Nejkrásnějších 9 měsíců v životě ženy

Rubrika: Jsem máma

676877_ultrasound_11.měsíc
Stojím v lékárně ve frontě a chce se mi omdlít. Je tam vedro, vydýchaný vzduch a paní přede mnou má prostě nesnesitelný parfém. Ale pořád je to lepší než pán před ní, který smrdí zřejmě od přírody a je mi tak nějak fyzicky odporný. Fuj, teď jsem si všimla lupů v jeho vlasech. Asi se pozvracím. „Těhotenský test“, odpovím na otázku lékárnice, co si přeju.

Mám mžitky před očima a venku si musím chvilku sednout na parapet výlohy, abych se neskácela. Jsem si jistá svou věcí a 2 čárky na počuraném papírku mi to pak doma jen potvrdí. Asi brzo omdlím, třeští mi hlava, ale jsem šťastná.

2. měsíc
Je 7 hodin ráno, já stojím v kuchyni před ledničkou a vedu vnitřní boj: když ledničku neotevřu a nevytáhnu si z ní něco na snídani, brzy se pozvracím. Pokud ji otevřu a ucítím to, co člověk cítí, když ledničku otevře, pozvracím se taky. Jdu si napustit do sklenice ledovou vodu, napiju se, opláchnu si čelo, otevřu dokořán okno, zadržím dech a risknu to. Rychle otvírám lednici a bleskově vytahuju máslo a mlíko. Vyhrknou mi slzy do očí a ženu k oknu to rozdýchat. Hurá, ustála jsem to, už mám aspoň na dopoledne vyhráno. Snídám bílý rohlík s máslem a bílou kávu, to jediné, co dopoledne snesu k jídlu. Posilněná snídaní jdu odvážně uklidit věci zpět do lednice a zrak mi padne na 2 buřty v igelitovém pytlíku, co si koupil manžel na večer na opékání. Ty už jsem neustála. Nesnáším zvracení, takže zvracím s křečovitě zavřenýma očima, abych to neviděla, pak poslepu tápu po toaletním papíru a po splachovadlu. Opouštím záchod, pustím si na hlavu studenou vodu a jdu na dvůr to rozdýchat. První, co uvidím po otevření dveří na dvůr, je hromádka od našeho štěňátka. Poslepu zvedám prkýnko.
Jsem vyložená z kuchyňského okna, zhluboka dýchám a přemýšlím, že bych měla něco sníst. Jediné, na co jsem schopná pomyslet bez odporu, je rohlík s máslem a bílá káva. Stojím před ledničkou………. Věčný koloběh. Mám pocit, že se neudržím na nohou. Ležím v posteli, hlavu jsem si osprchovala studenou vodou, mám okno dokořán a zhluboka dýchám. Asi bych měla něco sníst……….
Přichází domů manžel s oblíbenou žertovnou otázkou na rtech: „Cos tady celý den dělala?“ Bez jakýchkoli skrupulí pronáším neomaleně: „Blila.“ Manžel se hurónsky směje, považujíc to za dobrý vtip, otvírá dokořán ledničku a volá na mě: „Co máme k jídlu, maminko ???“

3. měsíc
Miminku na ultrazvuku bije srdíčko, vše je v pořádku a já dostávám konečně těhotenskou průkazku a přemýšlím, jak se vyrovnám s pokynem sestry, abych přišla příště nalačno. Smlouvám s ní aspoň o kapku kafe nebo čaje a vyhrožuju poblinkáním sesterny. Směje se a povoluje mi trochu vody.
Přicházím domů a rozrážím dokořán všechna okna: nesnáším vůni našeho domu. „Nepřipadá ti, že nám to tady strašně smrdí?“, vyzvídám na každém. Smrdí mi sprchový šampon, tělové mléko, je mi odporný olej na opalování, hnusí se mi jídlo, je mi odporný dokonce i rohlík s máslem a bílá káva. Jediné, co mi voní a na co mám chuť prakticky pořád, je pivo. Opuchly mi nohy a obličej a na bradě se mi vyrašil lišej záhadného druhu. Večer k nám přišlo pár známých na grilovačku. Cpou se masem a mají odporně mastné brady a prsty. Maso odporně smrdí. Manžel odlamuje nožičky špekáčku a dává je synovi, který mlaská a omastek mu teče po bradě. Odbíhám blinkat. Když se vrátím, úplně bílá, syn si mi sedne na klín, obejme mě mastnýma ručičkama a zeptá se mě: „Copak je maminko?“

