Můj porod a šestinedělí

Rubrika: Jsem máma

V947133_childím, že o porodech tu už bylo napsáno spoustu článků, ale protože každý porod je unikátní, nedalo mi to…

Porod

Když jsem byla těhotná, dlouho jsem se rozhodovala, jestli to mám risknout v Mostě nebo jet do Kadaně. Nakonec jsem se rozhodla pro Most, i když jsem moc chvály na porodnici neslyšela, ale zase je fakt, že ty špatné zkušenosti se vyprávějí mnohem lépe než ty dobré. A taky rozhodlo, že mám nemocnici 10 minut od domu, že ta Kadaň byla prostě z ruky.
Byla půlnoc z pátku na sobotu a mě probudily svíravé bolesti v břiše. Nic hrozného, ale každých 15 minut se opakovaly a já už neusnula. Zato manžel vedle mě spokojeně oddychoval. Docela jsem mu záviděla. V sedm ráno jsem ho vzbudila, protože jsem začala krvácet, trochu mě to vystrašilo. Na miminko jsme čekali 2 roky, tak jsem nechtěla něco zanedbat.
Na příjmu mě sestra s lékařem vyšetřili, převlékla jsem se a odvedli mě na hekárnu. Manžela poslali domů, protože zde je jen jediný otcovský pokoj a ten byl zrovna obsazený. Prý ho zavoláme, až se pokoj uvolní. Zatím mi to nevadilo, že tam se mnou není, stejně musel ještě k veterináři s naší kočičkou, vyndat stehy po kastraci. A také jsem na příjmu zahlédla Lucku, spolužačku z gymplu, která nyní studovala na porodní asistentku a měla ten den službu – praxi. Celý den byla docela pohoda. Bolesti se daly snést, Lucka si se mnou povídala, léta jsme se neviděly, tak jsme měly co probírat.
Ve tři odpoledne mi praskla voda a začala jsem se konečně otvírat. Bolesti pořád v normě, akorát byly nepravidelné a porod postupoval pomalu. V sedm večer Lucka končila šichtu a uvolnil se otcovský pokoj. Volala jsem manželovi Jindrovi, ať přijede. On že jo, ale až skončí hokej, prý mám ještě 10 minut vydržet. Já jen protočila oči v sloup, co jiného jsem také mohla dělat, že? No, přijel za půl hodiny a pak to začalo.
Bolesti jsem měla, že jsem zvracela a palce u nohou se mi kroutily. Nejhorší bylo, když natáčeli monitor, musela jsem ležet bez hnutí na zádech, to byla muka. Pořád jsem se otvírala dost pomalu a sestřičky mě nutily chodit a do sprchy na míč, ale mě bylo lépe, když jsem ležela a byla v klidu. Ve sprše jsem měla zimnici, protože byl listopad a profukovalo netěsnícími okny.
Pomalu jsem začínala být nevyspalá a unavená a hladová a protivná. Musím říct, že manžel i sestřičky byli skvělí a hlavně trpěliví. Sestřička se nedala rozhodit a s úsměvem odpovídala na mé dotazy a rozkazy typu: Vyřízněte mi ho! (věděla jsem, že to bude kluk) Máte taky děti? A jak se rodilo Vám?
Porod pořád nepostupoval. Do sprchy a na balon mě už sestřičky nenutily, tak mi nakonec řekly, ať si aspoň lehnu na druhý bok, když už chci ležet… a pak se začaly dít věci… najednou jsem cítila takové vlnovité bolesti, které byly dokonce příjemné, sestra přišla, vyšetřila mě a zavelela: „Do sprchy a na sál.“ Když jsem to uslyšela, vystřelila jsem kosmickou rychlostí do sprchy, zima nezima, a honem přes chodbu na sál a na Jindru jsem volala, ať si pospíší. On, chudák, nějak nestíhal. Pobrat všechny tašky a věci…
Na sále přišly další vlnové bolesti. Při jedné takové jsem zařvala, až jsem se sama sebe lekla. Prostě to ze mě vylítlo a nedalo se to zastavit. Když jsem mrkla na Jindru, byl trochu bledší než obvykle, ale držel se. Po tom mém výkřiku přiběhly sestřičky, zkusila jsem si 2x zatlačit a už volaly doktora. V tu chvíli jsem měla energie na rozdávání.
Samotný porod byl super, párkrát jsem zatlačila, sestra mi hupla na břicho (to teda moc příjemné nebylo) a Daníkovi koukala hlavička. Já začala dávat nohy dolů a sestra mi řekla, že jestli chci miminko celé, tak musím ještě jednou zatlačit. Tak jsem zatlačila a prcek byl na světě – celý. Byla neděle, 4.14. Dali mi ho na břicho a moje první věta byla: „Jé, ten je ošklivej a má spláclej nos a je to teda kluk, jo?“
Pak Danečka odnesli, Jindra šel s nimi – fotit a koupat a ošetřovat. Doktor odrodil ještě placentu, chtěla jsem, aby mi jí ukázal. Docela mě, jako zdravotnici, zajímalo, jak taková placenta vypadá. Pan doktor mi ji ukázal a já na to: „Tak ještě z té ošklivější strany, prosím, pane doktore!“ A pak mě šil a já si s ním už vesele povídala. A únava byla ta tam.
Nakonec ten porod byl docela pohoda, já měla spíš smůlu, že jsem vlastně 30 hodin nespala a byla jsem unavená, tím pádem protivná a nevrlá. Proto jsem vděčná sestřičkám a manželovi a panu doktorovi, že to se mnou vydrželi.
Tak snad podruhé to bude rychlejší.

Šestinedělí

Jo, to snad bylo horší než porod.
Po čtyřech dnech jsem měla jít z porodnice domů. Doktor mě ráno prohlédl a řekl, že je vše v pořádku. Vrátila jsem se na pokoj, šla na WC a v tom RUP. Lekla jsem se, co se děje, v záchodové míse plno krve… Šla jsem za sestřičkou, že mi asi praskly stehy. Ona se tak koukla a řekla, že to mi spíš už vypadávají, že to tak má být. Ale když mě prohlédla, řekla, že mám pravdu, že stehy praskly a že domů tedy rozhodně nepůjdu. V tu chvíli jsem byla jak opařená. Tolik jsem se těšila, že konečně půjdu domů a budu si Daníka užívat.
V porodnici jsem strávila dalších dlouhých 7 dní. Mám totiž takový problém – špatně se mi hojí rány. No a když mi praskly ty stehy, čekalo se, až se mi rána pročistí, aby se mohla znovu zašít. A řeknu vám, bulela jsem kolikrát jak malá holka. Ležela jsem sice na nadstandardu a manžel, příbuzní a kamarádky mě chodili rozptylovat, ale doma je doma. Bála jsem se jít na WC, nemohla jsem si pořádně sednout, měla jsem teploty a nechuť k jídlu…
Pak přišel den D. Došla jsem si na sál, ránu mi v lokální anestezii zašili (narkozu jsem odmítla) a po obědě jsem jela domů. Za týden jsem měla jít na gynekologii stehy vyndat. Doktor tvrdil, že teď už se nemůže nic stát.
Ale to bych nebyla já, abych nepotvrdila vyjímku v pravidlech. Druhý den po návratu z porodnice se scénář opakoval. Návštěva WC – RUP – krev a už jsme jeli do nemocnice. Tam mi řekli, že s tím nic neudělají, je přece neděle, tak co by se obtěžovali, že? Druhý den jsem šla ke svému gynekologovi, který mi ty popraskané stehy vyndal a řekl, že teď už to nemá cenu šít a že se to musí zahojit samo. A tak se to teda hojilo. Celé šestinedělí jsem měla otevřenou ránu po nástřihu hráze a opravdu neprožívala žádné příjemné pocity. To si asi dovedete představit.
Ale všemu je jednou konec a tak i mě se rána zahojila, ale zůstala mi po ní pořádná jizva. To jsem zvědavá, jak to bude napodruhé…

Napsal/a: Sepy

Toto taky stojí za přečtení!

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Jak vybrat ty pravé plenky pro novorozené miminko?

Očekávání miminka sebou nese spoustu radosti, ale také rozhodování a nákupů. Jednou z věcí, bez kterých se určitě neobejdete,

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (42 vyjádření)

  • bokul

    A jak to dopadlo podruhé? Bylo to lepší?

  • Anonymní

    Mám na oba porody krásný vzpomínky.Na můj druhý porod živěji protože jsem rodila 13.2.07 a máme druhou holčičku Anettku.Bylo to nečekaný a možná proto semi zdálo,že až moc rychlí od prvních větších bolestí za hodinku byla Anettka na světě měla jsem totiš ještě tři tydny do termínu,ale je zdravá,krásná holčička jen to první kojení to stálo zato ještě teď se mi kroutí prsty na nohách,když zatáhla zdálo se mi,že teprve teď začínám rodit a proto dvě děti stačí:o)))

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist