Poslední dobou se častěji „dívám“ sama na sebe. Musela jsem se to naučit. Neuměla jsem to. Chtěla bych se „zbavit“ některých zlozvyků a špatných vlastností a tak jsem se začala učit… Zkouším se dívat na vlastní počínání cizíma očima…
Situace I.
Své kolegyni v práci jsem půjčila loni na podzim 10.000,- Kč. Byla bez peněz, v nouzi, a potřebovala „založit“. Sama navrhla, že mi to do konce roku vrátí. Bylo mi jasné, že nevrátí, protože v prosinci jsou Vánoce a každá máma nakupuje dárečky pro své milované. Takže když přišla s tím, že mi to vrátí později, přešla jsem to s úsměvem.
V lednu přišla do práce v novém kostýmku, v únoru v nových botkách, v březnu v nové halence… A tak jsem jen čekala, kdy a s čím přijde…
Přišla. Minulý týden. Návrh byl následující: vrátí mi tu částku postupně, není s to ušetřit 10 tisíc. Hlavou mi běželo: „když máš dluhy, nekupuj si nové hadříky a botky, to se nedivím, že neušetříš, to ani nemůžeš!“. A nahlas jsem řekla: „To nevadí, vrátíš mi to, až budeš mít.“ Já jsem to řekla. Sama jsem to vyslovila! Vůbec nevím, jak se to stalo. Pusa byla rychlejší než myšlenka. Ach jo… Řekla jsem, že „to nevadí“! Přitom mi to vadí! Chtěla bych nahlas říct to, co jsem si v tu chvíli myslela.
Situace II.
Mám dlouholetého kamaráda, je to fajnový mužský s dobrým srdcem a několikrát už mi pomohl „z kaluže“. Jeho syn utrpěl tento týden těžký úraz. Úplně zoufalý mi vyprávěl, co se stalo. Srdce se mi svíralo a chtělo se mi brečet. On se rozplakal. Instinktivně jsem věděla, že potřebuje podporu a povzbuzení, a už se slyším, jak říkám: „Neboj se, doktoři jsou machři, dají ho do pořádku. Je mladý a silný, určitě to zvládne.“ Slova jsou vyřčena.
A myšlenky „pracují“ dál: to, co se mu stalo, je skutečný průšvih, bude mít trvalé následky a zcela jistě v pořádku nebude…
Situace III.
Můj syn měl narozeniny a od tchyně dostal dárek (tchyně dárky běžně nekupuje, takže to byla dost neobvyklá situace a pro mě velké překvapení). Koupila mu kostkovanou mikinu s kapucí vepředu na zip. Já bych mu ji nikdy nekoupila, protože vím, že kapuce má rád jen na bundách a na mikinách je nesnáší. A přestože se mi zmíněná mikina vůbec nelíbí, slyším se, jak říkám: „Babi, to je od tebe hezké, mikinu teď potřebujem, na jaro se bude hodit.“ A babi hned vyzvídá: „A bude se malému líbit?“ Vím, že nebude, a nahlas zřetelně artikuluji: „Ano, bude, zcela jistě bude.“
Takhle bych mohla pokračovat vyprávěním „situace IV.“ a dostala bych se k „situaci V.“…
A tak si kladu otázku, kde končí pravda a kde začíná lež?
Může se někdy zalhat? Nebo se lhát nemá vůbec?
A lžu jen já nebo lžeme všichni??
Napsal/a: Padmé
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (31 vyjádření)
Ta první lež byla zbytečná, tos klidně mohla říct, co si myslíš. Tou lží jsi ublížila sama sobě.
Další dvě lži jsou zcela jiného rázu. Ty jsou přijatelné, a pochopitelné, ba dokonce očekávané.
Krásně jsi to napsala.
Teda, ale ta Tvá kolegyně mě fakt naštvala. Že jí to není hloupé…už Ti ty prachy vrátila?
Padmé, tak asi tak…. Podle toho, co popisuješ, lžu prakticky pořád. Asi to není tak úplně lež, jako spíš „nepravda“. Někdy je to asi přece jen lepší.
Zuzko, děkuji Ti, potěšila´s mě 🙂
Já tu zrovna sedím a přemýšlím, co bych řekla té své tchyni jako variantu místo té „milosrdné lži“ … a nic mě nenapadá.