4. měsíc
Všechny kolem nesnáším. Nesnáším naše štěně, leze mi na nervy manžel, příbuzní, mamka. Syn má tisíc otázek ve chvíli, kdy se mi nechce ani trochu mluvit. Manžela zajímá jen, co je k jídlu a jestli jsem vyřídila všechno, co jsem měla. Ještě ke všemu si ráno ohřál buřta k snídani a ten kastrůlek s mastnou smradlavou vodou nechal na sporáku. Dvakrát se pozvracím, než dokážu sejít z ložnice v patře dolů do kuchyně. Sobec jeden hnusná. Vůbec ho nezajímají moje starosti, mamku zase zajímají až moc… Hlavně, ať se mi dneska nikdo nedostane do rány. Mám chuť všechno rozkopat. Syn mi sděluje, že on spát rozhodně nepůjde. Začínám asertivně vysvětlovat, že rozhodně půjde, ale nějak se to zvrtne a ječím na celé kolo, že už toho mám dost, že mi tady nikdo odmlouvat nebude a že vůbec. Vztekle kopu do balónu na cvičení a odcházím trucovat do ložnice, kde se vzteky rozbrečím. Slyším, jak manžel potichu vysvětluje: „Maminka je trošičku nervózní, nesmíš jí moc zlobit…“ „Tak dobže,“ odpovídá syn a já pro změnu pláču dojetím.…..

5. měsíc
Dojetí z konce 4. měsíce mi zůstalo. (Mimochodem stejně jako lišej v obličeji). Nemůžu se dívat na televizní noviny, protože téměř u každé zprávy pláču. Pláču i u reklam, nemůžu jít na žádnou kulturní akci, protože mě k pláči dojímá krásná hudba. Potají utírám slzy v divadle, kam jsem se synem dorazila na doják Perníková chaloupka. Večer pláču, protože babička s dědečkem chtějí vzít syna do ZOO a povezou ho tam autem. Jsem přesvědčená, že se vybourají. Mám panickou hrůzu a pláču dlouho do noci. Manžel konstatuje, že mu mé vzteklé období bylo přece jen o trochu sympatičtější a vypíná televizi, protože právě začíná nějaká riziková reklama už ani nevím na co, zřejmě na polévky od Vitany.
Zvracím už jen jednou týdně, ale musím nosit vysoce elegantní gumové punčochy kvůli křečákům. Jednou pláču, protože jsem si vsugerovala, že mám nějakou zákeřnou nemoc krve, protože mi na nohách vyskákaly takové červeno-fialové tečky, které si moc dobře pamatuju od taťky, než zemřel. Asi půl hodiny se zmítám v hrozných představách, jak jsou moje děti sirotkové, případně jim jejich otec dovalil macechu , nějakou pipku s pevnejma prsama, kterou třeba ještě ve finále budou mít rádi a nikdo si na mě ani nevzpomene….., pak mi dojde, že je to obvyklá vyrážka po holení nohou, pořádně se vysmrkám a jdu spát.

6. měsíc
Přestala jsem zvracet, ale mám nesnesitelné bolesti v žebrech. Ukázalo se, že mám jakési mezižeberní srůsty, které se mi pomalu trhají. Dělají se mi podlitiny a já mám bolesti ve všech polohách kromě lehu na zádech, kdy je to jakž takž snesitelné. Kromě toho si z pátého měsíce s sebou stále nesu lišej na bradě, gumové punčochy a pipku s pevnejma prsama. Žárlím na všechno, co je ženského rodu. Prohlížím se v zrcadle a vidím jakousi rozplizlou ropuchoidní maminu se zplihlýma vlasama, opuchlým obličejem, pletencema žil na nohách a obrovským břichem. A pak vidím všechny ostatní sexy ženy a dívky, sportující, vysmáté, vyzývavé a netěhotné. Manžel při pohledu na mé svlečené tělo vypadá jako já v prvních měsících těhu při pohledu na buřta. Ze všech stran se naznačuje, že nejsem žena, ale matka. V knížkách se o mých pohlavních orgánech mluví jako o rodidlech (slovo, které je mi tak odporné, že je mi nevolno i teď), prsa se začínají stávat továrnou na mlíko. Vyjdu schody do prvního patra a funím jak lokomotiva. Nenajdu na svém těle místo, které by nebylo aspoň trochu oteklé. (Na rodidla si pravda přes břicho nevidím, tak nevím…) Manžel vymetá podnikové večírky a zjevně se výborně baví s pevnoprsařkama. Asi ho brzo nakopnu nožkou zpevněnou v gumové punčošce…

7. měsíc
Sláva, dotrhly se srůsty, ze dne na den je klid. Začala jsem ale pro změnu znovu zvracet. Ne tak často, ale zato trochu brutálněji, málokdy to totiž vůbec stihnu doběhnout na záchod.
Taky k nám přišel Mikuláš s čertem. Čert zahudroval a zachrastil řetězy a já se rozplakala. Čert trochu znejistěl, tuto reakci asi čekal spíš od dítěte než od maminky. Manžel po jejich odchodu vážně pokyvoval hlavou a s uspokojením konstatoval, že mi konečně došlo, že jsem celý rok zlobila a začala se po právu bát. Pak mě se synem společně uklidňovali, že čert jen tak hudruje, ale že by mě ve skutečnosti nechtěl. Těžko už mi někdo někdy uvěří, že mě k pláči dojal strach spatřený v synových očích.
Novinkou pro tento měsíc je absolutní neovládání svěračů. Zakašlu, kýchnu, zasměju se a můžu se jít převléknout. Lehkou ostudu jsem udělala na oslavě Silvestra, kdy jsem se doslova smíchy počurala, naštěstí tam byli jen naši nejbližší známí… Navíc mě trápí střevní problémy, což je společně s předchozím problémem dost vražedná kombinace. Nejlepší je pro mě vůbec nevycházet z domu, v době předvánočních nákupů dost problematický úkol.

8. měsíc
Odhazuji gumové punčochy, protože už je prostě nesnesu. Mám pocit, že červenými proužky uprostřed stehen, které mi tam zůstaly vytlačené po okrajích punčoch, budu ocejchovaná asi už nadosmrti. Taky přemýšlím, jestli vůbec kdy ještě svoje nohy budu moct někomu ukázat.
Zmizel mi lišej z brady a nahradilo ho jakési postpubertální akné. V kabelce musím pořád nosit Rennie, protože mě má žáha asi brzo sežehne. Praskly na mně moje těhotenské rifle. Mám sice ještě jedny, ale ty mi zase hrozně kloužou po břiše dolů a následně spadnou úplně. Musím na nich teda nosit kšandy, což sice slouží k výbornému pobavení mé drahé polovičky, ale já z toho zrovna dvakrát nadšená nejsem. Mohla bych nosit sukně a šaty, to bych ale musela dopnout kozačky, což je při současném stavu mých lýtek absolutně nereálné. Praskly mi zipy u obou zimních bund a ulomila se mi čtyřka vpravo nahoře. Takový lehce destrukční měsíc.

9.měsíc
Na poslední chvíli jsem si s vypětím všech sil sundala všechny mé (dva) prstýnky, protože hrozilo, že by mi je pak museli odříznout i s prsty. Ulomila se mi pětka vpravo nahoře. Kromě jiných zábavných akrobatických prvků při zavazování bot, depilaci atd…provozuji těhotenskou jógu při nesčetných pokusech ostříhat si nehty na nohou. Konkrétně tedy na pravé noze, na levé to jde celkem v pohodě. S pravou jsem měla dlouho problémy, pak jsem ale našla výborný způsob – nutné asi půlhodinové rozcvičení zadních a vnitřních stehenních svalů, šikmých zádových a krční páteře: V široko rozkročmém sedu na zemi přitáhnete tělo k pravé noze šikmo tak, aby břicho splývalo volně mezi rozkročené nohy a netlačilo se. Zkroutíte hlavu tak, aby bylo vidět na prsty u nohou. Při dobrém rozcvičení je možno v této poloze ostříhat všechny prsty najednou, druhou variantou je pomalu kmitat, při každém kmitu pak ošetřit jeden prst. Třetí variantou je návštěva pedikérky.

Konečně porod. Břicho je pryč a v mém náručí stvoření, do kterého jsem se nekonečně a na první pohled zamilovala, které celých těch 9 měsíců prožilo se mnou, na nic si nestěžovalo a snášelo všechny mé nálady, propady, poklesky a nepříliš vzorné chování. Bezpečně poznávám ty patičky, které usilovně a bez přestání kopou do prázdna, jakoby hledaly to břicho zevnitř, do kterého byly zvyklé se tak nádherně zabořovat. Bezděčně nastavuji břicho zvenku, zdá se, že je to jak náhražka přijato.
Netrvá to ani tak dlouho a já začínám mít při pohledu na maminky těhulky neodbytný pocit krásné nostalgie. To bylo přece tak nádherné období, no řekněte……. 🙂

Napsal/a: Tamina

Toto taky stojí za přečtení!

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o

Čtu dál →
Jak dětem ulevit od ucpaného nosu

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte

Čtu dál →

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (49 vyjádření)

  • Mirkali, gratuluju k těhotenství a musela jsem se pousmát nad opravdu podobným průběhem takovýchhle věcí u těhulí, protože jsem v listopadu prodělala zánět průdušek, který jsem jsem trávila s jednou rukou na břiše, které hrozně bolelo od kašle a z druhou rukou v rozkroku, abych se po každém zakašlání nemusela běžet převlíknout… Miminko to zvládlo se mnou, doufám, že to tvoje taky…

  • Tamino úžasný článek,Můžu říct,že jsem se upřímně zasmála.Mirkali také moc gratuluju,bude to dobré.Oni ti pckové vydrží hodně.

  • Anonymní

    Mirkoli, blahopřeju. Taky doufám, že jste to s mimidlákem dobře ustáli/y. Paní magistro:-), zkuste sléz maurský a čokoládu, mně to na kašel dělá moc dobře. A těším se na tě opět v Lékárně:-)! Dobré uzdravení celé rodině,
    Pamina

  • Mirkali, gratuluji a přeji hodně štěstí, ať to dobře dopadne!

  • quendolina
    quendolina

    Teda, Mirkali, to je novina !!!!! Moc Ti gratuluji a přeji, ať už jste všichni jen a jen zdraví a stejně tak i budoucí mimuško !!!

  • Ahoj Taminko !
    Taky se mi moc líbil Tvůj článek. Plně vystihuje, že ne vždy je těhotenství, tím nejpříjemnějším obdobím pro ženu. Já teď čekám druhé miminko (5.měsíc) a od 7.týdne jsem to taky neměla vůbec růžové.Do 18.týdne mě bylo hodně špatně.Zajímavé je, že jsem netrpěla na ranní nevolnosti, ale večerní.Padla 17 hodina (ani jsem se nemusela dívat na hodiny) a začal se mi zvedat žaludek. Musela jsem stále něco chroupat (piškoty, Bebe sušenky..).Ale někdy to nepomáhalo. Zvracela jsem a nejhorší na tom bylo, že pokud se mi nepodařilo usnout co nejdřív, začal se mi žaludek zvedat znova.Ráno jsem jedla (skoro 4 měsíce) rohlík s Perlou a medem a kakao. Oběd jsem taky do sebe dostala. Nejhorší bylo ze začátku vaření, ty různé vůně.Bránila jsem se lékům, ale nakonec pokud jsem chtěla aspoň nějaký večer prožít jako člověk tak mi v tom párkrát pomohl Torecan. Když mi přestalo být zle, tak jsem si asi 14 dní užívala těhotenství.
    Pak jsem před svátkama začala kašlat, před svátkama jsem dostala antibiotika, ale asi jsem pak na kontrole po svátcích v čekárně chytla nějakou virózu, protože na Silvestra jsem skončila na pohotovosti s dusivým kašlem.
    Nikomu nepřeju kašlat tak, že si držíš břicho a ještě mezi nohama,abys udržela moč. Musela jsem brát kodein, protože je pro miminko horší, když mě ten kašel vyčerpává.1.ledna se přidaly teploty, bolesti celého těla. 2.1 ledna bohužel ještě onemocněla naše Evička (3roky), horečky a kašel.Poslala jsem jí s manželem k doktorce pro jistotu (trpíme na laryngitidy) a dostala antibiotika a já se modlila, aby jsme nemuseli jet na pohotovost,kvůli laryngitidě . Teď už je malá dobrá a já ještě pokašlávám.Prý to bude ještě chvíli trvat, měla jsem hodně podrážděné sliznice.
    V úterý mě čeká 1. velký ultrazvuk, tak věřím, že ten můj prcíček můj kašel ustál.
    Mirka

  • Dáša P.
    Dáša P.

    Tamina je talent. :o)
    Fakt nádherný článek.

  • quendolina
    quendolina

    Tamino, taky se přidávám s chválou, jsi prostě skvělá spisovatelka. Taky jsem se v tom našla :-)) …. a jsem ráda, že už to mám za sebou.

  • Nádhera!:-)

  • Ahoj Tamino, co dodat, abych se neopakovala, skoro všechno už holky napsaly. Tak chválím, chválím a zase chválím… a doufám, že tenhle článek vyhraje!! (nic proti dalším článkům, ale zasloužila by sis to právě Ty)

  • To stříhání nehtů bude asi obecný problém, připadala jsem si vždycky jako kosatka – artistka. A zavazování botů (většinou jsem měla největší bříško v zimě, takže tlustá mamina+ tlustá bunda + zavazovací boty = šílená kombinace) – to je kapitola sama pro sebe. Nejlepší byl vždycky můj muž (vážící 95kg)- když jsem funěla a fučela a hekala, jak jsem lapala po dechu, jen vždy konstatoval : „Ty to máš pár měsíců, ale co mám říkat já, já to mám už 8 let!“ No nezabte ho v ten moment 🙂

  • vicikovka

    Moc děkuji za krásný článek, který si už přečetla celá naše rodina. Zatím jsem neměla čas se pustit do dalších článků, ale přečtu si je. V mnoha situacích, které jsi popsala, jsem se sama viděla. Už dlouho jsem se takhle nezasmála, opravdu :-DDD.

  • Vřele doporučuji i článek Taminy z porodního sálu Statečná rodička, aneb Klidně si zakřičte. Jsem zvědavá, Tamino, jestli k Tvým úžasným krátkým větám z porodu Vojtíška přidáš nějaké nové perly v březnu…

  • Ivča a Domča
    Ivča a Domča

    Jí bych ještě dodala, že tě naprosto chápu s tím stříháním nehtů ke konci těhu. Pro mě to bylo utrpení,před těhu jsem vážila 60kg, přibrala jsem kolem 20 kg, měla jsem teda polyhydramnion, takže jsem teda byla jako sud plnej piva.A holení, to ani nevzpomínám, neměla jsem šanci.Hlavně teda já měla břicho hodně dopředu, takže stehna, zadek nic, jenže to šlo vždycky nejdřív břicho a daleko za ním já.

  • Anonymní

    Bajecne a povzbudive. Musim, trosku skodolibe, s radosti konstatovat, ze jsi prozila jeste o neco „prijemnejsi“ tehotenstvi nez ja. Nicmene te z 90% naprosto chapu a tvym pocitum rozumim.

  • Tamino – znevažuješ mateřství??? To snad ani nejde ne?
    A to tvrdím i přes to, že nejvíc jsem se nablila až v tomhle posledním těhu – a ani to nebylo pravidelně. Zle mi teda bylo fest, od rána do večera, někdy i od večera do rána. Fakt to bylo nejhorší ze všech těhu. V těch předchozích mi bylo taky zle, ale rozhodně ne tolik.
    Ani já nepřibírám, taky asi tak do 5-ti kil. To ovšem vůbec nemá vliv na tu zoufalou tělesnou schátralost, v jaké se už několik měsíců nacházím.

    A dnes ráno jsem na tebe intenzivně myslela :). Chystala jsem se do Motola do poradny, měla trochu zpoždění a můj muž, místo aby taktně mlčel a počkal, až se připravím, okolo mě poskakoval v bundičce a pronášel děsně vtipný kecy, jak mě příště vytáhne z postele o hodinu dřív. Výsledek – nezadržitelný proud slz, do Motola jsem odjela ubrečená a opuchlá. Fakt si tím pomoh….Hormony jsou zkrátka hormony a divím se, že po třech dětech ještě nepochopil, jak má s těhulí mluvit :-//.

  • Opravdu super, s nostalgií se mi vrací vzpomínky na svoje dvě těhotenství a porody … chvílema jsem se úplně viděla. Nádhera, jen tak dál. Takových článků jako jsi napsala ty je tu v poslední době málo. Zlepšila jsi mi náladu, já přemýšlím dneska o tom, co mám dělat, abych se nezbláznila (moji drahoušci se opět vztekají, mladší už se dnes stihl dvakrát vyválet v obchodě na totálně špinavé zašlapané zemi, jednou v té „sračce“ venku … ostatní dny raději nepočítám, pokazila se mi pračka, budu muset hromady špinavého prádla odnést ke tchýni nebo odvézt k rodičům …)

  • Anonymní

    Ahoj Holky,

    tady jsem nasla nejaka videa k tomuto tematu: http://www.clixtv.cz/search.php?search=pregnancy

  • Tamino, dostala jsi mě, už dlouho jsem se tak nenařechtala :-))). Jakmile budu mít chviličku, jdu si přečíst i další tvé články. A taky se přimlouvám za nějakou knižní (aspoň knížečkovou) podobu 🙂

  • Tami,no to je naprosto úžasný článek,moc jsem se pobavila…máš skvělý styl psaní:-))))

    Možná si ho vytisknu a přilepím na ledničku,kdybych byla ještě někdy těhu,tak bych v něm mohla čerpat:-)))

    Leňulko veliká gratulace…užívej si to,však víš jak to je když člověk není těhu je to nostalgie a má to jen plusy a když je… tak je to tvrdá realita:-))))) Hodně sil a pevné zdravíčko. K

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist