém.

Napsal/a: Padmé

Toto taky stojí za přečtení!

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Jak vybrat ty pravé plenky pro novorozené miminko?

Očekávání miminka sebou nese spoustu radosti, ale také rozhodování a nákupů. Jednou z věcí, bez kterých se určitě neobejdete,

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (47 vyjádření)

  • Padmé

    Corino, děkuji, že jsi napsala. Neberu si to osobně a nevykládám si to špatně, buď v pohodě.
    Rozumím a chápu, že po špatné zkušenosti je těžší tu víru a naději v cokoli (ve společné soužití, ve svatební obřad, ve společné příjmení…) ze sebe vydolovat…
    Ale pravdou zůstává, že vztah nám není dán jako něco neměnného a stálého (navždy), na vztahu je nutné se podílet, živit ho, starat se o něj – jako o květinu – bez péče zahyne… Víš, chci tím říct, že se opravdu musí snažit oba dva, aby to fungovalo a klapalo…

  • Padmé, na internetu na Seznamu je nový článek o našincích, co vyznávají klasickou českou rodinu se dvěma dětmi, ale málokterá rodina tenhle model splňuje. Článek jako udělaný pro tvou úvahu. Naše země patří co se týče rozvodovosti v Evropě na prvním místě. Tenhle fakt mě děsí. Mladí se v případě rozvodu nechtějí možná tahat o majetek, atd… Důkazem lásky pro mě papír není. Ale jak jsem psala, je to dáno tím, že jsem už vdaná jednou byla. Jinak jsem přemýšlela před lety, jinak dnes. Jsme s přítelem sedm let a nějak vnitřně cítím, že možná stvrzením našeho soužití by se mohlo všechno změnit. Majetnicky změnit. Ale možná taky ne. Kdoví?

    Nemusím opravdu celému světu křičet, jak píšeš, že bychom byli oficiálně sví. Padmé, nevykládej si to prosím špatně, ale já to takhle cítím. Kdoví, proč se tak bojím druhé svatby…sama si neumím odpovědět. Na nějaká zadní vrátka už vážně nemám věk 🙂 Takže tak, no 🙂

  • Padmé, já to taky vnímám tak, že mít dítě v šestnácti není to pravé ořechové, ale právě jsem tím jen snažila naznačit, že to vyzrávání jde zároveň s mateřstvím. Taky bych nebyla nadšená, kdyby má dcera přišla za rok, za dva a oznámila mi, že je těhotná. Ale asi bych to brala jako menší zlo, než aby v 35 tajně bulela, že se dítko nedaří.P.

  • Padmé

    PaKo, děkuji za Tvůj názor a Tvé zkušenosti, jsem ráda, že jsi přidala svou trošku do mlýna.
    K těm maminkám – souhlasím s Tebou, že to dlouhé odkládání mateřství asi není ideální. Souhlasím i s tím, že žena vyzrává právě díky dítěti.
    Tím “ -náctileté“ jsem já osobně měla na mysli na příklad šestnáctileté děvče uprostřed střední školy … proto ten můj komentář. V žádném případě bych si netroufla říct, že mladá maminka nemůže být dobrá maminka (to by byla pěkná hloupost).

  • TZak jsem si to povídání o Vánočním povídání přečetla až dnes a nedá mi to, abych nepřidala svou trošku do mlýna. Určitě jsem pro svatbu a ani nemusí být velká nebo okázalá. Prostě chci, aby všichni věděli, že my patříme k sobě. Mám dvě holky už dost velké, za pár let se třeba budou taky chystat do života s někým, a vím, že by mě dost mrzelo, kdyby žily jen tak. Určitě bych je k ničemu nenutila, ale myslím, že celkem chápou už teď význam svatby jako aktu.

    A k tématu dítě po čtyřicítce. Já sama jsem poslední dítě porodila téměř ve 36 letech a další už ne. Opravdu to vnímám, jak už teď ho občas nestíhám. Určitě to má i své klady a jsem moc ráda, že ho mám. Ale třetí dítě jsem plánovala dřív a bohužel se hned nepovedlo. A už teď třeba nemám nějak sílu vymýšte pro něj tolik aktivit, jako jsem to dělala pro holky, když byly v jeho věku. Shodou okolností jsme zrovna včera měli s mužem takový pěkný večer, probrali jsme kdeco a přišla řeč i na děti. Zajímavé je, že oba jsme se shodli na tom, že teď bychom se ani nějak nebránili ještě jednomu dítku, ale už prostě vnímáme to, že až by šlo do školy, my už bychom byli ve věku téměř prarodičů. Mně bylo 40 letos a zatím se tak všeobecně cítím na 30. Ale za pár let může být všechno jinak.

    A ještě k otázce vyzrálosti matek. Samozřejmě, že člověk vyzrává s věkem, ale čekat s dítětem až budu se budu cítit vyzrálá. Já taky nemám dobrý pocit z odkládání mateřství až po 30. Starší děti jsem měla mezi 25 a 30 lety. A řekla bych, že žena vyzrává s tím dítětem, tím, že stane matkou, tak se velice mění její myšlení, psychika. I náctileté matky mohou být dobré, prostě získavají životní zkušenosti zároveň s dítětem, možná je u nich celý proces dospívání a dozrávání zhuštěný.P.

  • Padmé

    Anonymní, já jsem se zas až tak umlčet nenechala… Svatba je podle mého názoru důležitý životní krok a měl by odstartovat všechno společné, tzn. děti, rodinu, domov, vše, co je v životě podstatné a důležité.

    A rodinné dýchánky? Ty bych si nenechala vzít.
    Jsou naše, jsme rodina, i když jsme rozdílní. Nemusíme se ve všem shodnout, máme se rádi, a když je toho zapotřebí, umíme držet pohromadě.

    Je veliká škoda, že máš tak špatnou zkušenost. To se potom spousta věcí mění, to chápu. Přesto se domnívám, že víra (i naděje) by v Tvém životě měla být i nadále.

  • Martinko, dík 🙂
    Tak se snaž a snaž, moc vám držím palečky, ať to vyjde… ale nějak o vás dva nemám strach :))

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist