Období vzdoru – Jak nepropadnout pocitům viny

Rubrika: Vývoj a výchova batolete

angryZatímco ještě nedávno se systém výchovných postupů dědil z generace na generaci, dnes má matka za úkol vytvořit si vlastní výchovný styl – šitý na míru jejímu dítěti a odpovídající nejmodernějším poznatkům z psychologie a medicíny. Jak unést tento nátlak bez úhony?

Jedním z rizikových období pro vznik pochybností o vlastních mateřských kvalitách je období vzdoru. Pro období vzdoru se uvádí typicky věkové rozmezí 2 – 3 let, někdy se mluví o širším časovém úseku 18 měsíců až 5 let s tím, že frekvence záchvatů od 36 měsíců rychle klesá. Je charakteristické aktivním a razantním negativizmem dítěte, tak intenzivním, že mluvíme o záchvatech vzteku.

Období vzdoru přichází až ve chvíli, kdy je dítě dostatečně zralé na to, aby se separovalo od matky. V tom mu pomáhá hněv, který při svých záchvatech pociťuje. Bouřlivost záchvatů vzteku je dána nedostatečně vyvinutými autoregulačními mechanizmy dítěte. Profesor Matějček mluví o „přechodné nervové slabosti“ dítěte a doporučuje nebát se intenzity záchvatů, i kdyby byla vyšší, než mají ostatní dětí. Jde o normální vývojový jev, nejde o vyjádření negativního vztahu k rodičům ani o charakterovou vadu dítěte (nebo toho, kdo ho vychoval).

Některé matky jsou vyděšené z toho, že dítě přestalo reagovat na zákaz: už dávno ví, co znamená „ne“, a pak najednou „neslyší“. Mluvíme ale o jiném druhu vědění: poznání, co znamená „ne“, je odlišné od dovednosti říct „ne“ samo sobě.

Záchvaty způsobují mnoho nepohodlí, ale musíme mít na paměti, že dítě při narození neví, co se sluší a patří, neví, jak se způsobně chovat, neví ani jak (a proč) být ohleduplný vůči svým nejbližším. Neví, že se někdy vyplatí odložit uspokojení potřeby na potom, ani že diplomaticky mnohdy dosáhne cíle snáze.

Všichni se celý život učíme naplňovat vlastní potřeby za určitých okolností a za určitou cenu, učíme se nové strategie chování a jako dospělí lidé jich máme ve svém repertoáru chování několik. Dítě se musí toto všechno naučit. Autoregulace je složitý mechanizmus, který se u dětí vytváří postupně. V období vzdoru se dítě učí něco chtít, samo za sebe.

V období vzdoru se také vztah matky a dítěte dostává na novou úroveň: dítě se už tolik necítí jako součást všemocné dyády s matkou a matka uznává dítě jako oddělený subjekt s vlastními potřebami.

O období vzdoru bylo napsáno mnoho a myslím si, že většina dnešních matek toho o něm hodně ví. Mnohé z nás (nejvíce matky prvorozených dětí) jsou ale stále překvapené, když se dítě změní a už není „hodné“. Po prvé si vážně klademe otázku, jestli jsme někde neudělaly chybu. Mnohé matky pak žijí ve stínu ideálu, který je deptá. Vždycky se najde něco, co je nebo bylo možné udělat ve výchově lépe. Měřítkem správnosti výchovy se stává bezproblémovost dítěte. V období vzdoru se ale dítě nutně projevuje jako problémové.

Co si o mně lidé pomyslí!

Zdá se, že pro matky není tolik stresující dětský vztek sám o sobě (na ten se dokáží připravit), ale přítomnost dalších osob během zuřivého záchvatu. Tito nechtění svědkové mohou hodnotit matku, zejména její lidské a výchovné kvality. V první chvíli se matka obává, že záchvat vzteku dítěte bude připisován jeho nevychovanosti („asi má špatnou matku“), po odeznění incidentu matka hodnotí sama sebe a způsob, jakým se zachovala, jako nevhodný, a má zdrcující fantazie o tom, co si asi mysleli přihlížející.

Ve vypjaté situaci, když „to“ přijde, matky často skutečně používají agresivnějších výchovných metod, než je pro ně obvyklé. Po odeznění konfliktu pak litují toho, jak se zachovaly, a stydí se za nedostatek trpělivosti.

Negativního hodnocení okolí se ostatně matky obávají oprávněně. Ukazuje se totiž, že na projevy vzteku u svých vlastních dětí všichni rychle zapomínají. Výpovědi babiček, ale i matek trochu odrostlejších dětí, které tvrdí, že „náš Pepík si nikdy nic takového nedovolil!“, „Hanička byla slušně vychovaná“ nebo kritická zvolání typu „To dítě vám přerůstá přes hlavu! Co si počnete, až bude starší?“ se často nezakládají na skutečném porozumění dětem ani na vlastní zkušenosti s nimi, ale na faktu, že paměť je k nám milosrdná a nechá nás na nepříjemné zážitky zapomenout. To, že si někdo zrovna nevybaví zuřivé záchvaty svého Pepíka, neznamená, že Pepík žádné neměl.

Jedním slovem, matky to mají dnes těžké a období vzdoru je pro ně těžkou zkouškou.

Jedná se o ukázku z časopisu Děti a my (č. 4/2011), vydává Portál.

Napsal/a:

Toto taky stojí za přečtení!

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (3 vyjádření)

  • Já nevím, jsem asi divná, ale obě mé děti mají období vzdoru snad od půl roku a stále. Staršímu je 7- ten má ale autistickou poruchu s hyperaktivitou – tam to jiné nebude. Mladší byla sice mírně motoricky opožděná ve vývoji, ale díky cvičení jsme to dohnaly. Možná tím cvičením, možná i jejím stálým problémem s trávením- od narození mi zvracela všechno co vypila, teď má ustálenou průjmovou stolici 2x denně- je to malý ďáblík. Tak si říkám, po kom ty děti jsou… moje máma říkává, že děti jsou přesnou mou kopií- a nejen vzhledem, takže taky jsem asi byla malý trýznitel svých rodičů 🙂

  • Anonymní

    Obdobím vzdoru procházíme jednou lépe jednou hůře asi 4 měsíce, začalo nám krátce před druhými Bětčinými narozeninami. Článek jakoby promlouval z mé duše. Je to přesně tak, jak je popisováno. Stále si posiluju své sebevědomí tím, že se mi daří vychovat z mého drobečka osobnost, která se v životě neztratí. Někdy je mi lehko, jindy propadám zoufalství a uchyluji se k použití „tvrdších výchovných metod“. Bětčina reakce: „Neplácej mi, bolí to!“ nebo ještě lépe k dokonalosti dovedený úšklebek až výsměch. V tu chvíli v ní vidím typického puberťáka :-). No nic, žiji v naději, že vše jednou přejde a bude nám spolu oběma zase dobře a že snad ta moje „výchova“ na ní nezanechá negativní dopad.

  • Období vzdoru. Pro mě velký strašák. Větší už jsou pro mě jenom drogy a zranění. A nebo hůř. No uvidíme, až přijde Terezka do toho období. Už se to začíná blížit. Je pravda, že se už začíná vztekat. A tak začínám už teď. Prostě, když se vzteká třeba v postýlce, tak k ní nejde (pokud vím, že se jenom vzteká) a přijdu, až se uklidní. Pokud se začne vztekat někde na veřejnosti a nebo se hodně rozvzteklí doma, tak ji vezmu do náručí a držím ji u sebe. Ona se nebrání. Zdá se mi, že je tím vztekem sama překvapená. Po několika vteřinách se ke mě velmi pevně přimkne a pak se uklidní. Někdy pomůže k tomu zazpívat. Nevím, jestli to dělám správně. Ale Terezka na to moc krásně reaguje a během několika vteřin je klid. I když se obávám, že se teprve to pravé období vzdoru teprve dostaví.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist