Babička

7.2.2010

Lien

Dnes jsem dělala k obědu bramborové placičky. Moc mi chutnají, přesto je nedělám příliš často. Naučila mě je moje babička. Pokaždé, když je dělám, vzpomínám na ni. Pamatuji si přesně každé slovo, které mi přitom řekla, každé její gesto, její schoulená ramena nad válečkem, staré vrásčité ruce, jak strouhají horké brambory…

Její obličej občas zrůzněný bolestí, i mísu s ledovou vodou, kde si ruce chladila. Pamatuji si vše, jako kdyby tu se mnou stála nyní.

To babička byla pro mě člověk, který mě konejšil, to ona mi zpívala, ona kolébala, ona chovala, ona milovala. Ona mě s bezmeznou trpělivostí učila domácí práce, vařit, šít, plést. S ní jsem jezdila na výlety, do divadla. Za ní jsem přišla s každým trápením. To ona mi vždy pomohla a nežádala na oplátku ničeho. Ona ve mě vzbuzovala a podporovala mé kladné stránky, díky ní jsem člověk, který cítí. To v ní se snoubí vše, co si představuju pod slovem MATKA.

Babička mě opustila na prahu mé dospělosti a mně zůstala moje opravdová matka. Její ruce, už také staré a vrásčité, ruce, které bijí. Její náruč, kterou jsem ale neměla šanci poznat. Její slova, která zraňují a bolí. Matka, která mě chovat a konejšit zakazovala, protože měla strach, že by to musela dělat sama. Ona a její chladný rozum bez citu, její soud a pohrdání. Nevím u jaké činnosti jednou budu vzpomínat na ní, přesto si nedělám iluze, že by její ztráta pro mě byla bezbolestná.

Dnes jsem dělala bramborové placičky. Moc mi chutnaly, povedly se, přesto jako by jim něco chybělo, jako bych zapomněla na nějakou důležitou ingredienci, jako by se mi to stávalo pokaždé, od té doby co je dělám sama. Něco, něco?! Něco jim prostě chybí….

Líbí?

(Zatím nehodnoceno)

Loading ...

Přečtěte si další články v rubrice Od srdce i od plic.

Diskuze k článku

PaKo napsal:

7.2.2010 v 14:44

Lien, už nikdy nikde netvrď, že nemáš dar slova. Tohle je nádherný článek.

Já ještě jednu babičku mám, a mám štěstí, že tahleta i ta, která už s námi není, obě byly skvělé a byly vždycky opravdové babičky. A ta, která už není, mi taky neskutečně chybí, a to i přesto, že je to už 23 let, co od nás odešla. Dožila se akorát mé maturity, na kterou mi ještě ušila krásné šaty a o pár týdnů později odešla navždy. A v den, kdy se stalo, jsem se přesvědčila, že existují věci mezi nebem a zemí. Protože podle lékařů umřela v noci, a v tu dobu jsem já měla měla sen, ve kterém mi říkala, že mám být klidná, je jí už dobře a nic ji nebolí. Když pak dopoledne přišla mamka z práce s pláčem, že jí volali, že babička umřela, byla jsem strašně smutná, ale vlastně si uvědomuju, že už jsem to věděla. Protože se se mnou přišla rozloučit. Už se mi to nikdy nestalo, když umřeli třeba dědové, ale je pravda, že jsme se měly moc rády. Tvým článkem jsem si ji zase připomněla, děkuju za něj.P.

0 0

Lien napsal:

7.2.2010 v 14:39

Zavo, taky se mi stává, že občas cítím stejnou vůni v cizím bytě.

Corino děkuji za kladný komentář, od tebe si ho obzvláště cením.

0 0

Corina napsal:

7.2.2010 v 14:27

Lien,

po delší době píši komentář pod tvůj článek. To proto, že jsi mě dojala. Nejen tím, jak krásně jsi článek napsala, ale i proto, jak jsi zavzpomínala. Přirovnání babička versus maminka vhodné samozřejmě není, vím, že nemáte nejlepší vztahy, ale ty vzpomínky na úžasnou babičku ti nikdo nikdy nevezme a přesně takhle bych si ji uchovala v srdci, ať můžeš své holčičce o nejlepší babičce svého života později vyprávět. V životě jsou prostě věci, nebo v tvém případě vztahy, které ani sebelepším přístupem a snahou neovlivníme ani nespravíme, pokud ta duhá strana nechce. Měj se pěkně.

