Babička

Dnes jsem dělala k obědu bramborové placičky. Moc mi chutnají, přesto je nedělám příliš často. Naučila mě je moje babička. Pokaždé, když je dělám, vzpomínám na ni. Pamatuji si přesně každé slovo, které mi přitom řekla, každé její gesto, její schoulená ramena nad válečkem, staré vrásčité ruce, jak strouhají horké brambory…

Její obličej občas zrůzněný bolestí, i mísu s ledovou vodou, kde si ruce chladila. Pamatuji si vše, jako kdyby tu se mnou stála nyní.

To babička byla pro mě člověk, který mě konejšil, to ona mi zpívala, ona kolébala, ona chovala, ona milovala. Ona mě s bezmeznou trpělivostí učila domácí práce, vařit, šít, plést. S ní jsem jezdila na výlety, do divadla. Za ní jsem přišla s každým trápením. To ona mi vždy pomohla a nežádala na oplátku ničeho. Ona ve mě vzbuzovala a podporovala mé kladné stránky, díky ní jsem člověk, který cítí. To v ní se snoubí vše, co si představuju pod slovem MATKA.

Babička mě opustila na prahu mé dospělosti a mně zůstala moje opravdová matka. Její ruce, už také staré a vrásčité, ruce, které bijí. Její náruč, kterou jsem ale neměla šanci poznat. Její slova, která zraňují a bolí. Matka, která mě chovat a konejšit zakazovala, protože měla strach, že by to musela dělat sama. Ona a její chladný rozum bez citu, její soud a pohrdání. Nevím u jaké činnosti jednou budu vzpomínat na ní, přesto si nedělám iluze, že by její ztráta pro mě byla bezbolestná.

Dnes jsem dělala bramborové placičky. Moc mi chutnaly, povedly se, přesto jako by jim něco chybělo, jako bych zapomněla na nějakou důležitou ingredienci, jako by se mi to stávalo pokaždé, od té doby co je dělám sama. Něco, něco?! Něco jim prostě chybí….