Nejkrásnějších 9 měsíců v životě ženy

Rubrika: Jsem máma

676877_ultrasound_11.měsíc
Stojím v lékárně ve frontě a chce se mi omdlít. Je tam vedro, vydýchaný vzduch a paní přede mnou má prostě nesnesitelný parfém. Ale pořád je to lepší než pán před ní, který smrdí zřejmě od přírody a je mi tak nějak fyzicky odporný. Fuj, teď jsem si všimla lupů v jeho vlasech. Asi se pozvracím. „Těhotenský test“, odpovím na otázku lékárnice, co si přeju.

Mám mžitky před očima a venku si musím chvilku sednout na parapet výlohy, abych se neskácela. Jsem si jistá svou věcí a 2 čárky na počuraném papírku mi to pak doma jen potvrdí. Asi brzo omdlím, třeští mi hlava, ale jsem šťastná.

2. měsíc
Je 7 hodin ráno, já stojím v kuchyni před ledničkou a vedu vnitřní boj: když ledničku neotevřu a nevytáhnu si z ní něco na snídani, brzy se pozvracím. Pokud ji otevřu a ucítím to, co člověk cítí, když ledničku otevře, pozvracím se taky. Jdu si napustit do sklenice ledovou vodu, napiju se, opláchnu si čelo, otevřu dokořán okno, zadržím dech a risknu to. Rychle otvírám lednici a bleskově vytahuju máslo a mlíko. Vyhrknou mi slzy do očí a ženu k oknu to rozdýchat. Hurá, ustála jsem to, už mám aspoň na dopoledne vyhráno. Snídám bílý rohlík s máslem a bílou kávu, to jediné, co dopoledne snesu k jídlu. Posilněná snídaní jdu odvážně uklidit věci zpět do lednice a zrak mi padne na 2 buřty v igelitovém pytlíku, co si koupil manžel na večer na opékání. Ty už jsem neustála. Nesnáším zvracení, takže zvracím s křečovitě zavřenýma očima, abych to neviděla, pak poslepu tápu po toaletním papíru a po splachovadlu. Opouštím záchod, pustím si na hlavu studenou vodu a jdu na dvůr to rozdýchat. První, co uvidím po otevření dveří na dvůr, je hromádka od našeho štěňátka. Poslepu zvedám prkýnko.
Jsem vyložená z kuchyňského okna, zhluboka dýchám a přemýšlím, že bych měla něco sníst. Jediné, na co jsem schopná pomyslet bez odporu, je rohlík s máslem a bílá káva. Stojím před ledničkou………. Věčný koloběh. Mám pocit, že se neudržím na nohou. Ležím v posteli, hlavu jsem si osprchovala studenou vodou, mám okno dokořán a zhluboka dýchám. Asi bych měla něco sníst……….
Přichází domů manžel s oblíbenou žertovnou otázkou na rtech: „Cos tady celý den dělala?“ Bez jakýchkoli skrupulí pronáším neomaleně: „Blila.“ Manžel se hurónsky směje, považujíc to za dobrý vtip, otvírá dokořán ledničku a volá na mě: „Co máme k jídlu, maminko ???“

3. měsíc
Miminku na ultrazvuku bije srdíčko, vše je v pořádku a já dostávám konečně těhotenskou průkazku a přemýšlím, jak se vyrovnám s pokynem sestry, abych přišla příště nalačno. Smlouvám s ní aspoň o kapku kafe nebo čaje a vyhrožuju poblinkáním sesterny. Směje se a povoluje mi trochu vody.
Přicházím domů a rozrážím dokořán všechna okna: nesnáším vůni našeho domu. „Nepřipadá ti, že nám to tady strašně smrdí?“, vyzvídám na každém. Smrdí mi sprchový šampon, tělové mléko, je mi odporný olej na opalování, hnusí se mi jídlo, je mi odporný dokonce i rohlík s máslem a bílá káva. Jediné, co mi voní a na co mám chuť prakticky pořád, je pivo. Opuchly mi nohy a obličej a na bradě se mi vyrašil lišej záhadného druhu. Večer k nám přišlo pár známých na grilovačku. Cpou se masem a mají odporně mastné brady a prsty. Maso odporně smrdí. Manžel odlamuje nožičky špekáčku a dává je synovi, který mlaská a omastek mu teče po bradě. Odbíhám blinkat. Když se vrátím, úplně bílá, syn si mi sedne na klín, obejme mě mastnýma ručičkama a zeptá se mě: „Copak je maminko?“

4. měsíc
Všechny kolem nesnáším. Nesnáším naše štěně, leze mi na nervy manžel, příbuzní, mamka. Syn má tisíc otázek ve chvíli, kdy se mi nechce ani trochu mluvit. Manžela zajímá jen, co je k jídlu a jestli jsem vyřídila všechno, co jsem měla. Ještě ke všemu si ráno ohřál buřta k snídani a ten kastrůlek s mastnou smradlavou vodou nechal na sporáku. Dvakrát se pozvracím, než dokážu sejít z ložnice v patře dolů do kuchyně. Sobec jeden hnusná. Vůbec ho nezajímají moje starosti, mamku zase zajímají až moc… Hlavně, ať se mi dneska nikdo nedostane do rány. Mám chuť všechno rozkopat. Syn mi sděluje, že on spát rozhodně nepůjde. Začínám asertivně vysvětlovat, že rozhodně půjde, ale nějak se to zvrtne a ječím na celé kolo, že už toho mám dost, že mi tady nikdo odmlouvat nebude a že vůbec. Vztekle kopu do balónu na cvičení a odcházím trucovat do ložnice, kde se vzteky rozbrečím. Slyším, jak manžel potichu vysvětluje: „Maminka je trošičku nervózní, nesmíš jí moc zlobit…“ „Tak dobže,“ odpovídá syn a já pro změnu pláču dojetím.…..

5. měsíc
Dojetí z konce 4. měsíce mi zůstalo. (Mimochodem stejně jako lišej v obličeji). Nemůžu se dívat na televizní noviny, protože téměř u každé zprávy pláču. Pláču i u reklam, nemůžu jít na žádnou kulturní akci, protože mě k pláči dojímá krásná hudba. Potají utírám slzy v divadle, kam jsem se synem dorazila na doják Perníková chaloupka. Večer pláču, protože babička s dědečkem chtějí vzít syna do ZOO a povezou ho tam autem. Jsem přesvědčená, že se vybourají. Mám panickou hrůzu a pláču dlouho do noci. Manžel konstatuje, že mu mé vzteklé období bylo přece jen o trochu sympatičtější a vypíná televizi, protože právě začíná nějaká riziková reklama už ani nevím na co, zřejmě na polévky od Vitany.
Zvracím už jen jednou týdně, ale musím nosit vysoce elegantní gumové punčochy kvůli křečákům. Jednou pláču, protože jsem si vsugerovala, že mám nějakou zákeřnou nemoc krve, protože mi na nohách vyskákaly takové červeno-fialové tečky, které si moc dobře pamatuju od taťky, než zemřel. Asi půl hodiny se zmítám v hrozných představách, jak jsou moje děti sirotkové, případně jim jejich otec dovalil macechu , nějakou pipku s pevnejma prsama, kterou třeba ještě ve finále budou mít rádi a nikdo si na mě ani nevzpomene….., pak mi dojde, že je to obvyklá vyrážka po holení nohou, pořádně se vysmrkám a jdu spát.

6. měsíc
Přestala jsem zvracet, ale mám nesnesitelné bolesti v žebrech. Ukázalo se, že mám jakési mezižeberní srůsty, které se mi pomalu trhají. Dělají se mi podlitiny a já mám bolesti ve všech polohách kromě lehu na zádech, kdy je to jakž takž snesitelné. Kromě toho si z pátého měsíce s sebou stále nesu lišej na bradě, gumové punčochy a pipku s pevnejma prsama. Žárlím na všechno, co je ženského rodu. Prohlížím se v zrcadle a vidím jakousi rozplizlou ropuchoidní maminu se zplihlýma vlasama, opuchlým obličejem, pletencema žil na nohách a obrovským břichem. A pak vidím všechny ostatní sexy ženy a dívky, sportující, vysmáté, vyzývavé a netěhotné. Manžel při pohledu na mé svlečené tělo vypadá jako já v prvních měsících těhu při pohledu na buřta. Ze všech stran se naznačuje, že nejsem žena, ale matka. V knížkách se o mých pohlavních orgánech mluví jako o rodidlech (slovo, které je mi tak odporné, že je mi nevolno i teď), prsa se začínají stávat továrnou na mlíko. Vyjdu schody do prvního patra a funím jak lokomotiva. Nenajdu na svém těle místo, které by nebylo aspoň trochu oteklé. (Na rodidla si pravda přes břicho nevidím, tak nevím…) Manžel vymetá podnikové večírky a zjevně se výborně baví s pevnoprsařkama. Asi ho brzo nakopnu nožkou zpevněnou v gumové punčošce…

7. měsíc
Sláva, dotrhly se srůsty, ze dne na den je klid. Začala jsem ale pro změnu znovu zvracet. Ne tak často, ale zato trochu brutálněji, málokdy to totiž vůbec stihnu doběhnout na záchod.
Taky k nám přišel Mikuláš s čertem. Čert zahudroval a zachrastil řetězy a já se rozplakala. Čert trochu znejistěl, tuto reakci asi čekal spíš od dítěte než od maminky. Manžel po jejich odchodu vážně pokyvoval hlavou a s uspokojením konstatoval, že mi konečně došlo, že jsem celý rok zlobila a začala se po právu bát. Pak mě se synem společně uklidňovali, že čert jen tak hudruje, ale že by mě ve skutečnosti nechtěl. Těžko už mi někdo někdy uvěří, že mě k pláči dojal strach spatřený v synových očích.
Novinkou pro tento měsíc je absolutní neovládání svěračů. Zakašlu, kýchnu, zasměju se a můžu se jít převléknout. Lehkou ostudu jsem udělala na oslavě Silvestra, kdy jsem se doslova smíchy počurala, naštěstí tam byli jen naši nejbližší známí… Navíc mě trápí střevní problémy, což je společně s předchozím problémem dost vražedná kombinace. Nejlepší je pro mě vůbec nevycházet z domu, v době předvánočních nákupů dost problematický úkol.

8. měsíc
Odhazuji gumové punčochy, protože už je prostě nesnesu. Mám pocit, že červenými proužky uprostřed stehen, které mi tam zůstaly vytlačené po okrajích punčoch, budu ocejchovaná asi už nadosmrti. Taky přemýšlím, jestli vůbec kdy ještě svoje nohy budu moct někomu ukázat.
Zmizel mi lišej z brady a nahradilo ho jakési postpubertální akné. V kabelce musím pořád nosit Rennie, protože mě má žáha asi brzo sežehne. Praskly na mně moje těhotenské rifle. Mám sice ještě jedny, ale ty mi zase hrozně kloužou po břiše dolů a následně spadnou úplně. Musím na nich teda nosit kšandy, což sice slouží k výbornému pobavení mé drahé polovičky, ale já z toho zrovna dvakrát nadšená nejsem. Mohla bych nosit sukně a šaty, to bych ale musela dopnout kozačky, což je při současném stavu mých lýtek absolutně nereálné. Praskly mi zipy u obou zimních bund a ulomila se mi čtyřka vpravo nahoře. Takový lehce destrukční měsíc.

9.měsíc
Na poslední chvíli jsem si s vypětím všech sil sundala všechny mé (dva) prstýnky, protože hrozilo, že by mi je pak museli odříznout i s prsty. Ulomila se mi pětka vpravo nahoře. Kromě jiných zábavných akrobatických prvků při zavazování bot, depilaci atd…provozuji těhotenskou jógu při nesčetných pokusech ostříhat si nehty na nohou. Konkrétně tedy na pravé noze, na levé to jde celkem v pohodě. S pravou jsem měla dlouho problémy, pak jsem ale našla výborný způsob – nutné asi půlhodinové rozcvičení zadních a vnitřních stehenních svalů, šikmých zádových a krční páteře: V široko rozkročmém sedu na zemi přitáhnete tělo k pravé noze šikmo tak, aby břicho splývalo volně mezi rozkročené nohy a netlačilo se. Zkroutíte hlavu tak, aby bylo vidět na prsty u nohou. Při dobrém rozcvičení je možno v této poloze ostříhat všechny prsty najednou, druhou variantou je pomalu kmitat, při každém kmitu pak ošetřit jeden prst. Třetí variantou je návštěva pedikérky.