0 0

Zava napsal:

7.2.2010 v 13:50

Čtení, ze kterého běhá mráz po zádech.
Moje „správná“ babička odešla před 8mi lety. S některými jejími výchovnými postupy dodnes nesouhlasím, některé její zvyky při vaření taky nepřevezmu. Přesto je spousta věcí, které mě naučila a při kterých si na ni s láskou vzpomenu. Bohužel odešla za velkých bolestí a já se dodnes nemůžu vyrovnat s myšlenkou, že je dobře, že už netrpí. Stává se mi, že ji na ulici potkávám, že v cizích bytech cítím vůni toho jejího.

0 0

Lien napsal:

7.2.2010 v 13:38

Mariko, děkuju, a určitě v tom značná dávka nostalgie je.

Zvláštní, jak všude ta jedna babička není úplně to pravé ořechové. Taky jsem pro ní byla první (a poslední) vnučka, takže po třech vnucích už byla pěkně natěšená.

0 0

marika81 napsal:

7.2.2010 v 12:41

Lien, moc pěkný nostalgický článek……opět jsi mě překvapila tvou dovedností psát příběhy:))))))

Babičky mám obě dvě, jedna má ráda jen pár vnuků, já tam nepatřím, patřím tam, jen když třeba potřebuje ostříhat…..obejmutí neznám, pochvalu od ní také né, ale od ní mě to moc nemrzí…….druhá babička mě má moc ráda, byla jsem její první vnučka, takže u ní místo v srdci mám pořád……obejme, pochválí, sice mě nic nenaučila, ale tohle mi nevadí…..důležitá je láska od ní, ta potěší víc, než dobře uvařená svíčková od ní:))))
Obě mají vyšší věk, ale doufám, že tu budou obě dvě ještě několik let:))))

0 0

Lien napsal:

7.2.2010 v 11:21

Děkuji za reakce.

Horempádko, to máš štěstí, že babičku ještě máš. )

Padmé, také mám ještě tu druhou babičku a také marně přemýšlím proč to není naopak.

Jajulino, máš pravdu, tohle mi už nikdo nevezme. Babička už je pryč taky určitě přes deset let, přiznám se, že si přesné datum nepamatuji, i když vždy na hřbitově si říkám, že už si to určitě pamatovat bude, nevím ani rok, vím jen, že celý můj život se poté obrátil naruby.

0 0

jajulina napsal:

7.2.2010 v 10:49

krásný příspěvěk, byla to kouzelná babička, že?
..připomíná mi to text jedné písně..“..Auto i dům postel i vzduch mi můžete vzít
přitáhnout uzdu otrávit pramen přestřihnout nit
obrat mě o všechno chcete-li můžete
to co však v sobě mám to nedostanete
to nechte být to nechte být to nechte být…obrat mě o všechno chcete-li můžete
to co však v sobě mám to nedostanete…je to tak, i já měla takovou krásnou babičku…už je to téměř deset let, co odešla, ale mám jí u sebe pořád, povídám si s ní, radím se s ní, ..nikdy neodešla:-)

0 0

Padmé napsal:

7.2.2010 v 10:29

Lien, děkuji za příspěvek (článek), je křehký, niterný a dojemný.
Myslím, že Ti rozumím, chápu tvé pocity a soucítím s Tebou.

Já jsem neměla to štěstí, aby mě milující babička „doprovodila“ až k dospělosti, přišla jsem o ni velmi brzy a bolestně mi chyběla celý život. Do dospělosti mi „zůstala“ druhá babička, která o mě nestála, svůj čas se mnou netrávila a na mé narozeniny pravidelně zapomínala. Vždycky jsem přemýšlela nad tím, proč to tak muselo být – tak nespravedlivě „přidělený“ čas bytí…

Lien, jsem ráda, že píšeš a doufám, že budeš pokračovat.
Přeji krásnou slunečnou neděli.

0 0

Horempádem napsal:

7.2.2010 v 0:29

Lien, také mám takovou babičku a tak se není čemu divit, že ti chybí. A tvá máma? No z tvého vyprávění vím, že tvůj vztah s ní není moc košér a věř , že mi to je líto. Moje maminka je sice bezvadný člověk, ale už si nevzpomínám, kdy naposledy mě za něco pochválila, nebo mě prostě jen objala. Asi už mě bere jako člověka, který to od ní nepotřebuje, ale plete se.

0 0