Určitě to souvisí s tím, jak člověk vnímá druhé a jak moc umí cítit s protějškem, nechceme zraňovat, tak „klademe náplasti“. Já to tak dělám a ani jsem si to neuvědomovala, takže jsem živý důkaz toho, že je to moje „lhaní“ neúmyslné a neplánované.
Padmé…
nebudu ti lhát,tvůj článek je opět bezvadný:-)))
víš,já si myslím,že nás lhaní provází celý život..ať úmyslné nebo neúmyslné.Lhaní je když..úmyslně zatajíme pravdu,abychom z ní měli my sami nějaký prospěch..
Lžeme už dětem,když je učíme že lhát se nemá..že je to špatné a k ničemu dobrému to nevede.stejně po čase nám ty děti nevěří,protože zjistí,že mnohdy je to jednodušší:-(
Když lež nazveme polopravdou změní se tím smysl?Asi ano,alespoń v našem svědomí..Naprosto souhlásím s Ájíkem..někdy je to nutné pro zachování zdravého rozumu…brala bych to asi tak..pokud začnu lhát sama sobě,tak je to špatně.pokud tím chráním právě zdravý rozum toho druhého dá se to v mých očích omluvit:-))
Zavo, děkuji, že jsi napsala.
Také jsem se donutila nad tím zamyslet a projít si v duchu věty, které by se daly říct… Není to jednoduché, ale dá se.
Např. se dá říct (tomu mému kamarádovi): „Je mi to moc líto, co se Vám stalo. Asi tuším, jak tě to zraňuje a bolí. Musíme věřit, že doktoři zachrání, co půjde.“
Vyhnout se lžím, polopravdám i milosrdným lžím dá,
ale to bych musela mít vždycky čas na rozmyšlenou,
což většinou nemám…
Máš pravdu. Lžeme všichni. Tvůj článek mě přinutil k zamyšlení, co tedy v dané chvíli říct a nelhat. Možná i pro tu druhou stranu by bylo vhodnější neslyšet lež.
Kolegyně s dluhem by si uvědomila, že ti to možná příjemné není. Že by ji to doteď nenapadlo? Asi ano, ale říká si – ona je hodná, zase počká… No má pravdu (jsem stejná a taky si „neumím říct“ o to, co chci já). Snažím se to trénovat.
Horší by to bylo u přítele se synem po úraze. Možná by stačilo jen říct: „Vím, že to máte těžké a jsem tu pro vás, když budete potřebovat“ – věřím, že to by v tvém případě lež nebyla (jak jsem tě tak poznala z různých příspěvků do VD).
Docela by mě zajímalo, jak by „pravdu“ zformulovaly ostatní přítelkyně VD. Tedy tak, aby pomohla a nebolela.
Padmé, je to opravdu jen zamyšlení a moje reakce by ve stejných případech byly stejné jako tvé. Jako předešlé přispěvovatelky, i já tyhle „lži“ považuji za nutné…
Moc děkuji, že jste napsaly. Cítím i na tu dálku Vaše pochopení a porozumění. Je to hezké. Díky.
Padmé, mooooc hezký a trefný článek – a přiznám se, lžu také. Ale nějak to jako lež moc nevnímám – prostě jen nechceme ty druhé zranit, chceme je potěšit, udělat jim radost…..i když s těmi penězi bych to asi nějak opatrně řekla (opatrně, taky bych nechtěla zranit 🙂 rozumím ti). Jak psala nahoře Žlababa, má to asi co do činění se sociální inteligencí.
Víš, moje švagrová (do jistého času celkem fajn ženská) – začala „jet na rovinu“ – ovšem v situacích, kdy se to příliš nehodí – prostě všechno shodí, nic a nikdo jí není dost dobrý, ona je výkvět inteligence a ostatní jsou hlupáci… a tahle její „pravdomluvnost“ je dost vražedná a hlavně – zlá. Dotýká se to hlavně starších členů naší rodiny – a já jí to nedokážu říct….
Takže v těchto případech se dá „lež“ jistě prominout ;)))
Myslím, že každý slušný člověk takhle „lže“. To není lhaní, to je jen slušnost a sebeovládání. Nemáme chuť se někomu vzpírat nebo se hádat. Je trapné dohadovat se o tom, aby někdo vrátil něco, co je naše. Je pod naši úroveň se s takovým člověkem hádat a dohadovat a dokazovat mu to, co je zřejmé.
Proto děláme tu chybu, že prostě řekneme- nevadí….
Také se snažím nelhat a když to jde, tak se lhaní vyhnu. Ale jak sama píšeš, jsou situace, kdy by pravda způsobila víc škody než užitku. Takže snad se to vyjímečně může.
Děkuji Vám všem za vlídné přijetí mého doznání, zdá se, že by mi to u Vás prošlo :-)) Zjevně se všichni shodnete na tom, že „milosrdná lež“ je s přimhouřením oka „povolena“.
A na druhou stranu platí, že lhát (a zvláště bezdůvodně lhát) se nemá, to se prostě nedělá.
Díky moc a krásný den i večer všem.
Padmé, pěkně zformulováno 🙂 Ovšem že není lež jako lež… To že řekneš někomu polopravdu ze soucitu nebo jen proto, aby se třeba tchýně či maminka neurazila, není tak velký přečin. I já se do těchto situací často dostávám i ve vztahu s manžou. V rámci udržení dobrých vztahů nebo nezhoršení situace (tvůj známý a dítko) se uchýlím taky k polopravdě. Co se týká té tvé kolegyně nevracející peníze, tak to taky znám. Už jsem se ale naučila o to co mi patří si říci 🙂 Nebo ještě lépe, už se půjčování peněz vyhýbám…nejedno kamarádství mi na tom ztroskotalo. Ne nadarmo se říká, že do přátelství, či kamarádství peníze nepatří, ať je k tomu sebelidštější důvod. Dá se pomoci i jinak a nebo prostě ty peníze rovnou darovat a zapomenout na to, jedině tak se ušetříš případných zklamání :-)))
Já se třeba přiznám k tomu, kdy úmyslně a cíleně lžu. Vždy při pohovoru do nového zaměstnání :-)) Tam lžu, jako když tisknu 😀 Všechno umím, všechno znám, jsem to nejschopnější a nepracovitější stvoření pod sluncem a nikoho lepšího nenajdete 😀 A vždy se mi to vyplatilo…práci jsem třeba neznala, ale snažila jsem se to rychle dohnat, tak aby nebyli zklamaní. Zatím jsem neměla problém tomu dostát.
I dnes, když mě klient požádá o vyřízení zakázky, tak se tvářím a říkám, jaká to bude hračka, jen abych tu zakázku dostala:-)) Přestože už v tu chvíli dobře vím, že se pěkně zapotím a zdaleka to nebude tak jednoduché. Samozřejmě slibu dostojím.
Lžím, které by měli fatální dopad na mou rodinu se vyhýbám a nepraktikuji je. Nebo projistotu neříkám nic a pravdu vyjevím, až když vše řádně promyslím. Neb rychle a bez rozmyslu vyřčená pravda někdy raní víc, než milostrdná lež, která je stále lží.
Takže Padmé, tvé lži, bych nenazývala lží, ale polopravdou , která je ku prospěchu obou stran…
Padmé,zajímavý článek.S tím lhaním je to těžké..Vzpomínám si,že jsem jako mladší lhala doma mamce,kde jsem jako byla atd.jelikož jsem se po pozdějším návratu domů bála její reakce,ale pravda se většinou provalila a bylo zle za to,že jsem lhala a mamka mi vždy říkala,že ke mně nemůže mít důvěru,když ji lžu.A pak jsou takové ty milosrdné lži,kdy jsem taky půjčila kamarádce šaty,peníze…a tvrdila,že na vrácení je čas a tolik jsem to chtěla zpět.Nemám do dnešního dne a to už je asi 11let.Tak kamarádce řekni,že peníze nutně potřebuješ,jelikož je finanční krize:-))Doufám,že nebudeš čekat tak dlouho jako já.No já už ty věci ani zpět nechci,jen když si na to vzpomenu,tak mě to mrzí.Často se mi stává,že si s kamarádkama dlužíme malé peníze např.50Kč,ale snad jen já na to nezapomínám.Jenže nedokážu si o peníze říct,ikdyž to jsou vlastně mé peníze.Dříve jsem pochválila i věci u někoho doma,co se mi ani trochu nelíbili,jen z toho důvodu,aby to dotyčnému nebylo líto,ale dnes raději neřeknu nic.Lhát se nemá-takhle nám to všem určitě vštěpovali rodiče,ale možná nás zapomněli naučit,jak se v určitých situacích lži vyhnout.
Padmé,
tak to je naprosto super čláýnek. Nedávno jsem se právě nad tímto zamýšlela. A je to pravda – pomalu zjišťuji, že taky asi dost lžu :-), i když někdy opravdu nevím, jak jinak se z toho vykroutit. Jenže mě moje reakce vždycky dojde dýl a to už je pozdě. Článek je jinak fakt moc pěkný…
Padmé, moc hezky napsáno. Tohle jsou malinké lži, které nikomu neubližují. A někdy je lepší taková malá lež než pravda.
Takhle lže každý.
Nekradeš, nepodvádíš, jsou to lži které druhým pomáhají.
Jenom ty penízky, přece jenom je to dost velká částka. To bych tak rozhodně nenechala, co když je budeš akutně potřebovat ty?
Padmé, moc hezky sepsáno. Někdy je prostě nutné lhát, taková milostivá lež je mnohokrát příjemnější než krutá pravda.
Padmé,to jsi napsala opravdu moc hezky.Víš,že jsem se v tobě viděla?Jednou jsem ve Vlastě četla,že takovým lžím se říká Bílé.To jsou ty milosrdné.Podle mě lže každý.Málokdo to přizná.Každý se musel dostat do situace,kdy zalhat musel,protože nechtěl ranit.A v nás se to potom pere.Kolikrát já řekla to nevadí a následně na sebe měla vztek?Padmé, s pěnezmi jsem opatrná,ale já vím,čím to je.Mám jich pramálo,proto ani půjčit nemůžu :-).A kdybych mohla?Neudělám to.Jsem sice důvěřivá ťula,ale peníze jsem jěště nikomu nepůjčila(nemyslím 20kč).
Kamarádka miluje porcelánové kravinky,má toho plnou poličku,pro mě jsou to neskutečné kýče-prohlížím si každý její úlovek a 🙁 lžu,jak jsou pěkné.Každý rok dostávám porcelánové pejsky a slony k narozeninám :-(.Také lžu,milosrdně a přiznám se.(ti).
Ja se teda snazim nelhat a lez docela nesnasim, ale existuje i takzvana milostiva lez, kterou je dobre nekdy pouzit a nerikat ostra slova primo, i kdyz i to se mi nekdy stane. Takze jak se rika, ze vseho s mirou a nic se nema prehanet, ale kdyz clovek lze neustale, pak uz v nej nikdo nema duveru a muze to ublizit jen a jen jemu. Tohle je muj nazor. Pekny vecer vsem
Padmé,krásný a dojemný článek.Lhát je lidské,ale lhát jen tak bez důvodu je nepřijatelné,neomluvné.
Co se týká dárků od babiček je dobré upozornit je,že děti již nemají rády ty fádní oblečky co se dělaly dříve.U nás to funguje ve stylu-kup mu co se ti a jemu bude líbit,dáš mito já ti to zaplatím.Dárek mu dá sama a vím,že syn bude spokojený.
A co se týká půjčování peněz tak s tím mám velmi špatné zkušenosti.Měla jsem fajn kamamrádku,která potřebovala půjčit a dodnes mi to nevrátila a bydlí od nás pouze o tři domy.Dělá mrtvého brouka.Holt lidé jsou nenapravitelní a lehce zneužijí lidské dobroty.Za dobotu na žebrotu.Přeji všem hezký zbytek večera.
Padmé, já myslím, že to je v pořádku. Podle mne se jedná jen o reakci člověka s dobrou sociální inteligencí.
Jsou lidé, kteří by tchýni klidně řekli, že mikina je na nic, protože by jim nedošlo, že by se jí to mohlo dotknout. To, že dokážeš vycítit, co druhý člověk potřebuje slyšet je jen dobře.
Kdyby Ti tchýně přinesla takových mikin postupně deset, jistě bys jí nakonec nějak opatrně řekla pravdu. Nebo něco pravdě podobného, co by ji přimělo už mikiny nekupovat :o)
Mobile Sliding Menu