Osud? Náhoda? ……. Jak se vypořádat s minulostí…….

V Od srdce i od plic

1108353_moonHodně dlouho jsem přemýšlela, jestli sem tento příběh napsat. Toto jsou stránky pro maminky s dětmi, které se tu radí, pomáhají si při starostech s dětmi, ale pak jsem si řekla, že i když to není příjemná věc, i když se vám to asi bude číst hodně špatně (i když ne hůř, než mně se to psalo), třeba někomu pomůžu. Sama sobě jsem už pomohla, i když to v sobě pořád mám, pořád mě to pronásleduje, ale mám manžela, který mi hodně pomohl, mám děti, které miluju a kvůli kterým musím všechno překonat…Prosím všechny, kteří se dostali do podobné situace, aby byli silní, aby udělali všechno možné proto, aby se jim žilo dobře, byli šťastní, i když vím, že je to dost bolestivé a kruté. Ale všechno se dá překonat, a i když se to nedá z hlavy vymazat, tak se to dá „uložit“ někam hodně hluboko.
Tento článek jsem psala se slzami v očích a hrozně se mi klepou ruce. Tak omluvte případné chyby.

Bylo 14. srpna 1998 – mě bylo 17 let. Byla jsem klasická puberťačka, i když taková trošku zakřiklá, s mámou jsem moc nevycházela, proto nacházela útěchu v partě kamarádů. Ale byly jsme dobrá parta – i když tenkrát jsem si to jenom myslela. Nikdy jsem nekouřila, nepopíjela alkohol, a přece na mě sáhla ruka osudu. Proč si vybrala zrovna mě? Byla to náhoda? Nebo se to prostě stát mělo?

Ten osudný den jsme vyrazily s kamarády na diskotéku. Celý den jsem měla takový ten divný pocit, jako by se mělo něco stát, ale nijak jsem se tím nezabývala.
V deset hodin jsme dorazili do klubu, kde se pravidelně konaly diskotéky. Ale ten večer jsem se nějak nedokázala bavit. Nebavilo mě tancovat, a tak jsem se v půl jedné sebrala, že pojedu domů. Kamarádka mě přemlouvala, abych počkala, že pojedeme za hodku dalším trolejákem (trolejbus), ale já trvala na svém. A tak jsem vyrazila směr zastávka. Troleják jel asi za 5 minut, nastoupila jsem a sedla jsem si na své (ještě tenkrát oblíbené) místo úplně vzadu v rohu. Cesta k nám na sídliště trvala asi 15 minut. Celou dobu seděli naproti mně dva Romové. Mohlo jim být tak 25. Ale nebyli to takový ty klasický špinavý, zapáchající. Byli nóbl oblečený, navoněný. V tu chvíli jsem si říkala, že vypadaj jako mafiáni. Celou cestu si mě prohlíželi a já měla zase ten špatný pocit, který se pořád stupňoval. Začala jsem mít i strach, ale vůbec jsem nevěděla, co to znamená, tak jsem to nechala být.

Blížila se moje zastávka. Vystoupila jsem, přešla silnici a přes parkoviště si to namířila přímo domů.
Najednou jsem za sebou uslyšela hlasy, ale nevěnovala jsem jim pozornost. Ale pak jsem podle hlasu poznala ty ony dva romy z trolejáku, tak jsem přidala do kroku. Ale najednou mě chytili a táhly stranou. Byla jsem vystrašená a zmatená, ptala jsem se , co to dělaj, ale oni se jen smáli…..
Bohužel jsem měla tenkrát na sobě jen krátkou minisukni……………………………………………………….
A pak se to stalo. Chtěla jsem křičet, volat o pomoc, ale strach mi to nedovolil. Nešlo to, prostě to nešlo, ať jsem se snažila sebevíc, nevydala jsem ani hlásku. Jen jsem brečela…………………… Pokoušela jsem se aspoň vzepřít, ale byli silnější……………………………..