Konečně porod. Břicho je pryč a v mém náručí stvoření, do kterého jsem se nekonečně a na první pohled zamilovala, které celých těch 9 měsíců prožilo se mnou, na nic si nestěžovalo a snášelo všechny mé nálady, propady, poklesky a nepříliš vzorné chování. Bezpečně poznávám ty patičky, které usilovně a bez přestání kopou do prázdna, jakoby hledaly to břicho zevnitř, do kterého byly zvyklé se tak nádherně zabořovat. Bezděčně nastavuji břicho zvenku, zdá se, že je to jak náhražka přijato.
Netrvá to ani tak dlouho a já začínám mít při pohledu na maminky těhulky neodbytný pocit krásné nostalgie. To bylo přece tak nádherné období, no řekněte……. 🙂

Napsal/a: Tamina

Toto taky stojí za přečtení!

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (49 vyjádření)

  • Anonymní

    Tak to bylo opravdu strašně smutné a hrozné. Maminka to sice popisovala velmi zábavou formou, ale podstatné je, že její prožitek byl v té chvíli negativní. A právě takto to vnímalo děťátko, které roslo pod srdcem této maminky. Jana

  • Anonymní

    Tak to nemá chybu. Vtipné a výstižné 🙂

    Marina

  • Anonymní

    moc krásný článek,smála jsem se tak,že můj pupánek v bříšku kopal stereo,jsem teprve v pátém měsíci,ale dovedu si představit, co mě ještě čeká.ale na konci těch útrap přijde nejkrásnější maruška na světě.maminka alena.

  • Anonymní

    Milá Tamino,ač nerada,stala jsem se jednou ze zlodějek vašeho článku,po jeho přečtení (nedávno mi přišel na mail)jsem ronila krokodýlí slzy,byla jsem dojatá i usmátá zároveň.Poznala jsem se snad v každičké větě a vybavila si každou chvíli těch nekonečně dlouhých devíti měsíců.Přestože jsem o autorovi nic netušila,přepsala jsem si do svého „bříškatého deníčku“ a četla asi ještě stokrát.Později jsem vložila na náš web do svého blogu,abych o něj nepřišla a taky protože na miminkovský web patří.Bylo pod ním mé jméno,protože to byl můj blog,ale já článek za svůj ani na chvíli nevydávala a mrzí mě,že si to mohl někdo byť jen na okamžik myslet.Proto se vám omlouvám,chápu že to vypadalo,jako by se někdo chlubil vaším peřím,ale tak to opravdu nebylo a já bych vám chtěla poděkovat za ten pocit,který mám po každém čtení.Z webu jsem ho odstranila,ale snad se nebudete zlobit,když si ho v deníčku nechám,ještě jednou se omlouvám a ještě mnohem víc děkuju „Andělka babyonline“

  • Matilda

    Děkuji Tamině za neskutečně skvělý článek ze života, jsem v 7. měsíci a v každém odstavci se poznávám:-) Z řehotu plynule přecházím do urputného pláče až se zalykám, ještě že jsem v baráku sama, jinak bych asi celkem kvalitně vyděsila rodinu. Kolem mě se válí promočené dva balíčky papírových kapesníků. To je úžasné, jak dokázala všechny běžné problémy ze života těhulek shrnout do pár trefných vět.
    Zároveň gratuluji všem dalším břichatkám, které se tu provalily, užijte si to, holky:-)
    P.S. Jovi – na moje ranní (celodenní a celonoční) zvracení opravdu nepomáhalo NIC!!! :-))))

  • Jovanka

    Tamino, opravdu bezva. Tvoje články si aspoň pro sebe nechám vytisknout 🙂 Víc už dodat snad nemůžu, všechno už napsaly holky přede mnou.
    Všechno, o čem píšeš, jsem si taky užila – snad kromě těch gumových punčošek :-))
    Leni, taky gratuluji k novému bříšku!
    Mimochodem, na ranní zvracení dobře pomáhá odstátá sladká minerálka vypitá ještě před vstáváním z postele – ne že by to blinkání zabránilo, ale ne“chutná“ to aspoň tak odporně 🙂

  • Anonymní

    Skvělý článek už dlouho jsem se tak dodře nepobavila čtením brečela jsem u toho smíchy,opravdu úžasné.

  • Tamino,mooooc děkuju,už dlouho mě tak nic nepobavilo a nerozplakalo zároven-máš neuvěřitelný talent,myslím,že by jsi ho neměla nechával ležet ladem.Děkuju

  • Anonymní

    Tak já už tohle zažívám po třetí, a zrovna jsem ve fázi, kdy mě to pobavilo a rozbrečelo zároveň.Jíťa.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist