Nemocniční zkušenosti

Mám celkem čtyři děti a nemocnici jsem s nimi zažila několikrát. Nyní je na tom bezvadné alespoň to, že tam můžeme s dětmi být i my, rodiče. Což dříve nebylo možné a děti to muselo traumatizovat více jak samotný zákrok.

První setkání s nemocnicí bylo před asi 24 lety, v době, kdy nebylo možné s dítetem v nemocnici být. Tehdy tříletá dcera si začala na večer stěžovat na bolest bříška a postupně dostala i vyšší teplotu a bolest se jí zhoršovala. No mě nenapadlo nic jiného jak slepé střevo. Protože tehdy fungovaly pohotovosti i s příjezdem k pacientovi, tak jsem je šla volat. Bylo mi telefonem řečeno, že já nemohu posoudit, zda je to slepé střevo a ať si sama přijedu, že když budu mít pravdu, tak budu muset vyjet stejně do nemocnice. Tehdy těhotná jsem nesla dceru na tramvaj a jela na pohotovost a tam jsme čekali další hodinu, protože doktorka byla na výjezdu u pacienta. To, že my jsme museli dorazit sami, jsem ani raději nekomentovala. Po hodině čekání a dceřina pláče mi lékařka sdělila, že má křeče z rýmy. Tak jsem se jí snažila vysvětlit, že žádnou nemá, ale protože hodinu brečí, tak ji teče z nosu. No nakonec jsem si vydupala doporučení do nemocnice na chirurgii, kam nás poslala také tramvají, neboť ona to jako akutní slepák nepotvrdila.
Po příjezdu do nemocnice jsme při odběru krve zaměstnali všechny sestřičky a lékaře, kdo jen byl okolo. Jinak nebylo možné ji krev odebrat, jak vyváděla. Rovnou si ji tam nechali a já si měla volat ráno kolem 7h. Kdyby nebyla při návratu jedna hodina ráno, tak bych bývala jela zpět na pohotovost udělat melu, ale byla noc a tramvaje jezdily po hodinách. Tak jsem to vzdala. Ráno mi bylo řečeno do telefonu, že je dcera po operaci, kterou provedli ještě v noci, neboť jsem ji dovezla za pět minut dvanáct. A protože jsem se nedala, tak ji operovali včas. Nakonec dostalo celé oddělení karanténu a pobyla si tam díky té karanténě 14 dní a nakonec nechtěla domů.
Druhý zážitek z nemocnice byl při trhání nosní mandle u nejmladšího syna. Brněnskou dětskou jsem zavrhla ihned po tom, co mi řekli, že musím večer odejít. Syn je ADHD a byl zvyklý se v noci budit a pít mléko, a tak jsem si nedovedla přestavit, jak by to dopadlo, kdybych tam nebyla, tak jsem nakonec zvolila Vyškovskou nemocnici, kde jsem s ním byla na pokoji. A já bych neměnila.
Po přijetí jsem jim řekla o problému s neustálým jídlem, a tak mu dali něco na spaní, aby se nebudil, že od 4 h už nesmí ani pít. Spal krásně přesně do 4h a hodinu ječel, že chce papat. Po zákroku měl spát, ale ječel, že chce papat. Chodili se dívat, co mu je a že nesmí brečet, že jej bude bolet hlava. Nakonec povolili trochu mléka a že ho budu hlídat, malej ho vypil a usnul. Dál náš pobyt probíhal podobně, buď ječel, že má hlad a chce papat, nebo papal. Pak si sestřičky už dělaly i legraci, že je potichu, jen když jí. Druhý den po zákroku nás propouštěli domů a asi všechen nemocniční personál ORL ve Vyškově se s námi s radostí loučil, že už konečně budou mít klid.

Napsal/a: Králíček4