Nemocnice…Léčba šokem přechází v úsměvnou terapii a tvrdohlavý chlap jako třešinka na dortu – díl 2.

Rubrika: Kam nechodí slunce...

sickDomčina rekonvalescence po operaci se neobešla bez potíží. Jako reakci na CA dostala opravdu obr „nechutnou“ angínu.

Když jsme v úterý, týden po operaci, opět zavítali na lačno na ORL (což nebyl zas takový problém, protože díky té angíně Domula nemohla nic jíst), nachystaní na vytažení longety v CA , tak všechno bylo zase jinak.

Když jsme vešli do pokoje, tak na posteli ležela již „opravdová“ slečna ve věku 17 let. Sestřička nám přidělila postel hned u dveří.

Protože Domča nemohla mít svoje pyžamo, tak dostala „andělíčka“. Tak jsem ji začala pobízet, aby se převlíkla. „A to jako tady???“ a svou blonďatou hlavinou ukázala velmi nápadně na tu slečnu. Tak jsem jí s úsměvem pro odlehčení vznikle trapné situace sdělila, že…“Slečna nemá nic víc než ona, snad jen větší prsa.“ 🙂 Na to mi moje dcerunka odpověděla velmi přitroublým výrazem ve tváří jako…mami ty seš ale….

Slečně to zapálilo velice rychle a prohlásila též s úsměvem na rtu…“Tak já se otočím“. Domula se k ní ještě pro jistotu otočila zády a problém byl opět na světě…čelem se totiž ocitla přímo proti dveřím.

Protože jsem „zatím“ stále v myšlení o krok dopředu před Domulou, tak jsem viděla, že se nadechuje na další protest. Tak jsem z ní to triko stáhla tak rychle, že stačila vypísknout jen „mamíííí…“. A pak jsem na ni bleskově natáhla „andělíčka“, kterého měla až na zem. Vypadala jak bílá paní 🙂 Ovšem s tím rozdílem, že byla celá na nervy, že jí vzadu kouká zadeček…podotýkám, že oblečený do svých oblíbených zelených spoďárků.

To moje pubertální stvoření z toho bylo natolik na nervy, že veškerá moje snaha, aby nebyla vynervovaná z CA byla naprosto v … trapu.

Všichni svatí při mě stáli a tak během pár minutek pro nás opět přišel velmi sympatický sanitář Péťa 🙂 Domula si najednou uvědomila, že bude muset jít s tím koukajícím zadečkem. A tak se začala točit dokolečka, jako když si psi honí ocásky.

Po pár otočkách jsem jí zastavila, lapla jeden cíp „andělíčka“, omotala ho kolem ní, pořádně si zhluboka oddechla a zavelela „Na a běž!!!“
Fešný sanitář Péťa se na nás culil, a tak jsme vyrazili směr operační sál.

Na sále mi tu moji berušku tentokrát potrápili. Nemohli jí napíchnout flexilu. Fešný sanitář seděl Domče u nohou a nebo ochotně podával náplasti na zalepení nepodařených vpichů. Nakonec to skončilo tak, že jí uspali rajským plynem a teprve pak napíchli flexilu.

Bylo to pro mě mnohem horší, protože to trvalo dlouho. Věděla jsem, že bude během chvilky procházet fází neklidu než usne, ale i přesto když sebou poprvé trhla, tak jsem se málem rozbrečela.

Musím říct, že na sále jsem zažila pokaždé jiný tým lidí a pokaždé na mě působili strašně uklidňujícím dojmem. I když jsem odcházela s uslzenýma očima, tak jsem byla jaksi zvláštně vnitřně klidná.

Na pokoj mi Domulu dovezli opravdu za chvilku. Sanitář Péťa ji odnesl v náručí s koukajícíma zelenýma spoďárkama do postele a slečna mu položila otázku „Jak jste mě vlastně dostal do postele???“…Péťa se zaculil a prohlásil “ Normálně…hodil jsem si Vás přes rameno“. Později jsem pochopila, že slečna malinko víc vyváděla po CA.

Domčino probouzení bylo naprosto úžasný, třikrát po sobě mi řekla AHOJ a byla vzhůru. Tak jsem si k ní přilehla a hladila a hladila a pusinkovala a pusinkovala.

Nechtěně jsem se před ní prořekla, že pan doktor by jí měl po 12. hod vytáhnout starý známý tampón a měli by nás pustit domů. Bože, jaká to byla fatální chyba!!!

Do dvanácti jsme četli opět knihu a pak každých pět minut mě Domula upozorňovala, že pan doktor ještě nepřišel a kdy vlastně příjde?!

Domula to totiž dotáhla do nejmenšího detailu. Zrovna po týdnu, kdy nemohla a ani nechtěla nic jíst díky té angíně… dostala hlad!!!! Takže oznámení hladu prokládala připomínkami k nedochvilnému lékaři. Připadala jsem si jak ve SHREKOVI, kdy oslíkovi je v kočáře dlouhá chvíle na cestě do hradu a on Fionu i Shreka bombarduje otázkami…“Už tam budem???“

Byly to velmi krušné tři hodinky, než jsem s Domulou opouštěla oddělení ORL. Chybama se člověk učí a tak si myslím, že už tuto chybu nikdy, nikdy neudělám 🙂

Můj velmi úsměvný postřeh na ORL je ten, že mu velí velmi sympatický černovlasý pan primář, který šéfuje velmi vysokému, mladému a pohlednému lékaři a pod sebou má opravdu velmi pěkné sestřičky. Co sestřička to opravdu kočka!!! A tak nevím jestli je to náhoda 🙂 Každopádně se po tom pídit nebudu, protože byli všichni velmi usměvaví, chápající a ochotní lidičkové.

A co ta třešinka na dortu????… to je moje drahá, paličatá polovička.
Od čtvrtka měl vysoké teploty…38C. V sobotu k večeru mu to vylezlo na 39,3C a zábaly a paraleny pomohly  jen na hodinu.

Tak jsem zavelela, že už to takhle nejde a že ho odvezu na pohotovost. Mamce už bylo lépe … nechtěla ty moje marody nechat v těch nemocích samotný, a tak si někde uhnala párhodinovou střevní virózu, Honzík už taky tolik nekašlal a rýma byla na ústupu, Domula už jedla a měla zájem o kompl… a tak že je pohlídá, abych mohla jet na pohotovost s dalším churavým.

Načež moje drahá polovička naznala, že přece není tak nesoběstačnej a odveze se do naší staré dobré nemocnice na pohotovost sám.

Po chvilkovém dohadování se sotva doplazil k autu a odjel. Rozpálená do běla, že je to ješitnej pitomec, jsem se modlila, aby dojel do nemocnice celej a né jako skládačka.

Dojel i zpátky… to už mi pro jistotu ani neřekl, že jede… prý čeká na výsledky. Fakt paličatej ješita!!!! Diagnóza zněla….silný zánět pohrudnice.

A tak jsem v neděli o půl jedné „ráno“ vlastně přemýšlela, že po dvouměsíčním neustavičném přehazování nemocí v naší domácnosti a dvoutýdenním maratonu s Domulou to asi fakt vážně zabalím.

Ale néééé, jak se tak lehce nevzdávám!!! Celou neděli jsem si dělala legraci, že tu prostě vyvěsím na vratech ceduli s nápisem „POLNÍ LAZARET“.

To jsem ovšem netušila, že přísloví „Kdo se směje naposledy, ten se směje nejlíp!“ mě za dva dny potrestá!!!!

Předchozí díl najdete zde.

Tento příspěvek byl zařazen do soutěže Pojďte si povídat … v dubnu 2011. Stačí se zapojit do diskuse V nemocnici s dětmi nebo do 29. 4. 2011 poslat svůj článek do redakce.

Napsal/a: Suodal

Toto taky stojí za přečtení!

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o

Čtu dál →
Jak dětem ulevit od ucpaného nosu

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte

Čtu dál →

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (5 vyjádření)

  • Bami, malinko uvažuji, ale…..

    Zuzi, máš pravdu…bylo by to na zblbnutí. A taky, když Domča vidí, že já si dělám „legraci“, tak se tolik nebojí a je víc v pohodě.

  • Suodal opravdu co slovo to perla 😀 Ono to ale jinak nejde,že? No a k manželovi nemám co dodat,mám doma něco podobného ještě korunované oním..jsi sestra tak mi něco dej!
    těším se na další pokračovaní a Domule veliká pochvala 😀

  • JaniK…jsem ráda, že se culíš. Já už sem se taky musela tomu všemu začít smát, jinak by mě asi kleplo!!! 🙂

    Musím to opravdu zaťukat, protože letos jsem nechytla žadnýho vážnýho bacila, ani vysoké horečky. Vždycky to vypadalo, že to nerozchodím, ale po pár dnech větší únavy jsem ty jejich bacilový ataky zvládala.
    Takže jsem letos dělala sestřičku všem já!!!!

  • bamiska

    hezky napsané to už je na knížku,,,začni pouvažovat..

  • JanaK

    Suodal pěkné – se tu culím 🙂

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist