V
ím, že o porodech tu už bylo napsáno spoustu článků, ale protože každý porod je unikátní, nedalo mi to…
Když jsem byla těhotná, dlouho jsem se rozhodovala, jestli to mám risknout v Mostě nebo jet do Kadaně. Nakonec jsem se rozhodla pro Most, i když jsem moc chvály na porodnici neslyšela, ale zase je fakt, že ty špatné zkušenosti se vyprávějí mnohem lépe než ty dobré. A taky rozhodlo, že mám nemocnici 10 minut od domu, že ta Kadaň byla prostě z ruky.
Byla půlnoc z pátku na sobotu a mě probudily svíravé bolesti v břiše. Nic hrozného, ale každých 15 minut se opakovaly a já už neusnula. Zato manžel vedle mě spokojeně oddychoval. Docela jsem mu záviděla. V sedm ráno jsem ho vzbudila, protože jsem začala krvácet, trochu mě to vystrašilo. Na miminko jsme čekali 2 roky, tak jsem nechtěla něco zanedbat.
Na příjmu mě sestra s lékařem vyšetřili, převlékla jsem se a odvedli mě na hekárnu. Manžela poslali domů, protože zde je jen jediný otcovský pokoj a ten byl zrovna obsazený. Prý ho zavoláme, až se pokoj uvolní. Zatím mi to nevadilo, že tam se mnou není, stejně musel ještě k veterináři s naší kočičkou, vyndat stehy po kastraci. A také jsem na příjmu zahlédla Lucku, spolužačku z gymplu, která nyní studovala na porodní asistentku a měla ten den službu – praxi. Celý den byla docela pohoda. Bolesti se daly snést, Lucka si se mnou povídala, léta jsme se neviděly, tak jsme měly co probírat.
Ve tři odpoledne mi praskla voda a začala jsem se konečně otvírat. Bolesti pořád v normě, akorát byly nepravidelné a porod postupoval pomalu. V sedm večer Lucka končila šichtu a uvolnil se otcovský pokoj. Volala jsem manželovi Jindrovi, ať přijede. On že jo, ale až skončí hokej, prý mám ještě 10 minut vydržet. Já jen protočila oči v sloup, co jiného jsem také mohla dělat, že? No, přijel za půl hodiny a pak to začalo.
Bolesti jsem měla, že jsem zvracela a palce u nohou se mi kroutily. Nejhorší bylo, když natáčeli monitor, musela jsem ležet bez hnutí na zádech, to byla muka. Pořád jsem se otvírala dost pomalu a sestřičky mě nutily chodit a do sprchy na míč, ale mě bylo lépe, když jsem ležela a byla v klidu. Ve sprše jsem měla zimnici, protože byl listopad a profukovalo netěsnícími okny.
Pomalu jsem začínala být nevyspalá a unavená a hladová a protivná. Musím říct, že manžel i sestřičky byli skvělí a hlavně trpěliví. Sestřička se nedala rozhodit a s úsměvem odpovídala na mé dotazy a rozkazy typu: Vyřízněte mi ho! (věděla jsem, že to bude kluk) Máte taky děti? A jak se rodilo Vám?
Porod pořád nepostupoval. Do sprchy a na balon mě už sestřičky nenutily, tak mi nakonec řekly, ať si aspoň lehnu na druhý bok, když už chci ležet… a pak se začaly dít věci… najednou jsem cítila takové vlnovité bolesti, které byly dokonce příjemné, sestra přišla, vyšetřila mě a zavelela: „Do sprchy a na sál.“ Když jsem to uslyšela, vystřelila jsem kosmickou rychlostí do sprchy, zima nezima, a honem přes chodbu na sál a na Jindru jsem volala, ať si pospíší. On, chudák, nějak nestíhal. Pobrat všechny tašky a věci…
Na sále přišly další vlnové bolesti. Při jedné takové jsem zařvala, až jsem se sama sebe lekla. Prostě to ze mě vylítlo a nedalo se to zastavit. Když jsem mrkla na Jindru, byl trochu bledší než obvykle, ale držel se. Po tom mém výkřiku přiběhly sestřičky, zkusila jsem si 2x zatlačit a už volaly doktora. V tu chvíli jsem měla energie na rozdávání.
Samotný porod byl super, párkrát jsem zatlačila, sestra mi hupla na břicho (to teda moc příjemné nebylo) a Daníkovi koukala hlavička. Já začala dávat nohy dolů a sestra mi řekla, že jestli chci miminko celé, tak musím ještě jednou zatlačit. Tak jsem zatlačila a prcek byl na světě – celý. Byla neděle, 4.14. Dali mi ho na břicho a moje první věta byla: „Jé, ten je ošklivej a má spláclej nos a je to teda kluk, jo?“
Pak Danečka odnesli, Jindra šel s nimi – fotit a koupat a ošetřovat. Doktor odrodil ještě placentu, chtěla jsem, aby mi jí ukázal. Docela mě, jako zdravotnici, zajímalo, jak taková placenta vypadá. Pan doktor mi ji ukázal a já na to: „Tak ještě z té ošklivější strany, prosím, pane doktore!“ A pak mě šil a já si s ním už vesele povídala. A únava byla ta tam.
Nakonec ten porod byl docela pohoda, já měla spíš smůlu, že jsem vlastně 30 hodin nespala a byla jsem unavená, tím pádem protivná a nevrlá. Proto jsem vděčná sestřičkám a manželovi a panu doktorovi, že to se mnou vydrželi.
Tak snad podruhé to bude rychlejší.
Šestinedělí
Jo, to snad bylo horší než porod.
Po čtyřech dnech jsem měla jít z porodnice domů. Doktor mě ráno prohlédl a řekl, že je vše v pořádku. Vrátila jsem se na pokoj, šla na WC a v tom RUP. Lekla jsem se, co se děje, v záchodové míse plno krve… Šla jsem za sestřičkou, že mi asi praskly stehy. Ona se tak koukla a řekla, že to mi spíš už vypadávají, že to tak má být. Ale když mě prohlédla, řekla, že mám pravdu, že stehy praskly a že domů tedy rozhodně nepůjdu. V tu chvíli jsem byla jak opařená. Tolik jsem se těšila, že konečně půjdu domů a budu si Daníka užívat.
V porodnici jsem strávila dalších dlouhých 7 dní. Mám totiž takový problém – špatně se mi hojí rány. No a když mi praskly ty stehy, čekalo se, až se mi rána pročistí, aby se mohla znovu zašít. A řeknu vám, bulela jsem kolikrát jak malá holka. Ležela jsem sice na nadstandardu a manžel, příbuzní a kamarádky mě chodili rozptylovat, ale doma je doma. Bála jsem se jít na WC, nemohla jsem si pořádně sednout, měla jsem teploty a nechuť k jídlu…
Pak přišel den D. Došla jsem si na sál, ránu mi v lokální anestezii zašili (narkozu jsem odmítla) a po obědě jsem jela domů. Za týden jsem měla jít na gynekologii stehy vyndat. Doktor tvrdil, že teď už se nemůže nic stát.
Ale to bych nebyla já, abych nepotvrdila vyjímku v pravidlech. Druhý den po návratu z porodnice se scénář opakoval. Návštěva WC – RUP – krev a už jsme jeli do nemocnice. Tam mi řekli, že s tím nic neudělají, je přece neděle, tak co by se obtěžovali, že? Druhý den jsem šla ke svému gynekologovi, který mi ty popraskané stehy vyndal a řekl, že teď už to nemá cenu šít a že se to musí zahojit samo. A tak se to teda hojilo. Celé šestinedělí jsem měla otevřenou ránu po nástřihu hráze a opravdu neprožívala žádné příjemné pocity. To si asi dovedete představit.
Ale všemu je jednou konec a tak i mě se rána zahojila, ale zůstala mi po ní pořádná jizva. To jsem zvědavá, jak to bude napodruhé…
Napsal/a: Sepy
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (42 vyjádření)
Káčo, vidím, že si „bereš práci domů“ – a ne poprvé, jak jsem četla tvé příhody z Maroka.
Já jsem sice už o svém porodu psala, ale musím říct, že fit jsem byla takřka hned po porodu. Vždy jsem rodila v jedné místnosti a poté, co tatínek přestřihl pupeční šňůru a miminko jsem si chvíli pochovala v náručí, sestřička mi pomohla na nohy a odkráčela jsem přes chodbu, kde jsem rodila placentu, zatímco miminko ošetřovali za asistence tatínka. A pak zase po svých na pokoj (no, měla jsem trochu tmu před očima,ale zvládla jsem to). Ještě ten den, co jsem rodila, jsem si dokázala sednout i chodit, sice jsem byla rozbolavělá, ale nebylo to tak hrozný. Hráz mi ani u jednoho dítěte nenastřihovali, ani mi nedávali žádné medikamenty nebo epidurál. Kvůli tomu, abych rodila co nejpřirozeněji (pokud to půjde), jsem si taky vybrala porodnici – věděla jsem, že si nebudu moct říct o epidurál, ale zase se vyhnu holení, klystýru, pravděpodobně i nástřihu, tlačení v leže apod.
Teda Káčo, fakt „super“ zážitek….
Ale teď mě teda trklo – já pako si myslela, že když tym pár stehů týden po porodu furt zůstalo, tak to je normální… Jsem byla ale naivní, takže pro příště jak nevypadnou, tak pryč s nimi, u Dr, samo, sama si to netroufnu ;o)
Ale jak píšeš, tu bolest přesně jsem zažila. Bolelo to jak ďas, víc, než cokoliv předtím. Normálně jsem i brečela to jsem všechno předtím zvládla relativně v klidu. Jen ty 3 hnusné stehy jsem fakt obrečela, než vypadly. Ach jo, že já tenhle článek nečetla předtím….
Ahoj holky, ja se s vami vzdycky zasmeju,je to paradni uleva si takto pocist, fakt by z vas mohly byt spisovatelky:)Je to pradni.Ja mam 9 m po porodu a uz je to tak vzdalene…Vim ze prvni mesic jsem si rikala ze si teda rozmyslim, kdy zase budu rodit,ale ted uz bych rodila zvovu.JInak myslim ze ja jsem teda mela porod dobrej i sestinedeli,jen jsem zase byla tehotna snad rok.Uz se mi kazdy smal ,ze porad nic.Lezlo mi to uz na nervy.Od 5 mesice mi tvrdlo bricho a zacali me strasit ze je to moc brzo a ze by jeste nemelo.zacatkem 7 mesice me doktorka dost vysrasila,ze musim ihend ulehnout jnak to bude predcastny porod.ve 35t tydnu jsem musela do nemocnice nezdali se jim prutoky a zacaly mi kontrkace.Tak sup,sup do nemocnice na zastaveni…Jo 4 dny mi davali kapacky a zastavili mi to tak,ze jsem rodila ve 42t a byla jak balon.Nakonec jsem zacala rodil sama tri dny pred vyvolanim.Porod no ja nevim ,vsak vite boli to,ale to jsem ostatne ocekavala.10h doma a az to fakt bolelo a ja lezla po 4 tak jsem zavolala manzela jestli by teda nemohl dojet a zavest me do porodnice.Tak rychle dojel rozrazil dvere a ze jedeme.rikam klid jeste vlezu do sprchy a pojedeme.Do nemocnice jsme dojeli pri 5 minutovych kontrakcich.Na prijmu mi rekli ze jsme otevrena jen 2cm.coz jak uznate je velice malo na to abych porodila velikycho chlapa.Tak jsem sla na pokoj,za chvilu se objevil manzel a povida co budeme ted jako delat?To me fakt rozesmalo.Bolesti teda uz byly dost veliky,ale to jsem vubec netusila co prijde.No jeste me napadlo,abych se zeptala sveho mileho jestli ma fotak na toho naseho drobecka.Rika, jo mam v aute.tak rikam no tam je nam prd platny,myslis ze si jako odskocis nebo co?Rikam rodime,ne?Tak laskave bez do auta jestli te jeste pusti-uz byl prevleceny.Tak se rozbehl a mne mezi tim pichli vodu a zjistili,ze mam zakalenou a ze mimi musi ven a mit kyslik.tak jsem hned do vany,na balon a urychlit.Tak fakt to bolelo a bolelo..Tesila jsem se az mi reknou kozelny slovo „tlacte“, nemohla jsme se dockat az uz to skonci.Tak jsem se dockala a mohla konecne zatlacit..uf,uf a byl venku a nadhera..ani neplakal,ten muj statecny kluk.Sup na brisko.Nikdo mi ani nerekl,jestli je to teda ten kluk.Odnesli ho zvazit,tata fotil a ja se smala na cele kolo:)Pak dlouhe siti,ale uz jen uleva a parada,ze mam chlapecka.Mel 4130g a 55cm,kus chlapa.pak uz jsem byla k nezastaveni,sama radost.Jak me prelozili na pokoj,musela jsme se hned dat do jidla,vsechno jsem jim snedla.pak uz jsem nemohla byt na pokoji a musela se podivat na maleho.U nas se prvni noc dite nedava ,aby si maminka odpocinula.Nemohal jsem to bez neho vydrzet,tak jsem si ho vzala k sobe:)No nemohla jsme si sednou teda dlouhou dobu ,bolelo to,kazdy vedle me chodil jako by snad ani nerodil…tak nevim jestli je to tim velkym miminem nebo kazda ma bolesti jinde, fakt netusim..Doma to bolelo,ale prebolelo,to je to hlavni.Tak uvidime jaky bude druhy porod:)
Hmmm…mě ani nastřihnout nestihli..trochu jsem se potrhala uvnitř i venku, ale o stezích nic nevím:-)) ( nic zvláštního jsem neviděla ani necítila ). Ale dík za osvětu…kdybych do toho chtěla jít potřetí, aspoň budu v obraze :-))))
Epiziotomie (nástřihy hráze při porodu) se dnes všude šijí rychle vstřebatelnými stehy – rychle vstřebatelné znamená, že se vstřebají (nebo samy vypadnou) tak do 1-2 týdnů. Ty moje teda po týdnu ještě docela držely, jen to bylo trochu více utažené:-)…
Šárko, ty vnitřní stehy se vstřebaj a ty venkovní vypadnou. Ale když mě šili podruhé, tak už byly normální…
Ahoj holky,taky jsem byla po porodu šitá, ale žádné stehy mi pak nevyndavali…vážně se ještě někde používají nevstřebávací?
quendolino, oni se používají vypadávající stehy. No, někdy holt vypadnout nestihnou :-)))
Holky, vy mě děsíte, já mám za to, že teď už se používají jen samovstřebávací stehy !?
Tedy alespoň před osmi lety, kdy jsem rodila naposledy. To bylo naprosto v pohodě. To mi chcete říct, že teď se mám bát i těch stehů?
Káčo, Ty máš fakt básnické střevo: „…za svitu stolní lampičky…“
No jo, humor je kolikrát to poslední, co nás drží nad vodou…
Tak já vám taky teda něco napíšu:-)))…
u mě porod v pohodě, akorát, že to náš otec nestihnul (přijel asi 15 min. „po“ – uvízl v zácpě…ale:
Nástřih byl vydatný a šití bylo delší („on byl na vás takový trochu veliký, panídoktorko, chmchm…“), což mi vzhledem k tomu, že jsem vyžebrala na anestezioložce těsně před vlastním porodem druhou dávku analgetika do epidurálu a to ještě působilo:-)…potom další dny jsem tak koukala po maminách na nafouknutých kruzích, který jsem neměla…ale které už 3. den jakž takž seděly „na obou půlkách“:-) a já pořád jen na jedné a kojit jsem musela jen vleže, jinak to prostě nešlo…z porodnice jsme odcházeli 5.7. – 4. den po porodu. Husovskověrozvěstovské svátky, čiliž sloužili evidentě nejmladší lékaři čerstvě odpromovaní (poznám na první pohled) a u vizity spíše propouštěly zkušené sestřičky:-)..cesta autem byla dost hrozná a následující týden ještě horší – seděla jsem jakž takž „na kraji“, chodila „pomaleji“, ale každá změna polohy (sed-stoj a naopak) byla vykoupena velikou tahavou bolestí, navíc naše uřvané nespící novorozeně, já unavená a vystresovaná…potom 2 dny po propuštění, kdy v 00:45hod. Prokop usnul, náš otec už spal a já seděla vyčerpaně na guači (na kraji), jsem se zvedla..a potom už jsem nemohla ani sedět, ani chodil, ba ani stát…cítila jsem, jak se mi utažené stehy zařezávají snad do obnaženého živého masa (fakt myslím, že nejsem fňukna, ale tohle bylo teda něco)…s brekem jsem se vyplazila po schodech do ložnice, vzbudila našeho otce a sdělila mu, že se ty stehy prostě musí vyndat a máme v zásadě dvě možnosti:
1/ oblečeme se, vzbudíme a oblečeme Prokopa (bože, ne, každá chvilka spánku dobrá..) a pojedeme do Podolí (jak budu sedět v autě, nevím), kde nám nerudná noční služba ty stehy vyndá…vrátíme se asi tak nad ránem, anžto ještě budu muset někde kojit…
2/ v improvizovaných podmínkách mi to vyndá on sám..
Okamžitě byl vzhůru a já rozhodla o druhé variantě s tím, že prostě musí a je mi úplně jedno, jestli se mi to rozpadne nebo ne… Namalovala jsem mu vratný steh („Jéžiš – to vypadá hrozně, je to strašně oteklý – to musí bolet..ty stehy nejsou vůbec vidět v tom otoku..a ty uzly jsou tak nějak jen na jedné straně…“) – jak je to šité, a co kde musí stříhat..vydezinfikovala jsem nůžtičky a pinzetu z manikůry a v O1 hod. v noci za svitu stolní lampičky, se operovalo…
Úkolu se zhostil se ctí, sice to trvalo strašně dlouho, ale ta úleva,ta úleva:-)….nic se nerozpadlo, do rána to z větší části oplasklo a vyndaly se 3 zapomenuté (nebo lépe řečeno zviditelněné) stýžky, které jsem tam cítila jako zapíchnuté špendlíky..
Takže moje noční můra není ani tak porod, jako utažené stehy na hrázi – pokud bude nějaké „příště“, tak na tohle si dám fakt pozor:-))…
Sepy, hrozně ráda si počtu zase o jiném porodu :-). Když jsem se vrátila před 20 měsíci z porodnice, tak jsem skoro nedokázala mluvit o ničem jiném, byla jsem toho plná, porod a miminko, nic jiného pro mě neexistovalo. Bohužel se o tom se mnou nikdo moc nechtěl bavit :-)))) – manžel, který tam byl se mnou, to všem kamarádům vylíčil, když Vojtíška zapíjeli. Jediná zvědavá na moje osobní prožitky byla moje nejlepší kamarádka, která ještě nerodila a tý jsem řekla, že to bolí asi tak jako když se někomu vytahujou střeva z břicha za živa a ona už nic dalšího vědět nechtěla :-))))))))
S tím vyřezáváním se asi shodneme, taky jsem tam „vyžadovala“, aby mě rozřízli..:-))) Kontrakce jsem měla od rána nepravidelné, křížové bolesti, ale v pohodě, do porodnice jsme dojeli asi v 8 hod. večer, o půlnoci už jsem chtěla rozříznout :-))) a taky jsem hrozně zvracela, ve 3 ráno jsem začala tlačit a v 6 jsme šli na sál. Na sále jsme byli hodinu, Vojta se narodil v 7, ale já si to moc nepamatuju, protože jsem někam padala a padala… ASi 7x jsem omdlela, vždycky si jen pamatuju, jak na mě křičeli, ať se proberu, manžel mi držel kyslíkovou masku a tvářil se trochu vyděšeně, na břicho mi lehal snad každý z personálu :-))), pak zavolali telefonem pro nějakýho doktora, kterej měl asi 2 metry a 100 kilo a po jeho dvou nalehnutích na břicho se Vojta chudák vyklubal. Z té poslední hodiny mám fakt jen takové záblesky, byla jsem úplně mimo. Vojtíka hned odnesli, nic jsem neslyšela, žádný pláč, i manžel někam zmizel a najednou bylo světlo, vedle mě stál manžel s Vojtíškem v náručí a brečel jak malej kluk. Prostě nádhera :-)))))))
Když mě zašili a přemístili zpět na hekárnu, manžel vyndal termosku se silným sladkým kafem a to bylo snad nejlepší kafe v mým životě!!!
P.S: stehy se mi naštěstí zahojily v pohodě, to musel být děs Sepy…………..
anonymní, netřeba manžela nikam posílat, ono kdyby to bylo akutnější, jsem si jistá, že by přijel hned, hokej nehokej 😉
Anonymní,
tak si to tak neber, ženské si o tom porodu prostě musí popovídat mezi sebou, vždyť chlapi o tom jistě poslouchat nechtějí. Bezdětné ženy by tyhle zážitky neměly moc číst, ono je to zbytečně vyděsí. Přežijou to skoro všechny, přežila bys i Ty. Ale máš recht, dítě mají mít jen ty, které jsou schopny leccos obětovat, tedy i bolest, ztrátu svobody a klidu a spánku… My to děláme rády. Víš, ona ta odměna je nezměrná. Třeba to jednou zažiješ a pochopíš…:-)
no jak to tak čtu tak si dítě asi pořizovat nebudu a kdyby mi manžel řekl že se musí dodívat na hokej poslala bych ho rovnou do prdele … odbivuju vás dámy 🙂 no jo každý svého štěstí strůjce …
no jak to tak čtu tak si dítě asi pořizovat nebudu a kdyby mi manžel řekl že se musí dodívat na hokej poslala bych ho rovnou do prdele … odbivuju vás dámy 🙂 no jo každý svého štěstí strůjce …
Katie, díky za názor 🙂 Já to beru s humorem, to horší se zapomene. Pro mě byla hrůza to dlouhé čekání, protože jsem od přídody hrozně nedočkavá. a jakmile něco není hned, tak mě to štve 🙂
Ještě jsem zapomněla dodat, že děti ale za tu bolest stojí:-)
Sepy, teda dost tě lituju, myslím si, že jsi měla porod hodně dlouhý a to šestinedělí…
Já Lucinku rodila přes noc a mezi stahy jsem byla v takovém polospánku – doktorka mi doporučila spát, pokud to půjde, abych měla sílu na tlačení – ve 22.00 h. mi začala odtékat voda, v 00.00 h. příjezd do porodnice, vyšetření, uložení na pokoj – začaly mi bolesti po 5 minutách, v 7.00 h. – odchod na porodní místnost, 8.05 h. – držím v ruce miminko)
Honzík se začal na svět dobývat naopak ráno, v 6.00 h. jsem pocítila křeče v břiše, které se po 10 minutách opakovaly – odjezd do porodnice (rodila jsem obě děti ve Vrchlabí, které máme hodinu cesty), 8.00 h. – příjezd do porodnice, vyšetření, pokoj – začaly mi silné bolesti (doktorka mi předtím řekla, že to možná bude až druhý den, abych odpočívala – tím druhým dnem mě opravdu vyděsila), zase jsem polospala, ve 12.30 h. odchod na porodní místnost, ve 13.07 h. se Honzík narodil do vody (mimochodem já ani porodní asistentka jsme nezaznamenaly, kdy mi praskla voda, asi v té vaně).
Druhý porod jsem měla o něco kratší, ale zase se mi zdálo, že je bolestivější. Ne první doba porodní, to bylo srovnatelné s prvním porodem, ale druhá doba – tedy tlačení. U Lucinky mě stahy vůbec nebolely, u Honzíka jsem řvala bolestí. Asi to bylo kvůli tomu, že jsem ho vytlačila za půl hodiny, zatímco Lucinku jsem tlačila hodinu.
A šestinedělí jsem měla u obou úplně v pohodě.
P.S. Jsem zvědavá na třetí porod (plánujeme asi za čtyři roky)
Mobile Sliding Menu