Vaše příběhy » Kam nechodí slunce... »

Je neuvěřitelné, že jste  právě uvedli Vánoce v roce 2004. Posílám vám svůj příběh…

Sedím na posteli a ruce držím velkou medvědí tlapu svého „miminka“. Po obědě na slabou půlhodinku usnul. Vím, že teď nastane moje chvilka. Pohladím ho po vlasech a přitulím se k jeho červeným rtům. Pod nosem mu raší první vousy a ve mě to vzbuzuje úsměv. Z ruky mu opatrně vydělávám kousátko ve tvaru slona.

Tuším, že to bude asi rok, co jsem vám psala o své mladší sestře Anně. Opět mi to nedá a hlavou letí vzpomínky na její narození, dospívání, maturitní večírek, rozchod s první velkou láskou, radosti i starosti, které jsme vzájemně sdílely…

Neděste se, milí ochránci přírody, vždyť já bych ani mouše neublížila… a ačkoliv se může zdát být příběh vymyšlený, buďte si jistí, že se stal. A taky,  ať žije Pepa, zachránce koček

Pár slov z našeho ročního života se stomii. Aneb o stomii lidsky formou našeho příběhu…

Vím,že tady na VD je spousta maminek se srdíčkem na správném místě a proto jsem se rozhodla napsat tento článeček. Před určitou dobou jsem poznala babičku, co se stará a má ve vlastní péči svého vnoučka Michálka a velice před ní smekám. Michálek je od svého předčasného narození postižený a vlastní maminka se o něj

Každého z nás určitě už někdy napadlo, jestli bychom nemohli mít víc peněz, lepší bydlení, lepší auto… Ale těm z nás, kterým doktoři řeknou nemilosrdnou diagnózu, je jedno jestli máme milion na účtě, nebo přepychovou vilu…

Tedy možná. V dalším čtení na neděli téma kontaktní čočky. Zdraví Marta…

Začíná třetí týden mého intenzivního ošetřovacího kurzu. Zjišťuji, že ze mě začíná být profi ošetřovatelka. Honzík už je bez kašle a rýmy, mamka už taky nemá tak velkou spotřebu toaletního papíru, přítel zobe ATB a poctivě několikrát denně propotí všechno na sobě i pod sebou. A Domulu už od neděle pomalu připravuji na poslední vytažení