Hodně z vás ví, že stojím na druhé straně. Ale nikdy mě to netáhlo pracovat na dětském oddělení. Vždy jsem se zájmem vyslechla nebo si přečetla příběhy maminek, které větší nebo menší dobu musely strávit v nemocnici se svým dítkem.
Jak už to tak chodí, tak i na nás přišla řada a to z jiné strany než se většinou čeká. Když si starší dcera /10 let/ stěžovala na bolesti břicha, nasadila jsem dietu, přidalo se sice zvracení, ale k lékaři jsme vyrazily až po probdělé noci. Během pár hodin jsem hodně přehodnotila své pohledy na hodně věcí. Je totiž úplně jedno, jestli jde o dítko malé nebo velké. Když nevíte co se vlastně děje, smutné oči se ptají „Maminko, budeš tu se mnou?“. Ty, které patří vaší holčičce, která na vás jen den předtím zkouší puberťácké manýry, tak jde zase jen a jen o vaše dítě. Ten pohled se dá srovnat snad jen s tím prvním po porodu, kdy se člověk se směsicí strachu a lásky ptá. .. „Bude to dobré?“ 🙁
Obdivuji přístup lékařů v té naší nemocnici. Není vůbec jednoduché komunikovat s vystresovanými rodiči, potažmo zdravotníkem. Nechali mě dceru si na operaci připravit, dovést na předsálí a počkat si na výsledek. Minuty se zdály věčné, čas jakoby stál. V hlavě tisíc otázek, hlavně ta jedinná. .. proč to tak dlouho trvá? Opravdu ty komplikace, o kterých vím, že mohou být, se nestávají tak často? Pocit štěstí a obrovské úlevy, když se výtah otevře a naše princezna, jako malá holčička, schoulená do klubíčka, se veze na veliké posteli. Důležitý okamžik probuzení a bolestivý náznak úsměvu, že její rodiče jsou ti první, které vnímá a chce pohádku, aby mohla ještě usnout. . . Po třech dnech na JIP šla na dětské oddělení, tak jen každodenní návštěvy a ta smutná očka, když jsme museli jet s tatínkem domů. Naštěstí se rána hojila dobře, tak ji po týdnu pustili domů a na pobyt v nemocnici máme vzpomínky na klauny, kteří chodí děti trochu rozveselit, panenku, jizvu na bříšku a jen trošku na dušičce. Ale ta se zahojí určitě, jen nechce být sestřičkou 😀
Momentálně je dcera v lázních, kde se zotavuje po operaci zhnisaného appendixu a jen doufám, že žádné komplikace do budoucna nás nečekají.
Přeji nám všem, ať těch chvílí strávených v nemocnici obzvlášť s dětmi, je co nejméně 😀
Tento příspěvek byl zařazen do soutěže Pojďte si povídat … v dubnu 2011. Stačí se zapojit do diskuse V nemocnici s dětmi nebo do 29. 4. 2011 poslat svůj článek do redakce.
Napsal/a: Zuzina
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (9 vyjádření)
Bamisko myslím,že dcera se zdravotnictví vyhne dalekým obloukem 🙂 nejen pro její pobyt ve nemocnici,ale i když za mnou chodila do práce,tak ji to spíš odrazuje a přiznávám,že mi to až tak nevadíííí 😀
Děkuji Vám všem za milé komentáře 🙂
Dcera je v Klimkovicích u Ostravy,od nás to není daleko,tak jezdíme alespoň dvakrát týdně na návštěvu a v neděli si ji bereme domů na celý den.je to ovšem limitované naší prací,takže jsme pořád v takovém poklusu…Prostředí je pěkné,procedury bych řekla účinné,dcera má snad jedinný problém,ztrátu volnosti pohybu/přeci jen ještě nemůže volně chodit ven a záleží na té které sestřičce jestli s něma jde ven nebo děti tráví odpoledne v herně u televize nebo různých her/.A také jí hodně chybí pohyb,je zvyklá sportovat takže na ni nějaké relaxační cvičení je málo :-)Takže někdy je telefonátů opravdu hodně,někdy je to O.K :-D.Nedovedu se vcítit do kůže rodičů,kteří jsou z různých koutů republiky, a jsou odkázáni jen na telefonické zprávy.
A co se týče samotné operace,v tu chvíli jsem nechtěla být zdravotníkem,protože někdy méně znamená více a různá sdělení si prostě přeberete jinak,protože samy víte jak ty nedobré sdělení dávkujete rodičům.
Na závěr bych všem chtěla říct,že opravdu není v zájmu nikoho vaše dítko nějak poškodit,ublížit a pokud se nějaké ty komplikace nebývá to až tak selhání lidského faktoru 😀
Zuzino, pěkně napsáno.
Já už ty příběhy z nemocnic snad ani nebudu číst. Je mi těch prcků tak líto. A máš pravdu, je jedno jestli jim jsou čtyři nebo deset, v tu chvíli musejí být vylekaní všichni.
Tak držím palce, ať se dcerce v lázních líbí a hlavně ať po návratu už vás nic podobného nečeká.
Když jsem Kubu předávala k operaci, nenáviděla jsem tu ženskou, která mi brala moje dítě, která mě nenechala ani mu dát pusu..Jela jsem dolu výtahem a řvala jak malý dítě..Nikdy mě nenapadlo, že za to mlže právě ta ženská:)
Ne..dnes to vše chápu, vím, že všichni dělají co můžou, a já jim děkuju!
Zuzino, zajímavý článek – jak se dceři v lázních daří? Na kolik je tam týdnů? Je tam spokojená?
At se Vám už nemoci vyhnou.
Jana
Také jsem kdysi před lety pracovala na kojeneckém odd.pro děti do 1 roku a amb. pro děti s leukomii.I když ne jako lékařka nebo sestřička,ale i tak jsme ty dětské nemoci těžce nesla.
Zuzi, děkuji za krásný článek…až mi slzičky vyhrkly do očí. Jsem strašně velkej cíťa a tak obdivuji všechny, kteří pracují v nemocnicích s dětmi nebo i s dospělými.
Moc bych si přála pomáhat dětem nebo i dospělým, ale vím, že bych se na ně asi mooooc navázala. A taky vím, že se tohle právě nemá.
Myslím, že my jako nezdravot. rodiče jsme ze všeho vystreslí…ale zaplať Pán Bůh, že opravdu nevím a neznám všechna pozadí oproti Vám zdravot. rodičům. Tohle bych asi neustála já!!!!
Ono je opravdu jedno, jestli je ten kulíšek malej nebo velkej…v tu chvíli se bojí úplně všichni stejně. A já děkuji za to, že mám tu možnost být u nich a pofoukat tu bolístku.
Taky nám všem přeji ať těch ustrašených kulíšků vidíme co nejmíň!!! 🙂
zuzi co víš jednou z né možná nebude sestřička, ale doktorka 😀 zvládli jste to všichni na jedničku, ono se to musí jiná cesta není viˇˇd a jak se jí v lázních líbí a jak je zvládá?
Zuzino,přesně podobně mě to potkalo v mém článku u mé dcery.Akorát,že tehdy nebyla možnost s dcerou být a trhání dítěte z náruče matky nepřidalo ani dítěti ani matce.Ještě,že nyní jsou jiné možnosti.
Mobile Sliding Menu