U článečku Inny2 se rozjela diskuse, proč má kdo kolik dětí. Chtěla jsem reagovat, vysvětlit, jak jsem na tom já, ale do komentáře by se vše prostě nevešlo, tak píšu článek…
Mít více dětí než jen dvě byl odjakživa můj veliký sen. Sama jsem ze tří dětí ta prostřední a přišlo mi to moc fajn, že jsem měla jak starší sestru, která mě zasvěcovala do holčičích věcí, tak mladšího brášku, kterého jsem mohla ochraňovat. Když jsem se vdala, vzala jsem si muže, který byl jedináček žijící pouze se svojí rozvedenou maminkou. Na velkém počtu dětí jsme se spolu ale shodli – velká rodina, o niž by se mohl starat, byl i jeho sen. Táhlo mu už na třicítku, tak jsme nechtěli početí dítěte odkládat. Jenže… Ne vždy jde vše tak, jak by si to člověk představoval. Vytoužené početí se nedostavovalo a já si prošla slzavým údolím. Nechci líčit, jaké martirium vyšetření a léčení jsem musela podstoupit, když se ukázalo, že chyba je na mojí straně, podstatné je, že jsem se dočkala a po čtyřech letech napětí držela v náručí svého vymodleného prvorozeného.
Za necelé dva roky jsem si z porodnice vezla dcerku, za další tři opět syna. Protože ve třetím těhotenství jsem si užila i ležení v porodnici s komplikacemi, rozhodli jsme se, že víc dětí už raději nechceme. Jenže, jakmile se synek začal osamostatňovat, už zase jsem koukala do cizích kočárků a fňukala po dítěti. Tak přišel po pěti letech na svět náš nejmladší, čtvrté a poslední dítě.
Už při prvním těhotenství jsem zůstala z práce doma na rizikovém – přece kvůli nervům ze zaměstnání nepřijdu o miminko. Se třemi mrňousky jsem pak neměla odvahu se vrátit zpět na denní a noční dvanáctihodinovky, takže jsem rozvázala pracovní poměr a zůstala doma. A teď, když má nejmladší pět roků a konečně ho vzali do školky, jsem doma stále. Letos již šestnáctým rokem. Jsem tzv. „žena v domácnosti“ a práce tu mám stále dost.
Vařím, peru, žehlím, uklízím, běhám s dětmi po lékařích, s malým cvičím logopedii. Abych přece jen nějak připěla do rodinného rozpočtu, nabídla jsem hlídání dětí těm, které se musí vrátit do práce dříve, než malé může do školky. A tak tu často mívám veselo, ač moje pacholátka doma nejsou. Ano, pokoušela jsem se dívat i po práci na internetu, ale „práce z domu“ většinou spočívá v zamořování webů reklamami, což dělat odmítám. Ba ani mě neláká pyramidové dealerství, nemá prostě moji důvěru. Pracovat na zkrácený úvazek, abych stíhala rodinu?? Takřka neuskutečnitelný sen. Míst je málo a navíc požadují věci, které mi chybí, jako je řízení vozidel, znalost cizích jazyků či účetnictví. Věřím, že bych se hodně naučila a dovedla být platným zaměstnancem, jenže vysvětlujte to při konkurzu. Na druhou stranu nevím, jak by mi případný zaměstnavatel toleroval, že minimálně 2x do týdne musím k lékaři a někdy se toho sejde i více. Ne, nejsme nijak nemocní, přesto odborných ambulancí navštěvujeme hodně. Od kožního, přes ORL, oční, neurologii až po Míšovu pravidelnou logopedii.
Jak žijeme z jednoho platu? Od výplaty k výplatě. Bydlíme v rodinném domečku, tak nemáme náklady na nájem či strach, že nás někdo vystěhuje. Nevlastníme auto, což znamená, že ušetříme za benzín, servis, pneumatiky a dálniční známky. A dokonce to ani moc nevadí, protože žijeme kousek od Brna a máme výborné vlakové spojení. Na dovolenou jezdíme každoročně na stejné místo do Jeseníků, kam se všichni moc těšíme a užíváme si to tam možná lépe, než jiní u moře. Obzvlášť děti to tam mají rády, přestože postrádají televizi a počítač. Každý den mám navařeno, protože všichni školáci jí doma. Nevyužíváme ani družinu.
Kupodivu zaplatíme i dětem kroužky v ZUŠce a atletiku, zvládneme i občasné kino a divadlo. A taky každoroční tábor o prázdninách. Léta jezdí všichni tři starší a neumí si léto bez tábora představit. Nikdy jsem ještě nebyla nucena si od někoho půjčovat peníze a doufám, že to tak bude i nadále. Držím si na účtu, na který mi víc jak rok nic nepřibývá, skromnou rezervu a v obálce, kde odpočívají peníze na novou manželskou postel, je pohotově k ruce něco pro nenadálé větší výdaje. A když chce dítě nový mobil? Pak se využije široká rodina a každý přispěje nějakou částkou k narozeninám či pod stromeček. Stejně tak jsme dceři pořídili výbavu pro hraní na baskytaru, do kterého se letos nově pustila.
Prostě, dá se to zvládnout. Není to sice žádný luxus, ale dbáme, aby nic potřebného nechybělo. Je fakt, že díky církevnímu společenství, kam patříme, nemusím řešit otázku oblečení. Bratři a sestry na nás myslí, a když jejich dítko z něčeho vyroste, putuje to v tašce k nám. A dárky pod stromeček či k narozeninám řeším knížkami. Píšu recenze pro partnerský Klub knihomolů. Sice z toho tzv. „nic nemám“, ale knížky mi zůstanou a mohou dělat radost dalším.
Myslíme i na budoucnost. Všem ratolestem spoříme na bydlení. Sice malou částkou, ale pravidelně, takže než opustí rodný dům, budou to už slušné penízky. Jediné, co mi dělá hlavu, je, jak zvládneme přechod nejstaršího synka na gymnázium do vedlejšího města. Přibydou výdaje na učebnice, dojíždění, stravu. Od září to bude žhavá aktualita a já už se teď modlím, abychom to všechno zaplatili… Ale vzdělání je pro jejich budoucnost důležité, takže to určitě nějak půjde. Třeba se mi povede najít práci, přestože jsem stará a nic neumím…
Napsal/a: ABA
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (88 vyjádření)
Lien, pokud nebudu mít žádné dítě, nebo jedno, dvě, můžu takto přemýšlet.
Když ale nezvládám uživit dvě děti a pořídím si třetí, čtvrté…pak mi to normální nepřijde. Stejně jako udělat si pět dětí, nabrat si x hypo a pak brečet, že nemůžu dětem koupit ovoce, to je nezodpovědnost. Když má někdo 20 tisíc měsíčně splátky, tak to by měl pak ale problém s penězi každý druhý!
A samozřejmě, jsou situace do kterých se může dostat každý! Není vždy jen posvícení.
Chtěla jsem tím říct, že bohužel žijeme v nějaké době, kdy si x dětí nemůže dovolit každý.
Někdo třeba řekne, že to jsou výmluvy. Já to vnímám jinak.
to jo, tomu rozumím, že počet dětí automaticky neznamená šťastnou nebo nešťastnou rodinu
JInak k tomu ostatnímu, ono je hezké mít pro všechny všechno, ale na druhou misku vah je třeba zase dát ten život, buď se smířím s tím, že možná nebudu mít pro všechny všechno, nebo tady Amálka, Pepíček…. vůbec nebude. Pro mě je ta volba jasná, protože nikdy nedokážu předem vědět, kolik čeho budu mít, takže počítat, že nebudu mít na střední školu mi přijde uhozené (deset let dopředu), protože zítra můžu přijít o práci, manžela může přejet auto, nebo vyhrát milion. Ta budoucnost je pro každého nejistá, jen, ti co věří, že je o ně VŽDY nejlépe postaráno potom nemusí dopředu řešit, jestli jejich pět dětí půjde na vysokou nebo jestli budou mít raději jen jedno, nebo cokoli jiného, protože to stejně není a nikdy nebylo, vlastně ani nebude v jejich rukou 😉
Znám ji od malička. V pubertě to byla snůška pláče, nešťastná. Záviděla kamarádům, že můžou do kina, na výlet. I když musím říct, že kolektiv ve třídě měly super a na tuhle holčinu se vždy nějak složilo, takže mohla s nima apod.
Maminku má velmi milou, pohodovou.
Je to jeden příklad z mnoha. Prostě tím chci říct, že mě by to vnitřně vadilo. Ten fakt, že musím rozhodovat jestli a které dítě může jít studovat. A to si myslím, že pokud to už není nyní, tak přijde doba, kdy většina rodin nebude mít dost prostředků na studium svého dítěte a o dovolených už nemluvím vůbec, pokud to takhle půjde dál. (ale to je zase jiná diskuze)
Já třeba nechápu názor „jé, vy máte šest dětí, to musíte být prima rodinka“. Kdo má jen jedno, tak je automaticky sobec a nenasyta. A to se mi nelíbí.
Peťko a podle toho co píšeš, by tedy té holce, co teď konečně začala žít, bylo lépe, kdyby nežila vůbec 🙂
V dnešní době je myšlenka na velkou a spokojenou rodinu utopie! Kde ji mají? Znáte nějakou? Já ne! Ať přemýšlím, jak přemýšlím, v každé rodině je něco. A kde jsou ty doby, kdy byla úcta k rodičům, prarodičům. Kdy všichni bydleli pospolu v domečku, pomáhali si a milovali se? Žijeme jinde!
Pokud dnes někdo nezvládá uživit jedno, dvě děti, má půjčky, které bude splácet do konce života a plánovaně si pořídí další dítě je nezodpovědný.
Nemusím mít přepych, nemusím každý rok jezdit na dovolené, kupovat si značkové věci, dětem hory dárků…to vůbec!
Ale nesnesla bych žít s pocitem, že musím mezi dětmi vybrat jedno, které může studovat, protože na studium pro všechny mi nezbyde!
Nesnesla bych myšlenku, že jednomu dítěti řeknu, ty můžeš hrát tenis a druhému, ty ne, protože na to už nemáme!
Nechci a nebudu se obelhávat rohlíkem a říkat si, že mám 6 dětí, jak si šťastně žijeme a počítat každou korunu. Aby mi pak děti do očí řekly, že bylo nesmyslné si v dnešní době pořizovat tolik dětí a že neprožily své dětství šťastně. Proč mají všichni v hlavě, že rodina s deseti dětmi má pevné základy, že se tam všichni mají rádi a věřit, že tak to bude i v době, kdy děti vyletí z hnízda? Vždyť tak to vůbec nemusí být. A i maminka, která vychovala pět dětí, denně si odříkala, na stará kolena může poznat hořkost chování svých dětí, které si na ni třeba ani nevzpomenou.
A příklad z praxe. Do školy s dcerou chodila spolužačka, která je z 5ti dětí. Když jsem zjistila, že tato paní čeká třetí, říkala jsem si, že je blázen. Pak přišlo čtvrté, páté. Děti nejezdí na školní výlety, na lyžáky, protože na to nemají. (jednou se třída na tuto spolužačku složila, aby mohla s nima na školu v přírodě, protože tato dívka tak moc chtěla s nima jet) Ač na to prospěchově měla, na střední nešla, nebyly peníze. Učňák nedodělala, musela jít pracovat, aby pomáhala táhnout rodinný rozpočet. Nyní jí je 19 a je rok mimo ČR, sem se vrátit nechce, prý začala konečně „žít“.
Udělat si deset dětí umí každý, postarat se o ně a vychovat z nich fajn lidičky, to je už sakra oříšek.
Stejně jako si ze zásady nevezmu hypotéku na nové luxusní auto nebo na dovolenou, nepořídím si další děti, když budu těžko zvládat i tak.
A znovu musím napsat – malé děti/malé starosti, velké děti/velké starosti.
lidi, mejte si deti kolik chcete, je to ciste vase rozhodnuti a nikdo nema pravo vas soudit. A jestli chodite s kalkulackou v ruce-kazdy ma svuj styl ze? Ale me prijde krajne nezodpodvovedne kdyz vidim deti z vicecetnych kteri jsou na tom byti. nezaslouzi si to.A dejese to casto. Bohuzel.Coz neni ale pripad pisatelky. Takze lepsi pohodova vicecetna rodina nez rodina s 1 ditetem, ktere se nudi a rodice se mu nevenuji.Tot ode me vse.
Mrzí mě, že mi nechceš porozumět…
Jasně že to není o tobě 🙁
Ne ne, moje milá Lien, ani teď to není o mně.
Celou dobu tady totiž píšu (když píšu, tak mám na mysli) o své nejbližší kamarádce, kterou mám/znám/vídám se s ní posledních 17 let a ona je ten človíček, který je dobrý, hodný, milý a strašně moc touží po třetím dítěti, neb už dvě doma má – ale prostě na to finančně nemají. A to je celé.
Padmé ano, zapoměla jsem udělat odstavec, a hned jak ses ozvala, jsem to vysvětlila, to je celý můj podíl.
Pokud ty se cítíš jako duchovní chudák, ne jako ta bohatá, je to opravdu tvůj pocit, nic takového jsem nenapsala, i když jsi následujícími komentáři přesvědčila i mě.
Kvůli tomu se ale nemusíš hledat na koho se zlobit, i když je jednodušší ukázat na mě, s tím se musíš popasovat sama.
Ano, Lien, souhlasím s Tebou – je to hloupé – když se Ty vyjadřuješ ke mně – používáš můj nick ve svých komentářích atd.
Nicméně – já žiju v reálu a vím, co to obnáší (např. vzdělání dítěte) a proto neplácám. Ale respektuji, že si nepřeješ, abych se k tomu, co napíšeš, vyjadřovala, takže už to dělat nebudu.
I když jsi mě Ty sama před časem osobně nabádala k tomu, abych byla upřímná, otevřená a zkusila si, jaké to je, napsat, co si skutečně myslím.
https://www.youtube.com/watch?v=EJbHHRCyCL4
Odkaz je k tématu, snad je pochopitelnější, než to, co píšu, z ABY to vnitřní bohatství sálá, stejně jako chudoba z jistých reakcí.
A k Padmé, přestaň mě napadat, spadni už ze svého obláčku a uvědom si, že nejsi nikdo, kdo by mi mohl nařizovat k čemu a jak se mám nebo nemám vyjadřovat. Je to stejně přízemní a hloupé jako počítat si před početím, kolik stojí střední škola.
Ano, Lien, to je přesně „ono“. Ty o tom nic nevíš, nemáš páru, kolik to stojí (ve škole), nicméně – Tebe to nezajímá a je Ti to jedno.
Tak prosím Tě pěkně, buď tak hodná – buď se k tomu nevyjadřuj (k takovému tématu, o kterém nic nevíš) nebo se vyjadřuj, ale neurážej ty, co to musejí absolvovat ( i když je to taky – stejně jako Tebe – nezajímá – ale účty platit musí! ).
Meggi, omlouvám se Ti a posílám osobní vzkaz.
ABO, omlouvám se Ti.
A daleko horsi jsou pseudoanonymove,co si tak stoji za nazorem,ze se radeji ani nepodepisi 😀
🙁 A jeste rejpaji do jinych 🙂
Padmé mě to opravdu nebaví, nechci se tady dohadovat, a asi ti opravdu nerozumím, netuším co radikálního a ostrého jsem napsala. Kvůli mě nic počítat nemusíš, mně to prostě nezajímá, už teĎ v podstatě nevím, co to bylo za částku a čeho se týkala.
Padme-ja ti povetsinou rozumim 🙂
Ale mela jsem to predchozi- nerozumim-,dat do uvozovek..Sle jak uz jsem psala,pocitat u tohodle clanku je zbytecny 🙁
Vis(te),me se vzdy „libi“, jak neznamemu cloveku zde,napisete,ze o vecech „nic nevi“,vzdy,kdyz ma jiny nazor,nez vy(ci vetsina). :-(A jinak uz „mlcim“ 😀 Je to na nic..
Lien by jen zakládala diskuze pro ty, co mají jiný nazor, než ona. Co si tak založit diskuzi Jen pro Lien a můžeš tam teda diskutovat absolutně sama, bez jiného názoru a bez ostatních? 😀
Lien, nevím, jestli mi nerozumíš nebo jestli děláš, že nevíš, co mám na mysli – takže se pokusím naposled – chceš-li se vyjadřovat radikálně a poměrně dost ostře k věcem, o kterých nic nevíš (jako že nevíš), musíš počítat s tím, že se někdo jiný ozve a napíše Ti to.
Nežiju s kalkulačkou v ruce a ani mě to nebaví, spočítala jsem to jen a pouze kvůli Tobě – žádný jiný důvod jsem doposud neměla.
Meggi, moc se omlouvám, jestli píšu nesrozumitelně, jen reaguji na příspěvky od Lien.
Pisatelce tohoto článku (ABA) už jsem se za to omluvila.
Nejdu „soudit“kdo ma pravdu,Padme-ale ted ti nerozumim tedy chci rict,ze..ja hlavne si myslim,ze v pripade Aby ,je tohle pocitani opravdu zbytecne i hloupe(tim nerikam,ze ty jsi hloupa-aby si to zase nekdo nevylozil jinak)
Skratka je to jeji zivot,jeji deti..A kazdemu je po tom,vite co..
Uz to tu zbytecne motas uplne jinam 🙁
Opravdu k tomu nemůžu říci nic jiného, než už jsem napsala, já s kalkulačkou v ruce nežiju, jestli tě to baví, nebo to jinak neumíš, je to tvoje věc, nepiš to tedy mně.
Co takhle založit si nějakou diskusi pro počítače peněz, tam by se mohly sejít všechny, které to baví. Pod článkem o rodinném štěstí si nemyslím, že je vhodná příjmovýdajová diskuse.
Mobile Sliding Menu