S nádorem jsme se nakonec poprali

„Vaše miminko má zřejmě v bříšku nádor.“ Nic horšího jsem v životě neslyšela… Jako by mi někdo podrazil nohy a bral mi to nejcennější co mám…

Kuba se narodil o měsíc dříve, porod nebyl moc růžový, syn byl obličejem nahoru, nedýchal…
Apgar 5-7-7… Ale to byl jen začátek našeho velikého bojovníka!
Dva týdny před 1. narozeninami začal Kuba zvracet a my pro jistotu ihned jeli na pohotovost.
Tam se ukázalo, že jen něco špatného snědl, avšak pozdější náhodný ultrazvuk ukázal, že to moje malinké a bezbrané miminko má v bříšku něco, co tam být nemá. A tak nás doktorka poslala ihned na onkologii do Motola. Seděli jsme v dětské herně, kde si hrály děti bez vlásků, tatínkové s nimi blbli a já se bála, že se i nám nemocnice stane druhým domovem.
Diagnóza nezhoubného nádoru nám všem podlomila kolena. Brečela jsem a tiskla k sobě Kubu. Tak moc jsem si přála, aby to už všechno bylo za námi.
On nevěděl, co se děje a začal se smát. Tak strašně krásně se smál. Ale já to nedokázala, byla jsem jak tělo bez duše, myslela na vše špatné, co by se jen mohlo stát. V tu chvíli mi největší oporou byl přítel, který mě donutil se na všechno dívat trochu pozitivněji. O týden později nás čekala magnetická rezonance, která lymfangiom potvrdila. Najednou jako by se mi trochu ulevilo, že se nejedná o nic horšího a že se nádor dá operativně odstranit. Den před operací, i onen den D, byl pro nás strašně náročný, stejně tak i pohled na spící, připoutané a na přístrojích připojené miminko. Doktorům se naštěstí povedlo odstranit celý, asi 10 centimetrů velký nádor, který prorůstal střevem, takže došlo i na ostranění kousku střeva.
Operace trvala 2,5 hodiny a o tom, co jsme s přítelem prožívali, se ani nedá mluvit, ale když se konečně probral, byli jsme šťastní…
Syn po operaci hodně plakal, nespal a já se od něj nesměla ani na krok hnout, hodně se na mně upnul, ale zvládli jsme to!
Za dva dny už nemusel být napojený na monitory, třetí den lezl po zemi a pátý den jsme šli z motolské JIPky domů. Dnes bych (až na tu jizvu pod pupíkem) neřekla, že mu kdy něco bylo. Dělá nám opravdu jen samé radosti.
V srpnu to budou dva roky, čas letí jako blázen a já každý den děkuji, že vše dopadlo dobře.
A tak bych touto cestou chtěla poděkovat všem sestřičkám z chirurgické JIP v Motole, které nám opravdu moc pomohly, a povzbudit všechny maminky, jejichž děti mají podobné trápení, aby se vždy na tento problém zkusily dívat tak moc pozitivně, jak jen to jde, a aby byly kvůli svým dětem silné!!!

Napsal/a: Bublais