Čarodějnický učeň Harry Potter vyrůstal u nevlídných pěstounů. Přesto však měl v zásadě pozitivní pohled na svět. Jak to jde dohromady? Tajemství spočívá v prvním roce Harryho života. To totiž ještě žil v láskyplném prostředí u vlastních rodičů…
V období, kdy se tento postoj formuje, je pro dítě nejdůležitějším prvkem světa matka. Právě ona dítěti představuje, jaký svět je. Vztah, který si dítě s matkou (nebo osobou, jež ji zastupuje) v prvním roce života vytvoří, podstatně ovlivní nejen povahu všech jeho pozdějších vztahů, ale i celkový přístup ke světu. Pokud matka není dosažitelná, reaguje nepřiměřeně či nevypočitatelně, svět se jeví jako nejisté, případně dokonce nebezpečné místo, a dítěti hrozí pesimistické ladění až porucha osobnosti. „Únik do schizoidních a depresivních stavů se stane trvalým sklonem,“ formuloval deficit základní důvěry sám Erikson (Erikson: Dětství a společnost, Argo, 2002).
Je-li matka milující a spolehlivá, dítě se cítí bezpečně a jistě. A to je ideální základ pro vnitřní stabilitu, sebejistotu a optimistické ladění. Takoví lidé bývají schopni hlubokých vztahů. Přitom se podle Eriksona nezdá, že jde o dostatečné množství potravy či projevů lásky, ale spíše o kvalitu mateřského vztahu. O to, zda je matka přítomná, pečující, odhadnutelná. Abychom ale byli upřímní, nemají to všechny matky stejně jednoduché. Ve vztahu jde vždycky o dva, a například u dráždivých a plačtivých dětí je prakticky nemožné reagovat stále pozitivně, vlídně, s důvěrou ve své rodičovské schopnosti. Své by o tom mohla vyprávět moje kamarádka Adéla, matka dvojčat. Její Markétka je spokojené dítě, se kterým je radost komunikovat. Zato s Lukáškem jsou trable: často pláče, všechno ho rozhodí, skoro se neusmívá. Přitom Adéla přistupuje k oběma dětem stejně. „Dokonce Lukáškovi nadržuju, Markétku zdaleka tolik nenosím, nechovám, tak často nekojím,“ říká. „Daleko víc na něj myslím a snažím se mu vyhovět, ale přesto mám pocit, že mu prostě nerozumím. Když zapláče Markétka, většinou vím, co jí je. S Lukáškem tápu.“
Copak je, Zuzanko?
Místem, kde lze krásně sledovat různé způsoby chování českých matek k dětem, jsou dětská hřiště, pískoviště, ale i prostředky hromadné dopravy. Možná si uvědomíte řadu podobných situací, jako jsou následující:
Léto vrcholí, jsme na dětském hřišti. Maminka čtyřměsíčního Dalibora si povídá s kamarádkou. Dalibor spí v kočárku. Po chvíli se však probudí a začne plakat. Maminka mu okamžitě strčí do pusy dudlík a pokračuje v hovoru s kamarádkou. Chvíli to funguje, pak se znovu ozve pláč a opakuje se trik s dudlíkem, tentokrát neúspěšně. „Asi má hlad,“ sdělí maminka kamarádce a namíchá Sunar. Dalibor se však u lahvičky rozkřičí ještě víc. „Tak co je?!“ osopí se na něj matka. Křik sílí. Matka cítí pohledy z okolí a to ji znervózňuje. Začíná prudce houpat kočárkem. „Na, máš už čas, musíš něco vypít,“ podává dítěti lahev.
Na vedlejší lavičce sedí maminka sedmiměsíční Zuzanky a čte si knížku, zatímco dcerka též spí v kočárku. Možná je to Daliborovým křikem, možná sama od sebe, začne se probouzet a fňukat. Maminka odloží knížku, nahne se nad kočárek a pohladí ji po tváři: „Copak je, Zuzanko?“ Pomalu ji vyndává z kočárku, dcerka se „doprobouzí“ u ní na klíně. Přitulí se k mámě a už se usmívá. Mává ručkama a dívá se střídavě na dění na hřišti a na mámu. „Podívej, Zuzanko, jaký má Davídek míč!“ povídá maminka, a dcerka si může očka vykoukat. Zareagoval už i Davídek, a jde se pochlubit blíž. „Ten je krásnej, podívej! A jak je barevnej!“ říká maminka. Čtyřletý klučina se dme pýchou, podává míč blíž, až se ho Zuzanka může dotknout.
