Dětí, které se po rozvodu rodičů dostávají do střídavé péče, v posledních letech zvolna přibývá. I učitelky v mateřských školách už mají první zkušenosti s dětmi, které jeden týden bydlí u maminky, druhý týden u tatínka – a otevřeně bychom si měli přiznat, že pro školku to může být situace v mnohém náročnější.
S podobnými potížemi je podle psycholožky PhDr. Ivany Halíkové u dětí ve střídavé péči třeba počítat. Za nejdůležitější přitom považuje, aby učitelky dokázaly situaci řešit s oběma rodiči, nepřenášely problémy na dítě a nezvyšovaly jeho úzkost v záležitostech, které může jen velmi těžko ovlivnit.
Dva domovy – nebo žádný?
Institut střídavé péče je v našem právním systému poměrně novým fenoménem. Ti, kteří o jeho zavedení usilovali, cítí zadostiučinění, ostatní si na něj musejí postupně zvykat. A jako u každé těžce vydobyté novinky je objektivních, zkušenostmi podložených a emocemi nezatížených názorů a hodnocení pomálu.
„Já se střídavou péčí u dětí předškolního věku vnitřně příliš nesouhlasím,“ otevřeně přiznává psycholožka Halíková. „U starších dětí či dospívajících je situace jiná. Už proto, že jsou fyzicky i psychicky schopny zvládnout cestu přes celé město do školy, na různé kroužky nebo dojet za kamarády – ve většině případů se děti ve střídavé péči cestování nevyhnou, protože máma s tátou obvykle nebydlí za rohem. Navíc větší děti už začínají mít, podobně jako to mají dospělí, vnímání domova více spojené s lidmi, se kterými je jim dobře. Předškolní dítě ale potřebuje k pocitu domova i jedno pevné místo, takový svůj pelíšek.“ U takto malých dětí soud zpravidla stanovuje kratší interval pro pobyt u každého z rodičů, velmi často se stěhování od otce k matce a obráceně děje po týdnu. Podle doktorky Halíkové nemá čtyř- či pětileté dítě pocitově dva domovy, spíš se cítí jako „bezdomovec“ putující mezi dvěma chatami. O to větší význam pro něj ovšem může mít prostředí mateřské školy, které se může stát jeho stabilní jistotou – vždyť v tomto prostředí, s dětmi a učitelkami tráví pět i osm hodin, tedy velkou část svého bdělého času.
V předškolním věku jsou v zásadě adaptabilnější holčičky než kluci, dá se tedy předpokládat, že by se s nároky střídavé péče snáze vyrovnaly. „V praxi jsem se ale setkala jen s chlapci ve střídavé péči,“ upozorňuje psycholožka. Důvodem může být patrně i to, že otcové více bojují právě o syny a soudy přihlížejí k tomu, že zatímco dívenka má u matky přirozené vzorce chování, chlapci vyrůstajícímu mezi ženami, takový vzor chybí. V každém případě bychom měli vzít v úvahu, že situace dítěte, cestujícího mezi oběma (byť milujícími) rodiči a dvěma domácnostmi, které mají logicky jiný vnitřní řád a nároky, je v mnohém složitější.
Změny chování
Náročnější situace dítěte, které se v relativně krátkých časových úsecích stěhuje od jednoho rodiče ke druhému, se může projevit například tím, že je v každém týdnu trochu jiné.
„Objevit se může kupříkladu zvýšená úzkostnost ve vztahu k druhému rodiči,“ říká Ivana Halíková. „Stává se, že jeden z rodičů na sebe dítě více fixuje, mnohdy i formou citového vydírání. Ve školce se to projeví sníženou odolností vůči běžné zátěžové situaci. U některých dětí se začne pravidelně objevovat negativismus. Setkala jsem se s tím, že děti trestají okolí za to, že týden nejsou s mámou,“ vyjmenovává psycholožka. Dítě může být rozmrzelejší, extrémně reagovat na podněty, ať už v pozitivním, či negativním smyslu. Pokud nemají rozvedení partneři zvládnutou komunikaci mezi sebou a jeden z nich před dítětem na druhého „nasazuje“, stávají se učitelky ve školce svědky toho, že dítě začne pomlouvat toho rodiče, s nímž právě není.
Učitelky bývají velmi často také u předání dítěte, protože mnohdy probíhá ve školce. V praxi je obvyklé, že v pátek přivede dítě jeden rodič a odpoledne ho vyzvedává druhý. Z psychologického a pedagogického hlediska je užitečné pozorovat, jak rodič reaguje na dítě po týdnu pobytu u druhého rodiče. Nejednou ho vítá větami typu: „Tak co jste zase s tátou roztrhali a ušpinili?“ „Ta máma tě zase nechala jako dříví v lese.“ Pokud se podobné scény opakují a gradují, doporučuje psycholožka poučit rodiče, že nemají své emoce ventilovat tímto způsobem v šatně před dalším publikem.
Napsal/a: PhDr. Daniela Kramulová
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (12 vyjádření)
Děkuji Vandě za její pohled na střídavou výchovu, i za vcítění se do situace otců, kteří výlučnou péčí přicházejí o jedinečný kontakt s dítětem. Jako muž čtu pobouřené a nenávistné reakce některých maminek s velkými rozpaky. S těchto reakcí je znát sobecká touha vlastnit dítě. Vlastně je nechápu. To by maminky byly opravdu raději, když by se tatínkové spokojili se 4 dny za měsíc a placením výživného? Že by zcela rezignovali na svou rodičovskou roli? Bylo by to tak tehdy lepší? Ano, pak by asi diskuse o střídavé výchově ustaly. Pochybuji, že střídavou výchovu navrhují především ženy. Ne, jsou to většinou právě ti tatínkové, kteří mají skutečný zájem o své dítě/děti. Ptejme se: co skutečně v zájmu dítěte? Přece: Mít oba rodiče. Ne jen jednoho. Jistěže tu nemluvím o rodičích, kteří nemají zájem o své děti, natož o jejich výchovu, nebo o rodičích, kteří jsou pro své kriminální nebo jiné asociální chování nebo třeba i zdravotní důvody vyloučeni z výchovy. Zkrátka zájmem každého dítěte je: mít tatínka a maminku, oba rodiče. Proč si pak tolik maminek myslí, že skončí-li jejich vztah s tatínkem, přestávají být rodiči oba a zůstává jediný? Z pohledu maminek samozřejmě jen ony. Proč se maminky domnívají, že jen ony jsou garantem dobré výchovy a vývoje dítěte? Proč si myslí maminky, že se musí děti stát prostředkem k vydírání tatínků, prostředkem msty. Jak to, že pak bez ohledu na dítě jsou ochotné za své zájmy bojovat i přesto, že vidí, jak dítě to frustruje. V mnoha západních zemích s vyřešením gendrové otázky žen ve společnosti se tím pádem vyřešila i otázka mužů ve společnosti. Dochází v této oblasti k velkým posunům a stejně jako maminky nechtějí být pouhou „ženou u plotny“, tak tatínkové nechtějí být „pouhým vydělávačem peněz“. Ve Švédsku, Norsku, Belgii, Německu, Francii a nejen tam je na prvním místě nařízená střídavá výchova, a to i tam, kde si to jeden z rodičů nepřeje. Jsou pak oba rodiče donuceni pomocí psychologů a mediátorů hledat způsoby, jak se domluvit na výchově jejich dítěte. Výlučná péče se nařizuje, pakliže matka nebo otec nejsou schopni z různých důvodů nebo nemají zájem o své dítě/děti. Chce tu snad někdo namítat, že postupy soudů a úřadů těchto zemí jsou asociální vůči dětem těchto zemí? Že tudíž např. švédské děti jsou soudy vrhány to děsivých střídavých výchov a postupně tak psychicky deformovány? Srovnávejme se, prosím, s vyspělými zeměmi, ne s přežitým odkazem o tom, že muž je pouze určen k tomu a žena pouze k onomu. Na závěr musím napsat, že moji rodiče spolu žijí více než 50 let. Oba byli a jsou pro mě stejným dílem důležití, k oběma mám stejně silný vztah. Kdybych si mohl vybrat jako dítě, s kým budu žít, řeknu s oběma… i když ve dvou domovech.
je to 14 dní, kdy jsem po roce ukončila střídavou péči. 12-letý syn se nám sesypal nejen psychicky, ale začíná se z něj stávat anorektik. Není schopný nic pořádného sníst, většinu buď vyzvrací nebo má takový průjem, že to „vyčůrá“ zadkem. Putujeme mezi nemocnicí, psychology, děts.lékaři. Je to strašné zjištění. Byla jsem pro dát dětem tátu i mámu alespoň po týdnu, ale pro něj i sestřičku to nebyl přínos. S tátou jsme schopní se domluvit, žel to věčné stěhování, měnění rodinných pravidel ho totálně potopilo. Prosím vás, nepodléhejte trendu střídavé péče. je to jen náplast pro rodiče- alibismus, děti z toho nic nemají. Odnáší to děti.
Vando, ale to nemusí být dítě ve střídavé péči a je možno se takto lidsky chovat.
Netvrdím, že vhodné podmínky jsou pro střídavou péči všude, ale myslím, že rodiče by se měli v tomto směru maximálně snažit, když už se jim nepovedlo udržet manželství. Znám případy, kde to funguje dobře, drobné neshody jsou normální i v běžné úplné rodině. A ten stres pro dítě mi přijde ve střídavé neboli společné péči obou rodičů naprosto nesrovnatelný s tím, který mnoho dětí muselo zažít a stále zažívá ve výhradní péči matky, když např. matka 12 dní ostře negativně pošpiňuje otce a dítě, které tomuto věří s ním má pak trávit samo 2 dny, to mi teda přijde daleko víc stresující. To se podle mně děje daleko častěji než problematická situace popsaná paní psycholožkou výše. Myslím, že tatínkové (ty skuteční, se zájmem o děti, ne ty papírově biologičtí otcové, co své děti sotva znají)si dobře uvědomují, co jim a jejich dětem střídavá péče umožňuje a jsou spíše vděční, že se jim podařilo nedostat se do porozvodové fáze úplného odcizení. Přiznávám, že někteří otcové jsou pro děti cizí osoby i když žijou v jednom bytě, ti se většinou o své děti u rozvodu ani nijak zvlášť „neperou“. Chápu, že pokud byl důvodem rozvodu např. mužův sklon k alkoholu nebo naprosté věnování veškerého času firmě či vlastním zálibám na úkor rodinného života, není tu valná naděje, že by se střídavá péče mohla dobře realizovat. Pokud se manželstvé rozpadlo, protože si jeden z manželů nebo dokonce oba našli nové partnery a v původní rodině už neviděli budoucnost, ale žádné zásadní rozpory spolu v zásadě nemají, pak je tu možnost se na výchově podílet. Netuším, jestli je tu i někdo z řad mužů, ale kdybysme se měly vcítit do jejich role, vy jako matky si dokážete představit, že vaše dítě roste, učí se nové věci a vy u toho už nesmíte být, že vám soud vyhradí 4 dny v měsíci pro styk s vašimi dětmi a na víc nemáte nárok? Že máte jen povinnost platit, ale nesmíte už o ničem rozhodovat? Můžete jen z povzdálí pozorovat, jak se vaše dítě mění a jak se vám stále víc odcizuje. Střídavá péče nemusí znamenat týden u mámy a týden u táty, může to znamenat setkávání v průběhu týdne s otcem, víc prostoru pro společný kontakt, zachování přátelských zazeb se všemi prarodiči apod. Myslím si, že mnoho matek a žen obecně střídavou péči bez bližšího poznání odsoudí už proto, že jim současná porozvodová situace, kdy je dítě ve většině případů svěřeno matce a otci stanovena povinnost platit výživné, vlastně vyhovuje, bez ohledu na to, co je dobré pro děti.
Vando, jenže ono je to většinou právě o tom, že se lidé rozvádí, protože „se neshodnou“. Takže se po rozvodu budou těžko shodovat na způsobu výchovy. Možná to není o „naschválech“, ale o rozdílném názoru na svět, život a hlavně výchovu.
Tahad, ty jsi to napsala zcela výstižně. Mám naprosto stejný názor.
Nechtěla bych mít dva domovy, myslím, že se pak dítě necítí doma nikde – musí to být hodně stresující, putovat pořád sem a tam. Nevěřím, že to jde vyřešit pro dítě ideálně. Jsem pro to, aby dítě mělo jeden domov a aby ani jeden z rodičů nebránil tomu druhému podílet se na jeho výchově. Je to těžké, nejspíš se dva lidi, kteří spolu nedokáží žít, nedokáží ani rozumně domluvit – jsou to jen výjimky. Já si pro své děti střídavou péči neumím představit – možná je to jen tím, že se o jejich výchovu tatínek příliš nezajímal ani když s námi byl.
Já považuju střídavou péči za příznivých podmínek za dobrý způsob, jak rozvodem neztratit jednoho z rodičů – v našich krajích většinou otce. Mám vlastní zkušenost s partnerovým dítětem předškolního věku a myslím, že toto období bylo pro tohle konkrétní dítě daleko větším přínosem, než současná trvalá péče matky. Z některých předchozích příspěvků cítím trošičku sobectví matek, že by máma nemohla dítě kontrolovat a pomáhat mu v různých situacích. Ano to je pravda, ale ve stejné situaci je přece i tatínek nebo ne? Pokud manželství zkrachovalo, ale jako otec byl muž schopný a má zájem se dětem i dále věnovat, není podle mého názoru už kvůli dětem fér, aby se z tatínka stal víkendový „strejda“, který už v tom omezeném čase vlastně ani vychovávat nemůže, protože ty krátké chvilky s dětmi jsou pro něj natolik vzácné, že si je chce společně opravdu užít. Neznám horší a nespravedlivější trest, než mít vyhrazený omezený čas pro kontakt s vlastními dětmi. Domnívám se, že pokud se rodiče dokážou shodnout na střídavé péči a navzdory předchozím partnerským rozporům dokážou dál spolupracovat na výchově svých dětí, dávají jim tak dobrý základ do života a předejdou tak u dětí častému pocitu velké ztráty. U dobře fungující střídavé péče dítě ví, že má dva domovy a že ho v obou mají rádi. Bohužel pro většinu rozvedených je těžké spolupracovat na výchově dětí a zejména pro ženy je jednodušší nefungující vztah ukončit, o všem rozhodovat po svém a po muži požadovat, aby svou otcovskou lásku vyjadřoval výší výživného.Klidně oponujte, ráda si přečtu pohled z druhé strany.
Tak tento článek je naprosto přesný a pravdivý. Bydlím v jednom baráku s rozvedenou sestrou, která má na střídavou péči dcerku, 4 apůl roku. S jejím otcem se nejsou schopný domluvit ani na slovu „ahoj“.
A víte, kdo to nakonec odnese? To dítě, už teď je to na ní vidět, chová se úplně jinak u tatínka a jinak u maminky. Vyrůstá z ní rozmazlený fracek a můžou za to rozbroje mezi rodiči. Maminka jí totiž netrestá, protože tatínek by si utíkal stěžovat na sociálku. A tatínek pro změnu pomlouvá maminku, i když to dcerka slyší…
Takový rodiče by si zasloužili odebrat dítě z péče. Vdyť přece nejde o ně, ale o dítě, ale to jim úplně jedno… bohužel.
jsem zásadně proti střídavé péči, prostě neumím si představit situaci kdy by to vyhovovalo…možná v době středních škol kdy by kvůli dojíždění mohlo dítě být třeba u otce, ale představa, že ho nemůžu kontrolovat, pomáhat a řešit s ním různé situace je hrozná….určitě je to vše ještě podmíněno vztahem mezi byvalými partnery….ale na mojí povahu a náš případ to určitě není trpím když tam jednou jen na víkend a vím co se tam odehrává za bezvýchovu :-))
Já tedy nejsem vůbec zastáncem střídavé péče a nikdy bych na to nechtěla přistoupit, snad se tohohle nedočkám
Tak zaplať bůh, že jsme s manželem sice před rozvodem, ale schopni se domluvit tak, aby se to, v rámci možností, malé dotklo co nejméně. Nedokážu si představit se takhle před ní handrkovat a pomlouvat toho druhého, nebo si dělat naschvály. Myslím, že bychom ani na tento druh „péče“ nepřistoupili a pokusili se situaci řešit nějak jinak. Je pravda, že starší dítě je něco jiného, ale to mi přijde až tak v pubertě, kdy je asi rádo, že si na týden může od jednoho z rodičů odpočinout.
Mobile Sliding Menu