Nemocnice…ORL jako léčba šokem – díl 1.

Když jsem si před cca dvěma měsíci vybírala moderovací téma, které mi Petra nabídla, tak jsem ještě nevěděla, jak moc aktuální „zážitky“ a v jakém množství k tomuto tématu budu mít.

A protože je toho za posledních 20 dní víc, než unese jeden článek, tak jsem sled našich „nemocničních výkonů“ rozložila do třech dílů.
Sama v sobě jsem musela přehodit vyhýbku ze zničenosti na úsměvného blázna…jinak bych to asi nerozdýchala. Ale to už začínám předbíhat děj

Koncem února začátkem března byla Domča na magnetické rezonanci mozku. Vyšetření proběhlo dobře a výsledek byl taky dobrý. Jen paní doktorka mi do telefonu řekla, že má Domula pod levým okem masivní zánět vedlejších dutin. Takže co nejdříve na ORL.

Vůbec jsem nečekala verdikt…operace. To byl pro mě šok. Takže 5. 4. nástup v J.H. na operaci.

Následně malinko poupravené zážitky jsem Vám zkopírovala z ADHD diskuze.

První šok byl ten, že jsem s Domulou mohla jít na operační sál a sedět u ní do té doby než ji uspí…byly jsme obě rády, že to takhle šlo. Těsně než usla, jsem jí popřála sladký sny a málem se rozbrečela. Byla jsem v oblečení, ve kterém jsem přijela, jen boty jsem si musela přezout jejich.

Druhý šok byl ten, že ji operovali v jejím pyžamu. Neměla jsem náhradní, tak ho měla od krve ( Na sále byla cca něco málo přes hodinu.

Doufám, že žádné příště nebude, ale přesto… pro jistotu absolvuji kurzy sebeobrany

Když mi ji dovezli na pokoj a začala se probouzet z narkózy, tak se se mnou strašně boxovala. Pořád se zvedala a strašně kolem sebe šermovala rukama… a nejhorší bylo, že pořád křičela. Byl to takový ten zoufalý křik… volání o pomoc. V tu chvíli mi už nepřišla ta operace tak strašná… ale spíš ta představa, že by na tohle byla sama. Děti se prý z narkóz probouzejí hůř než dospělí.

Tak jsem na ní lehce vrchní částí těla ležela, držela jí obě ruce, aby si nevytrhla flexilu a střídavě na ni mluvila a bulela jak želva. Až byla už víc probraná, tak začala zvracet samou krev. Když to neustávalo, tak jí dali nějakou proti-zvracecí kapačku. Moc teda nepomohla… prozvracela cca 3 hodiny.

Měla v nosíku nacpaný tampony, takže musela dýchat jen pusou…od půlnoci nepila a po operaci mohla pít až za dvě hoďky… to byl taky děs.

Kolem jedné už byla z toho nejhoršího venku a už jen v klidu bez bolestí pospávala. Pak dostala i hlad, ale stejně jest nemohla. Podrážděný krk od intubace a ještě do toho to zvracení.

I přes zatamponovaný nos jí pořád vytíkala krev, takže měla pod nosíkem smotanou gázu…říkali tomu „bambulka“. A ono to tak fakt vypadalo.

Velkým překvapením pro mě bylo, jak to Domula v pohodě zvládala… fakt úplně super. Měla jsem z toho děsný obavy. A tak jsem jí pořád chválila, jak to pěkně všechno zvládá.

Třetí šok byl ten, že se ve středu ráno otevřely dveře a do pokoje nám nakráčel chlap s taškou a se sestřičkou v patách… nový spolupacient. Myslím, že když nás viděl v tom pokoji, tak byl z toho docela v šoku stejně jako my. Něco mu dělali jen cca 5 min v narkóze a pak, že se jen prospí a pošupajdí domů. Ale i tak!!!…bylo to divný.

Ale zase jsme si užili pánského striptýzu…normálně se tam před náma začal převlíkat do pyžama. Tak jsem zachovala dekórum a v předčítání knížky Domče jsem neustávala a po očku jsem šmírovala… a pak, že nezvládnu dělat víc věcí najednou

Musím teda podotknout, že to byl velmi sympatický chlapík a vyslíkl se jen do boxerek černé barvy. Domča to okomentovala (až teda odešel) tak, že… „Mami vidělas to??? On se tady před náma klidně vyslíkl!!!“… a měla velmi potutelný úsměv na rtu Snad jediný za celý náš krátký pobyt v nemocnici.
Tak jsme to ohodnotili, jako docela zvláštně-milé zpestření

Šok číslo čtyři nastal kolem jedné hodiny… to dr. vytahoval Domče z nosu ty tampóny. Je fakt, že nosík měla skoro jak dva, ale přičítala jsem to tomu, že tam jsou ty tampóny a že je nos po operaci zateklý.

Jsem se teda hrubě spletla!!! To co jsem viděla, jsem teda rozcházela ještě na pokoji. A Domula z toho byla v takovým šoku, že se mnou skoro hodinu nemluvila. Odpovědi na moje otázky zněli jen „jo“ a nebo „ne“ a byla duchem nepřítomná… a to jsem ji ještě musela k té odpovědi pobízet.

Nic ji při tom vytahování nebolelo, ale… šok nám způsobil tampón, který měřil (mým odhadem) cca 15 cm a byl tlustý jak můj malíček. Pohled na vyděšenou Domču byl teda něco. Já sama jsem měla co dělat. A to nebyl konec… doktor z pravé nosní dírky totiž vytáhl ještě jeden úplně stejný!!! Dovršení všeho byla levá dírka… tam měla Domča ty tampóny TŘI !!!
Můžu vám teda říct, že jsem měla velmi intenzivní pocit v oblasti žaludku.

Sestřička pak Domulu na pokoji strašně chválila, že slyšela, jak při vytahování byla statečná. Prý jim tam dospěláci u toho vyvádějí a i omdlívají… hlavně chlapi… jak jinak, že?!

A tak jsem se sestřičky zeptala, jestli ono to nebude třeba tím, že nikdo z nich nečeká, cože mu to z toho nosu vytáhnou. My jsme čekali prostě tampón do 6 cm a neeee 15 cm a v jedné dírce dva a v druhé dokonce tři.
Dospělí jich tam prý mají víc… se po tom těm labilnějším jedincům fakt nedivím!!!

Kdybych to věděla, tak na to Domču „po svým “ připravím a bylo by to v pohodě, ale takhle to byla opravdu léčba šokem!!!

Protože u nás nic nemůže probíhat normálně, tak jsem pořád čekala s obavami, jestli tam zase nějaké to ale nebude… a ono tam bohužel to „ale “ bylo Nebylo to jen čištění vedlejších dutin, ale…

Primář vlastně musel udělat Domče plastiku nosní přepážky a udělat jí jakože okýnko do těch dutin. Prý takovou razantní operaci dělají většinou až dospělým.

Dutiny měla plný hnisu, takže musela brát 3 týdny silné ATB.
Týden po operaci jí vytahovali v CA z levé dírky longetu, která měří cca 20 cm a široká je 1,5 – 2 cm.
O týden později jí z téže nosní dírky v ambulanci ORL doktor odstranil přišitý plast ve tvaru oblého rohlíku o délce cca 7 cm a šířce 2 cm.

Když si vzpomenu na všechny „léčebné předměty“ v levé Domčiné nosní dírce, tak je mi poněkud nevolno.

A tak když se o tom s Domulou bavíme, tak to hodnotíme, jakože…ufff, máš to za sebou, zvládlas to perfektně!!!

A jako bonus jsme přečetli v nemocnici za dva dny celou knížku, která má 250 stran. Z toho byla Domča nadšená, že jsem jí pořád četla a četla a četla… a tulily se k sobě na jedné posteli a měla mě jen sama pro sebe