Domů jsem se jen ploužila, celá od krve. Bylo mi zle, přes slzy jsem neviděla na cestu, ani nevím, v kolik jsem přišla domů. Ani nevím, jak jsem se strefila klíčem do zámku. Vlezla jsem do vany, celá „špinavá“, „znechucená“………….
Najednou mě vzbudilo bouchání na dveře. Máma. „Co tam děláš? Tak už vylez, jseš tam už dvě hodiny“. Tak jsem vylezla. Když jsem vylezla, máma se na mě podívala, pak na věci a ptala se, co se stalo. Začala jsem znova brečet a všechno jí řekla. Její reakce mě ale dost šokovala. Jediné, co mi řekla bylo, že si za to můžu sama, a že nemám dělat takové scény, sebrala se a odešla do práce.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Najednou jsem nenáviděla celý svět, byla jsem odhodlaná být na všechny zlá a nepříjemná. A také to tak bylo. Až do doby, než jsem poznala manžela. Ten mi otevřel oči a naučil mě zase žít.

A teď jsem hrozně šťastná, že jsem ho potkala, a že s ním mám dvě krásné děti. Občas se mé myšlenky stočí na to, co by bylo, kdyby………….

JH

Napsal/a: anonymní

Toto taky stojí za přečtení!

Vyhodnocení Jarní soutěže o poukázku v hodnotě 500 Kč

Nedávno jsme spustili Jarní soutěž o poukázku v hodnotě 500Kč na nákup v e-shopu Tinky.cz. Mohli jste nám psát své příběhy

Čtu dál →

5 úžasných věcí, které jsem pustila do svého života díky vlastní zahrádce

„Starat se ještě o zahradu? Přece nejsem padlá na hlavu!“ Taky jsem si to kdysi říkala, ale dnes to

Čtu dál →

Recenze: Jdu do školy

Také máte doma předškoláčka a přemýšlíte, zda umí vše, co umět má a zda může do školy? Pokud ano,

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (12 vyjádření)

  • Anonymní

    Já mám také zkušenosti se sexuálním obtěžováním. Bylo mi asi 15 a chodila jsem do druháku na gympl. Měli jsme praxi z ekonomiky v jedné továrně.Zrovna v ten den jsem měla svátek a můj nadřízený mi šel poblahopřát. Dal mi pusu,ale najednou se jeho jazyk ocitl v mých ústech a rukou mi zajel pod rifle. V tom kdosi přišel do vedlejší kanceláře a on mě pustil a odešel. Byla jsem hodně vystrašená, tehdy mě myslím ještě žádný kluk nepolíbil a zrovna taková zkušenost. Připadala jsem si strašně špinavá, byl to takový uslintaný dědek. Je ale zajímavé, že jsem se s tím nikomu nesvěřila, doma , ani kamarádce, až pak manželovi. Tehdy se o sexuálním obtěžování vůbec nemluvilo, bylo to kolem roku 1983, já jsem se cítila vinná, ne ten slizoun. Mám 4letou dceru a je to pro mě poučením, co jí říci,až dospěje, jak se bránit. Hlavně si vytvořit mezi sebou důvěru, otevřenost, aby bylo zcela přirozené se mě s něčím takovým svěřit. Jana

  • dadýsek

    Ahojky při čtení tvého článku mi šel mráz po zádech a slzy do očí. Chování tvojí mámy nechápu, měla ti v nouzi pomoct a ne tě nechat samotnou.Promin, ale to není máma, ale macechaa dost zlá.Asi bych se s ní už nechtěla vidět.Vím, že si si prožila hořké chvíle, ale ted si štastná máš milujícího, hodného manžela a máš v něm oporu.Ćasem vše přebolí a zapomeneš. Mě se to píše,když jsem to nezažila, ale takovým hajzlům, kteří ubližujou na zdraví druhým, bych je nechala pálit za živa a rozřezat po kouskách.Bud statečná. Drž se a
    hodně sil a štěstí, držím pěsti s celou rodinkou.