Jsem tady pro tebe
Uvažujete, proč se první mamince nepovedlo své nemluvně uklidnit a druhé ano? Zásadní rozdíl mezi oběma příběhy nespočívá ve věku a pohlaví dětí, ani v tom, co jejich dítě potřebovalo. Dost možná ani ve schopnostech matek. Podstatná byla jejich ochota se dítěti věnovat. První matka si chtěla povídat s kamarádkou, a dítě ji obtěžovalo. Tomu pak odpovídalo i její chování. Druhá matka tam byla primárně pro své dítě, a citlivě reagovala na jeho signály. Probouzející se dceru ujistila, že je s ní, že se může pomalu probouzet dle své potřeby. Možná Dalibor nepotřeboval dudlík ani lahvičku, ale stačila by mu třeba i minimální pozornost matky. Ta se však nenamáhala zjišťovat jeho potřeby, a namísto toho se pokusila o ten nejjistější způsob, jak mu „ucpat pusu“.
Když to trochu zjednodušíme, pak Zuzanka dostala od matky, která pro ni reprezentuje okolní svět, tento signál: jsem tu pro tebe, sleduji, co potřebuješ a snažím se ti to dát. Naopak Dalibor dostal zprávu, že jeho problémy nikoho nezajímají, svého však může dosáhnout silou (intenzitou pláče). Jedna taková zkušenost sice o povaze člověka nerozhoduje, ale když je to tak dnes a denně, dítě nastaví svá očekávání, i když si své rané zkušenosti nepamatuje. Buď fixuje postoj důvěry ve své blízké a potažmo ve svět, nebo začne světu nedůvěřovat. A to se pak obtížně mění.
Napsal/a: Pavla Koucká
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (15 vyjádření)
Nečetla jsem komentáře,ale chtěla bych reagovat na článek.Moje dcerka je správnou ukázkou toho,že do roku si je schopno dítě zafixovat věci,ze kterých pak čerpá.Když jí byl měsíc,zemřela jí maminka a tatínek žil s matkou,resp.babičkou malé.Ta chodila do práce a o malou se staral zrovna kdo měl čas.Když jí byly 4měsíce,začala jsem žít s otcem malé a pomalu jsem se včleňovala do jejího života.Zvykla si na mě tak rychle,že se tomu dodnes divíme.Ale já jsem chodila do práce a nebylo jednoduché jít hned na rodičák,tak malou hlídal střídavě ten a ta a každý se k ní choval jako k chudince,která už nemá šanci mít v životě štěstí.Chvíli po devátém měsíci jsem to utla a zůstala s malou doma.První měsíc byla katastrofa,pořád plakala,ale pak najednou zlom a byla jsem máma a hotovo.Ale dodnes je velmi uplakaná,lítostivá,za každou ženskou jde hned jako kdyby hledala oporu nebo já nevím,co přesně.Je velmi labilní,náladová a má problémy s autoritou.Je i velmi bojácná a nervozní.Osobně si myslím, že je to tím, že si ji předávalo několik lidí,kdo si zrovna vzpomněl,že ji chce domů,tak jiměl.Ten řekl, že tohle smí,ten že tohle nesmí a hlavně k ní přistupovali jako k chudince,která už má život za sebou.A bude ji to provázet celý život.snažíme se jí udělat normální domov,ale jsou dny,kdy mi připadá,že máme doma uplakanou kuličku bez radosti ze života.Je to smutné.
Ještě mi to nedá nenapsat, po rozhovoru se svou známou. Máme přibl. stejně staré holčičky a úplně rozdílný pohled na péči o ně. Teď jim rostou stoličky. Zatímco já si nějak extra nestěžuji, i když malá určitě není tak zlatá jako jindy, známá je těsně před zhroucením. Malá údajně rýmu, kašel, průjem – dopovaná nurofenem. Takže ono je to taky o pohledu na dítě. Možná, že kdyby ona mluvila o mojí zlaté holčičce, byla by pro ní nesnesitelný nervózní ubrečánek a mě by ta její připadala jako hodné, milé dítě, kterému rostou zuby, ačkoliv objektivně by nebylo jinak vůbec nic.
Ano, s tím, že základ změnit nelze, s tím souhlasím. Také s tím, že si dítě matku vybírá, takže vlastně tahle debata není důležitá, protože všechno je, jak být má.:o) Tak já běžím za probuzenkou.
Mám sice jen jedno dítě (a řekla bych, že plačka ani uzlíček nervů to není), ale pokud bych měla takové dítě (třeba i druhé nebo páté), tak bych nehledala jen u něj, prostě je to i zásluha matky, jaké dítě je, jen u těch „hodných“ s tím více matek souhlasí, u těch „špatných“ už tolik svoji roli nevidíme, nebo nechceme vidět. Myslím, že takový názor nemám jen pro svoji nezkušenost = malou zkušenost s hodným dítětem. A nebo možná ano?! :o)
Peťko, hezké.
Píšeš jednu důležitou věc, totiž že matka dítě nepředělá. Možná, kdyby dítě mělo jinou matku…
Ano, to si já myslím také, že je možné. Zároveň si myslím, že děti k nám nepřicházejí žádným náhodným losem, jsem přesvědčená, že dítě je ten, kdo volí matku a s ní i otce a rodinu. Způsob její reaktivity je potom to, co dítě samo přesně potřebuje k tomu, aby se připravilo pro svůj konkrétní život. Nebo takzvanou „náhodou“ o maminku přijde a vychová ho někdo těch kvalit, které potřebuje… Náhoda je něco, nač nevěřím. Náhoda neexistuje. Dítě by mohlo být někým trochu jiným, v jinak disponované a postavené rodině. Ale není, protože si zvolilo svou rodinu a svou životní cestu.
Lien, teď už tomu rozumím, díky. Asi i hodně souhlasím. Jistě, matka se chová vždycky ke každému trochu jinak, reaguje na skutečné potřeby. Slabší dítě potřebuje víc péče, jiné, a citlivá matka se tomu přizpůsobí. Jenom ten důvod, jeho vlastní dispozice a povaha, ten je podle mě první a matčin vztah, chování je jen modifikující jev.
S chutí věnovat se dítěti s tebou souhlasím, k tomu není co dodat. Na tom podkladě se vytváří vztah s matkou, jehož kvalita prý o mnohém rozhoduje. Já jsem nechtěla napsat ( a snad nenapsala), že dítě ovlivňuje jeho matka zanedbatelně. Jenom, to že vychová zářící dítě, není její zásluha. Správnější by bylo – není to JENOM její zásluha. Stejně tak dítě pesimista a plačka takové není jenom díky matce, spíš to tak je často matce navzdory, a to v obou situacích.
Škoda, že nechceš mluvit o tom, jak jedno dítě ze dvou či více pozná, že právě ono a ne sourozenec je nechtěné a navíc. Protože mně to jasné není, v břiše jsou dva, velcí pár centimetrů, jak matka ví, které z nich dvou nechce a které chce? No, ale není to tak důležité, velká část matek dnes dvojčata dokonce chce, rozhodně není každá nepříjemně překvapená. Asi se o tom nejde takto bavit, jsou to nesdělitelné a asi i nepřenosné zkušenosti. Jenom autor na mě dělá dojem, že měl buď zkušenost s „jednoduchými“ dětmi – tedy těmi hodnými a vstřícnými, nebo měl zkušenost malou.
Harry Potter, jehož příklad je uveden v začátku, je totiž postava smyšlená. Jakkoliv ho miluju, on není živý, nikdy toto neprožil a takto nevyrostl…
Článek se mi líbí, nutí k zamyšlení, i když nemůžu souhlasit se vším.
V článku je ovšem věta, které věřím:
Je-li matka milující a spolehlivá, dítě se cítí bezpečně a jistě.
Jen bych doplnila slůvko..může..dítě se může cítit bezpečně..
Tak jak je to pěkně popsáno v knize Pusť mě, ale neopouštěj. Kde autor také popisuje nutnost připoutání, nejlépe k matce. S tím, že čím víc se dítě připoutá, čím víc si dítěte matka všímá a snaží se uspokojit jeho potřeby, tím se bude cítit jistěji a může se lépe odpoutat, což je taky hrozně důležité. V této knize autor popisuje reakce dětí, které byly předčasně odloučeny od matky. Taky na nich nemusíme problémy vidět hned, ale až za určitý čas, může jít o problémy s navázáním vztahů, komunikací a vůbec.
V článku je ukázka přístupu k dítěti matkou, která chce dokončit rozhovor s kamarádkou a matkou, která reaguje hned. Je to sice pěkný příklad, ale proč to teda nefunguje všude a na 100%? Proč mám jedno dítě, kterému se věnuji na maximum a stejně se mi budí vždy s našpulenou pusinkou? A druhé, při stejné výchově je po probuzení andílek, jako Zuzanka z článku?
Myslím si, že až tak jednoduché to nebude. Na to, aby vše fungovalo tak jak má, jsou potřeba dva a někdy se prostě stane, že to tak není. Ať se maminka snaží jak může, dítě prostě nepředělá a bude pořád uzlíček nervů. Ano, možná, kdyby mělo toto dítě matku úplně jinou, méně vnímavou, pak se bude nejspíš problém ještě prohlubovat.
I tak si ale myslím, že vše začíná mnohem dřív, než porodem. Co když už v prenatálním věku vznikla ta pomyslná „chyba“ v komunikaci mezi matkou a dítětem? Napravit něco, o čem třeba matka nemá ani tucha, není jednoduché. Každý jsme individualita a dnes už vím, že výchova dokáže ovlivnit hodně, ale základ zůstává.
Vírenko, používá ho jak autorka článku, tak ty, na dvojčatech se dokazuje, že přístup k dítěti nemá téměř žádný vliv na jeho chování. V tom příkladu, co píše autorka vidím jiný přístup – sama píše, že tomu jakoby horšímu dítěti nadržuje – to je jiný přístup. A o tom jestli dítě pozná, že ono je to „nechtěné a navíc“ nebudu polemisovat, to je pro mě tak jasné, jako že každý má babičku, důkaz nemám.
A pro mě šátek, prso, náruč nebo kočár, dudlík, lahev, postýlka je jedno a totéž, pokud chybí ochota být tu pro dítě. Jsou i matky, které zájem o dítě nemají a neměly, potom mohou být i nosičky, kojičky, kterým ale tato péče z různých důvodů nevyhovuje, mohou si i připadat jako otroci (fakt takovou znám), ale tam chybí ten skutečný, opravdový zájem a chuť se dítěti věnovat. Neříkám, že je někdo tak dokonalý, že 24 hodin denně má stále chuť být plně k dispozici dítěti, ale jde tam asi o ten poměr. Jestli ho vícekrát utěšuji s chutí, nebo z povinosti a nechutí, nebo vůbec, protože mě to nebaví.
Co chci vlastně říct je to, že přestože se dítě rodí s určitými předpoklady, dokáže je přístup v mnohém ovlivnit, V MNOHÉM, ne v nějaké zanedbatelné (nebo spíše žádné) míře, jak píšeš ty. Tedy alespoň jsem tvůj první příspěvek tak pochopila. Ovšem nepopírám, že vrozené předpoklady existují, to určitě ne.
Lien, teď ti asi nerozumím. Co pro tebe není argument? Zkušenost s dvojčaty používá jako argument autorka článku, myslíš toto? Já ze zkušenosti vím, že redukce je jev zcela ojedinělý, rozhodně o něm nepřemýšlí každá matka. Určitě to nebyl případ mé kamarádky. Pokud to myslíš tak, že matka chtěla jedno a ne dvě děti, jak to dítě v děloze ví, že ono je chtěné, zatímco jeho dvojče ne?
Je pravda, že já uvažuju už v mnoha směrech vybočeně, mně přijde, že je to upozornění na samozřejmé věci (dudlík, lahev, kočárek a tak), ale velmi zjednodušujícím způsobem. Pokud by to takto fungovalo, děti nošené v šátcích, kojené, bez dudlíků a spící ve dne v noci v těsné blízkosti matky by byly spokojené a šťastné. Jenom tak. A to mohu říct s jistotou, že tak není. Některé děti mají i velké problémy a jejich matky se cítí obelhané a podvedené, protože věřily, že tímto typem péče docílí opaku. Z rodinných problémů člověk nevybředne jen péčí a výchovou, problémy se prostě musí řešit, a když to nedělají dospělí, zůstane to dětem.
