Jak uživit čtyři děti?

U článečku Inny2 se rozjela diskuse, proč má kdo kolik dětí. Chtěla jsem reagovat, vysvětlit, jak jsem na tom já, ale do komentáře by se vše prostě nevešlo, tak píšu článek…

Mít více dětí než jen dvě byl odjakživa můj veliký sen. Sama jsem ze tří dětí ta prostřední a přišlo mi to moc fajn, že jsem měla jak starší sestru, která mě zasvěcovala do holčičích věcí, tak mladšího brášku, kterého jsem mohla ochraňovat. Když jsem se vdala, vzala jsem si muže, který byl jedináček žijící pouze se svojí rozvedenou maminkou. Na velkém počtu dětí jsme se spolu ale shodli – velká rodina, o niž by se mohl starat, byl i jeho sen. Táhlo mu už na třicítku, tak jsme nechtěli početí dítěte odkládat. Jenže… Ne vždy jde vše tak, jak by si to člověk představoval. Vytoužené početí se nedostavovalo a já si prošla slzavým údolím. Nechci líčit, jaké martirium vyšetření a léčení jsem musela podstoupit, když se ukázalo, že chyba je na mojí straně, podstatné je, že jsem se dočkala a po čtyřech letech napětí držela v náručí svého vymodleného prvorozeného.

Za necelé dva roky jsem si z porodnice vezla dcerku, za další tři opět syna. Protože ve třetím těhotenství jsem si užila i ležení v porodnici s komplikacemi, rozhodli jsme se, že víc dětí už raději nechceme. Jenže, jakmile se synek začal osamostatňovat, už zase jsem koukala do cizích kočárků a fňukala po dítěti. Tak přišel po pěti letech na svět náš nejmladší, čtvrté a poslední dítě.

Už při prvním těhotenství jsem zůstala z práce doma na rizikovém – přece kvůli nervům ze zaměstnání nepřijdu o miminko. Se třemi mrňousky jsem pak neměla odvahu se vrátit zpět na denní a noční dvanáctihodinovky, takže jsem rozvázala pracovní poměr a zůstala doma. A teď, když má nejmladší pět roků a konečně ho vzali do školky, jsem doma stále. Letos již šestnáctým rokem. Jsem tzv. „žena v domácnosti“ a práce tu mám stále dost.

Vařím, peru, žehlím, uklízím, běhám s dětmi po lékařích, s malým cvičím logopedii. Abych přece jen nějak připěla do rodinného rozpočtu, nabídla jsem hlídání dětí těm, které se musí vrátit do práce dříve, než malé může do školky. A tak tu často mívám veselo, ač moje pacholátka doma nejsou. Ano, pokoušela jsem se dívat i po práci na internetu, ale „práce z domu“ většinou spočívá v zamořování webů reklamami, což dělat odmítám. Ba ani mě neláká pyramidové dealerství, nemá prostě moji důvěru. Pracovat na zkrácený úvazek, abych stíhala rodinu?? Takřka neuskutečnitelný sen. Míst je málo a navíc požadují věci, které mi chybí, jako je řízení vozidel, znalost cizích jazyků či účetnictví. Věřím, že bych se hodně naučila a dovedla být platným zaměstnancem, jenže vysvětlujte to při konkurzu. Na druhou stranu nevím, jak by mi případný zaměstnavatel toleroval, že minimálně 2x do týdne musím k lékaři a někdy se toho sejde i více. Ne, nejsme nijak nemocní, přesto odborných ambulancí navštěvujeme hodně. Od kožního, přes ORL, oční, neurologii až po Míšovu pravidelnou logopedii.

Jak žijeme z jednoho platu? Od výplaty k výplatě. Bydlíme v rodinném domečku, tak nemáme náklady na nájem či strach, že nás někdo vystěhuje. Nevlastníme auto, což znamená, že ušetříme za  benzín, servis, pneumatiky a dálniční známky. A dokonce to ani moc nevadí, protože žijeme kousek od Brna a máme výborné vlakové spojení. Na dovolenou jezdíme každoročně na stejné místo do Jeseníků, kam se všichni moc těšíme a užíváme si to tam možná lépe, než jiní u moře. Obzvlášť děti to tam mají rády, přestože postrádají televizi a počítač. Každý den mám navařeno, protože všichni školáci jí doma. Nevyužíváme ani družinu.

Kupodivu zaplatíme i dětem kroužky v ZUŠce a atletiku, zvládneme i občasné kino a divadlo. A taky každoroční tábor o prázdninách. Léta jezdí všichni tři starší a neumí si léto bez tábora představit. Nikdy jsem ještě nebyla nucena si od někoho půjčovat peníze a doufám, že to tak bude i nadále. Držím si na účtu, na který mi víc jak rok nic nepřibývá, skromnou rezervu a v obálce, kde odpočívají peníze na novou manželskou postel, je pohotově k ruce něco pro nenadálé větší výdaje.  A když chce dítě nový mobil? Pak se využije široká rodina a každý přispěje nějakou částkou k narozeninám či pod stromeček. Stejně tak jsme dceři pořídili výbavu pro hraní na baskytaru, do kterého se letos nově pustila.

Prostě, dá se to zvládnout. Není to sice žádný luxus, ale dbáme, aby nic potřebného nechybělo. Je fakt, že díky církevnímu společenství, kam patříme, nemusím řešit otázku oblečení. Bratři a sestry na nás myslí, a když jejich dítko z něčeho vyroste, putuje to v tašce k nám. A dárky pod stromeček či k narozeninám řeším knížkami. Píšu recenze pro partnerský Klub knihomolů. Sice z toho tzv. „nic nemám“, ale knížky mi zůstanou a mohou dělat radost dalším.

Myslíme i na budoucnost. Všem ratolestem spoříme na bydlení. Sice malou částkou, ale pravidelně, takže než opustí rodný dům, budou to už slušné penízky. Jediné, co mi dělá hlavu, je, jak zvládneme přechod nejstaršího synka na gymnázium do vedlejšího města. Přibydou výdaje na učebnice, dojíždění, stravu. Od září to bude žhavá aktualita a já už se teď modlím, abychom to všechno zaplatili… Ale vzdělání je pro jejich budoucnost důležité, takže to určitě nějak půjde. Třeba se mi povede najít práci, přestože jsem stará a nic neumím…

Napsal/a: ABA