  • Teda..brrrrrrrr, úplně mě mrazí…nechápu chování matky!?? Ta v tu chvíli měla být Tobě oporou! Asi je takových mezi námi víc, kdo mlčí a bojí se svařit…Držím všem pěsti, ať si umí dodat sílu a odvahu to vše ohlásit, popř.požádat o pomoc odborníky a prostě hlavně ať s tím nejsou sami!

  • Anonymní

    Tak ted mám takový divný pocit. Nechtěla jsem nikomu ublížit, akorát jsem vám to připoměla. Myslela jsem jen, že by to mohlo někomu pomoct. Aby se bránily, aby to hlásily na polici, a hlavně aby to ŘEKLY. A taky pomoct maminkám dcer, kterým by se něco takovýho přihodilo, aby je v tom nenechávaly, ale pomohly jim, jak nejlíp budou umět. Taky jsem tu registrovaná, chodím sem taky denně, ale nešlo to napsat pod svým jménem, a docela mě mrzí, a je to smutný, že je nás tu tolik, kdo má takový nepříjemný zážitky.
    Omlouvám se těm, komu se to vybavilo, kdo teď tím trpí. Držte se a zvládněte to.

    JH

  • Dáša P.
    Dáša P.

    Holky, tak tohle je fakt síla.
    Neumím si vysvětlit, PROČ se tohle děje. Jak někdo může…?!
    Nezbývá než popřát duševní sílu a schopnost nemlčet.
    Ikdyž to úplně chápu, že se s tím nikdo nechce svěřovat.

    Mě přepadl chlap v lesoparku, bylo mi 11 let, cestou do školy, chodila jsem na 7 h, byla ještě tma, bylo to v zimě, v únoru.
    Zezadu mě chytil, ucpal pusu. Já nevím, jak to přesně pak bylo, byla jsem v šíleném šoku, jen jsem slyšela, jak někdo křičí, než jsem si uvědomila, že to křičím JÁ! Podařilo se mi utéct a celý den jsem zvracela z těch nervů. Nic mi (fyzicky) neudělal. Přesto jsem se to nikdy neodhodlala říct rodičům. Ví to jen můj muž a pár kamarádek. Mamka by se z toho tenkrát složila a mě by tahali po doktorech, na výslech…po tom nikdo netouží, že? Kevšemu za chvíli by to věděla celá škola…A to se mi relativně nic nestalo, což teprve, když jde o skutečné znásilnění!!!
    Nejvíc potrestána je pak stejně ta oběť. :-((

  • Anonymní

    Ahoj.
    Taky jedna odhlášená – snad tady ty anonymní nikdo tak řešit nebude.

    JH, je to šílené, co se ti stalo. Zažila jsem taky znásilnění, bylo mi 12-13, prostě jsem se jednou vracela domů a na schodech mě odchytil chlap a táhl mě ke schodů do sklepa. Tam mě znásilnil. Nebyl brutální, takže jsem v podstatě dopadla dobře. Proti tobě. Strašně jsem brečela, kňourala, že nechci, a že to bolí, ale on mě uklidňoval, jako se uklidňují děti…
    Doma nikdo nebyl, když jsem se vrátila. Vykoupala jsem se, vyprala oblečení, aby na to nikdo nepřišel.
    Nikomu jsem to neřekla. Káčo, proč????? Protože prostě každá oběť, tím spíš dítě nebo puberťačka, má pocit, že si za to může sama, že to je třeba trest za něco (já myslela, že se to stalo proto, že jsem kouřila, směšný, viď??). Navíc když přišli rodiče, tak jsem spala. Ubrečela jsem se. A řešit to další den??? To už jsem se snažila zapomenout.

    Řekla jsem to později jen nejlepší kamarádce a pak svému prvnímu milenci a taky manželovi. Sice jsem neměla se sexem problémy, ale stejně jsem se bála, že možná jednou to nějak vypukne..

    A vypuklo, po přečtení článku jsem o půlnoci dostala hysterický záchvat pláče, nešlo to zastavit. Manžel mě objímal, i když nevěděl, co se děje, musel se hrozně vyděsit.Ale muselo to ze mě ven, když to pořádně nešlo tenkrát.

    Káčo, teď si vyčítám, že jsem to neřekla. Právě proto, že to prase chytli asi až za 2 roky a možná i díky mně měl šanci tohle udělat ještě nekolika dívkám.
    I proto, že jsem se nesvařila rodičům, tehdy mě mohla moje máma obejmout a mně by bylo líp.
    I proto, že teˇuž jim to říct nemůžu, po takové době. Jen byjim to ublížilo, myslím ten pocit, že jsem se nesvěřila….

    Ale psychologie oběti je strašně mrcha, tohle nepřeju nikomu.
    Snad jen ten, kdo nějaký teror zažil, pochopí, že oběť vidí jako důvod sebe….

    Tak se nezlobte, že jsem odhlášená, rodina ví, že sem chodím, a nerada bych, aby se to dozvěděli takhle….

    JH, drž se, i ty, XY…

    Odhlášená třeba T

  • Anonymní

    Ahoj holky,
    vím co která právě prožívala, nebo ještě prožívá. Stalo se mi něco takového. I když jsem nebyla znásilněná, mám zážitky na celý život… Byla jsem orálně zneužívána vlastním dědou!!!!! Od mých 12 let, trvalo to pár let, nikomu jsem to neřekla, nikdo to neví. Nyní je mi skoro 30 a vim, že to co se stalo, vrátit se nedá. Budu moje děti ochraňovat co se dá, aby se jim něco podobného nestalo také. Děda ještě žije, navštěvuje nás s babičkou, ale to co mi udělal, na to se zapomenout nedá. Je to blbé, když řeknu, že jsem s ním prožila poprvé můj orgasmus. Stydím se za to, následky mám, ale skrývám je (psychické).
    Tak se prosím nedivte, že se nepodepíšu, i když tady chodím pravidelně.
    XY

  • Anonymní

    Káčo, jeden z nich sedí, sice za něco jiného (nelegální obchodování a tak.) ale sedí.
    Káčo, Sepy, u psychologa jsem byla, nijak nepomohl, až jsem skončila u psychiatra, máme tady ve městě dobrou paní psychiatričku, dost mi pomohla, hlavně tedy i pomocí antidepresiv.
    Jinak s mámou máme špatný vztah dodnes. Vídáme se tak jednou za dva měsíce, neboď bydlíme daleko. Kdyby záleželo na mě, tak se s ní nevídám vůbec, ale přeci jenom je to babička mých dětí, tak mají právo se občas vidět. I když ona o to stejně tak často nestojí, tak mi to svým způsobem ulehčuje.
    Jinak jsem z toho taky docela venku, prostě občas mě to „popadne“, dostanu se do deprese. Ale stále mě dělá problémy se třeba dívat na něco takového v televizi, to prostě přepínám, nebo odejdu.
    Tamino, je mi to líto, vím, cos v tu chvíli prožívala, a defakto je to ten samý zločin co u mě. A jsem ráda, že to už bereš takhle v pohodě.

    JH

  • No, je to hrůza. Docela mě zarazila reakce tvojí maminky, ale asi taky nevěděla, co s tím……..
    DOst jsem váhala, než tohle napíšu, ale musím přiznat, že s násilným vymáháním sexu mám taky zkušenost. Trochu jinou a rozhodně míň brutální, ale taky mi trvalo, než jsem se s tím vyrovnala. Bylo to v době, kdy už jsem měla svoje bydlení (podnájem), ale ještě jsem studovala a život se skládal ze spousty pařeb :-)) Bylo celkem běžný, že se z hospody pokračovalo k někomu a tam se třeba i přespalo, v pohodě. Jednou jsme takhle skončili u mně v bytě, ale ostatní časem odešli a zbyli tam jen dva kamarádi (aspoň tenkrát jsem si myslela, že to kamarádi jsou). Poprosili mě, jestli tam můžou přespat a já řekla: no jasně, proč ne. Já jsem byla fakt takhle zvyklá, že ten, kdo měl svoje bydlení,sloužil jako neclehárna pro „kumpány“, tak jsem to vůbec neřešila. Když jsem si lehla do postele, jeden z nich mě začal obtěžovat a když jsem mu řekla, že nemám zájem, řekl mi, že jinak bych si je tam nenechala. Dvěma chlapům jsem se fakt ubránit nedokázala a nechtěla jsem křičet, protože jsem se strašně styděla před majiteli bytu, u kterých jesm byla v podnájmu (bydleli ve stejném domě, přes chodbičku). Když mě pustili, zamkla jsem se v koupelně a brečela ve vaně, oni meziím radši vypadli, myslím, že jim došlo, co vlastně udělali. Jak jsem už říkala, žádná brutalita se nekonala, jeden mě prostě vždycky držel. Ale modřiny jsem měla pěkný (přece jen jsem nějaký odpor kladla). No, nevím, jestli jsem to měla pouštět takhle do světa, ale já už jsem z toho docela venku, takže mi to snad ani už nevadí o tom psát. Bylo to před 10 lety. Dneska už jsem schopná si z toho dělat srandu, ale tendrát mě to strašně psychicky odrovnalo, hlavně to, že mi to udělali v podstatě kamarádi….. Řekla jsem to jen jedinému člověku- svojí nejlepší kamarádce…..

  • Proč jsi to proboha nehlásila na policii??? Vím, že je to těžké, že e člověk stydí atd., ale když si představím že takovým….prošlo něco takového, tak se mnou lomcuje vztek…a nevím tedy, jaký jsi měla (nebo máš) vztah se svojí mámou, ale to, co ti udělala, je snad ještě horší než sám zločin na tobě spáchaný…vůbec se ti nedivím, že to v sobě nosíš, protože to prostě není dořešené – ublížili ti – oni i máma – tím nejhorším způsobem a nikdo z nich nebyl potrestán, takže ani ty nemáš šanci se s tím nějak vnitřně vyrovnat a tuto kapitolu úplně uzavřít (ačkoli věřím, že manžel a děti ti pomohly a pomáhají „žít normální život“, což je moc fajn)..myslím, že bys opravdu měla zajít k nějakému psychologovi, který by ti pomohl nějak tu věc „dostat pod kontrolu“ tak, aby to nebyla tvoje noční můra, ale „jenom“ něco jako zlý sen, který se možná stal a možná taky ne (nebo něco na ten způsob).Opravdu to není žádná ostuda, s čím jiným by měli lidé chodit k psychologovi, když ne s takovýmto duševním traumatem…strašně moc ti držím palce a přeji hodně štěstí v osobním i rodinném životě!!

  • Já myslím,že už jsi to překonala-jo vzpomínka na to zůstane,ale hlavní je,že jsi našla někoho kdo tě znovu naučil mít rád svět kolem sebe a taky možná samu sebe.
    Jen mě štve,že tě tehdá nepodržela máma,nedokážu si představit,že bych své dceři nepomohla nebo ji dokonce řekla to,co řekla tobě tvá máma.
    Užívej si svého štěstí,které máš.

  • Ahojky,
    tady se těžko radí… Možná zajít k psychologovi a probrat to s ním…
    Asi před 14 dny jsem byla po dlouhé době s kamarádkou posedět. Také jsem šla domů dřív, sama. Venku seděli tři kluci a jak jsem prošla kolem nich, jeden řekl: „Pojďte, znásilníme jí.“ A děsně se tomu smáli. Mě se udělala zle a jen jsem se modlila, aby je opravdu nenapadlo se za mnou vydat. Domů jsem šla pěšky přes město a celou cestu jsem se snažila jít uprostřed osvětléného chodníku. Ulevilo se mi, až když jsem za sebou zavřela domovní dveře…

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

TOPlist