K těm dvojčatům mě napadá jen jediná věc. A to nedávný dotaz v poradně na redukci jednoho z nich. Nedokážu si představit, že by to, které mělo být zredukováno mělo stejné podmínky od své matky, jako to, které mělo z její vůle žít. Pro mě tohle prostě není argument a článek mi nepřipadá černobílý. Upozorňuje na věci, které nejsou zřejmé, jako to, že se každý člověk rodí s určitou genetickou výbavou, osobností, charakterem…
Lien, a právě u těch dvojčat je dobře vidět, co matka ovlivnit mohla a co ne. Moje kamarádka má pětiletá jednovaječná dvojčata, starší (o minutu) a větší je veselá, komunikativní, jako mimi krásně sála z prsu, spala a smála se. Ta trochu drobnější je od miminka smutnější, plačtivá, sála hůř, hůř i kakala, chování nepomáhalo. Dnes je plachá, mluví až když někoho dobře zná, působí lekavě a zakřiknutě. Kojené byly obě dlouho, ale dudlíček používaly taky, obě. Není tu rozdíl ani v pohlaví, ani v genetické výbavě…
Každý vidí, co vidět chce. Já v článku čtu v každé větě, že osobnost dítěte ovlivníme výchovou. Jistě, negativní dítě bude „odstrkovací“ výchovou asi na tom ještě mnohem hůř než výchovou vstřícnou a láskyplnou, ale veselé a důvěřivé dítě z něj stejně nebude, nikdy. Mě spíš fascinuje, že takto černobílý náhled na výchovu píšou zpravidla muži. Výchova jejich matkou v nich zřejmě takovýto pohled na svět podpořila, že je něco buď dobré, nebo špatné…
To je sice pravda, že taky hodně záleží na povaze dítěte, ale svým přístupem můžu i z hodného, veselého dítěte udělat ubrečený uzlíček nervů a z ubrečánka alespoň občas usměvavé klidné dítě.
A matka může ke každému těhotenství a dítěti přistupovat rozdílně(u dvojčat samozřejmě v menší míře), protože i ona se samozřejmě mění, takže to mi jako důkaz, že výchova nemá žádný vliv, nepřipadá nijak opodstatněné.
Mám spíš pocit, že by leckdo rád přehlédl, že ubrečené, nešťastné dítě je i naše zásluha, než naopak. Ale samozřejmě, že osobnost je daná, jen si myslím, že i výchovou dost ovlivnitelná.
V článku jsou hezky pojmenované některé zkušenosti, ano, jistě má na dítě velký vliv jeho vztah s matkou, reakce na jeho potřeby. V tomhle úryvku není ale další podstatná věc, tedy už vztah matky a jejího okolí k dítěti v těhotenství. Ten ovlivňuje neméně, možná víc než ten čas už po porodu.
Naopak je zde napsáno to, co by prvoplánově leckdo rád přehlédl: příklad s dvojčaty – stejné těhotenství a velmi podobný vztah s matkou, ale velmi rozdílné chování dětí. Osobnost človíčka je z velké míry daná, výchova ovlivní jen určité složky a jen částečně. Bylo by hezké si říct, že usměvavé a důvěřivé dítě je naší zásluhou, ale není to pravda. Je to povahou dítěte. Mám doma jedno takové, a druhé je skoro pravý opak. Jen rodičovským přístupem to u nás tedy není…
Tak s článkem tedy souhlasím, matek, co se snaží dítěti ucpat pusu (krásně řečeno), jsem zažila mnoho, těch druhých bohužel poskrovnu. Ale jsou, i já se snažím, mě ten pokec s kamarádkou, nebo něco jiného za nešťastné, uplakané dítě nestojí.
Spíš si myslím, že je to povahou dítěte, některé je klidné a některé zlostné a to je vrozené. Dál podle Eriksona jsou všechny děti, co byli v jestlích před prvním rokem schizofrenici, no dobrej bič na matky, aby si bez dítěte ani neuprdly a proboha ho snad na chvíli neopustily.
Mobile Sliding Menu