Poslední dobou se častěji „dívám“ sama na sebe. Musela jsem se to naučit. Neuměla jsem to. Chtěla bych se „zbavit“ některých zlozvyků a špatných vlastností a tak jsem se začala učit… Zkouším se dívat na vlastní počínání cizíma očima…
Situace I.
Své kolegyni v práci jsem půjčila loni na podzim 10.000,- Kč. Byla bez peněz, v nouzi, a potřebovala „založit“. Sama navrhla, že mi to do konce roku vrátí. Bylo mi jasné, že nevrátí, protože v prosinci jsou Vánoce a každá máma nakupuje dárečky pro své milované. Takže když přišla s tím, že mi to vrátí později, přešla jsem to s úsměvem.
V lednu přišla do práce v novém kostýmku, v únoru v nových botkách, v březnu v nové halence… A tak jsem jen čekala, kdy a s čím přijde…
Přišla. Minulý týden. Návrh byl následující: vrátí mi tu částku postupně, není s to ušetřit 10 tisíc. Hlavou mi běželo: „když máš dluhy, nekupuj si nové hadříky a botky, to se nedivím, že neušetříš, to ani nemůžeš!“. A nahlas jsem řekla: „To nevadí, vrátíš mi to, až budeš mít.“ Já jsem to řekla. Sama jsem to vyslovila! Vůbec nevím, jak se to stalo. Pusa byla rychlejší než myšlenka. Ach jo… Řekla jsem, že „to nevadí“! Přitom mi to vadí! Chtěla bych nahlas říct to, co jsem si v tu chvíli myslela.
Situace II.
Mám dlouholetého kamaráda, je to fajnový mužský s dobrým srdcem a několikrát už mi pomohl „z kaluže“. Jeho syn utrpěl tento týden těžký úraz. Úplně zoufalý mi vyprávěl, co se stalo. Srdce se mi svíralo a chtělo se mi brečet. On se rozplakal. Instinktivně jsem věděla, že potřebuje podporu a povzbuzení, a už se slyším, jak říkám: „Neboj se, doktoři jsou machři, dají ho do pořádku. Je mladý a silný, určitě to zvládne.“ Slova jsou vyřčena.
A myšlenky „pracují“ dál: to, co se mu stalo, je skutečný průšvih, bude mít trvalé následky a zcela jistě v pořádku nebude…
Situace III.
Můj syn měl narozeniny a od tchyně dostal dárek (tchyně dárky běžně nekupuje, takže to byla dost neobvyklá situace a pro mě velké překvapení). Koupila mu kostkovanou mikinu s kapucí vepředu na zip. Já bych mu ji nikdy nekoupila, protože vím, že kapuce má rád jen na bundách a na mikinách je nesnáší. A přestože se mi zmíněná mikina vůbec nelíbí, slyším se, jak říkám: „Babi, to je od tebe hezké, mikinu teď potřebujem, na jaro se bude hodit.“ A babi hned vyzvídá: „A bude se malému líbit?“ Vím, že nebude, a nahlas zřetelně artikuluji: „Ano, bude, zcela jistě bude.“
Takhle bych mohla pokračovat vyprávěním „situace IV.“ a dostala bych se k „situaci V.“…
A tak si kladu otázku, kde končí pravda a kde začíná lež?
Může se někdy zalhat? Nebo se lhát nemá vůbec?
A lžu jen já nebo lžeme všichni??
Napsal/a: Padmé
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (31 vyjádření)
Radko, rozesmála jsi mě – ne tím, co píšeš, ale uvědomila jsem si, že ten Tebou uvedený kurs už mám za sebou. :-)))
Ty peníze, to byla má chyba, já to už teď vím, však už jsem to tu také „doznala“.
Padmé, co takhle zkusit kurs asertivity? Očividně ho potřebuješ:-)
Já teda tchýni řeknu při nevhodném dárku, že se mě má nejdřív zeptat (např. synovi koupila růžové kolo pro prcky, když už chodí do školy, nebo nejstaršímu, když mu bylo čtrnáct, umělohmotnej náklaďák:-)) V případě zdravotních problémů blízkých se snažím pomoci, utěšit, ale rozhodně nebudu tvrdit, že se určitě uzdraví apod. A peníze? Taky jsem narazila. Taky jsem s úsměvem kdysi řekla – to nevadí, vrátíš později (a to jsme neměli co do huby). Zkus třeba té kamarádce říct – hele, já si nemůžu ani koupit nový boty a kostým, dokud to nevrátíš – třeba se chytne za nos.
Katter, děkuji.
Tvůj příspěvek se mi líbí, napsala jsi to pěkně a myslím si, že máš pravdu – s těmi penězi „ne“ (příště už si to lépe rozmyslím) a s těmi dárky – pro klid v rodině… tu pravdu občas poupravíme. :-)))
Ahoj Padmé, moc pěkný článek. Dokonce znám na vlastní kůži podobné případy jako je tvá kolegyně a tchýně.
Kamarádce jsem půjčila 5 tisíc a dostávala jsem to z ní rok. také nejdřív, jak píšeš ty, dáš mi to až budeš mít. Když se k tomu stále neměla tak jsem jí řekla, že ty peníze nutně potřebuju, alespoň část a asi za měsíc mi vrátila polovinu a za další asi 3 měsíce zbytek. A od té doby si dávám pozor na to komu a kolik půjčuju.
A tchýně? S ní a dárkama je to podobné. Synkovi, svému vnokovi koupila k svátku čepičku, už na první pohled bylo vidět, že mu je malá. Naštěstí syn je mu rok a půl nesnese nic na hlavičce, hned si ji sundaval a tak mu jí nemohla ani zkusit. Já povídám, Jé babi ta je hezká, to bude v létě fešák. A dělala jsem jakou mám velkou radost a sama jsem jí synovi zkoušela, seč bezúspěchu.
Jen tak mimochodem, čepičku už nemám, dala jsem jí kamarádce, které se měsíc před synovým svátkem narodil chlapeček. Oni jí užijou.
Tak jsem také lhala a také se k tomu zde přiznávám. Já tomu neříkám lež ale upravená pravda, aby se dotyčný neurazil. Je to pro dobro obou stran.
Lien, to je naprosto v pořádku, že máš svůj názor, každý má právo na svůj názor. Já tvůj názor respektuji.
Já si myslím, že to Bamiska myslela tak, že taková ta milosrdná lež, kdy nejde ve skutečnosti o to, že bys chtěla lhát, ale jde o to, abys neublížila, že to je něco jiného, než když programově, cíleně a úmyslně lžeš (abys někoho poškodila, někomu ublížila nebo zatajovala trestný čin apod.). Tak jsem to vyrozuměla já z Bamisčiného psaní.
Bamisko, taky že píšu, že se s nikým dlouho nesnesu, takže si tím určitě ubližuju, možná že jak píše Padmé to za několik let uvidím jinak, ale teď to mám prostě tak jak píšu a netvrdím, že je to pro všechny správně.
Bamisko, děkuji, tak nějak to cítíme podobně – tchyně by pravdu v tu chvíli určitě nepřijala, když kupovala dárek, kupovala ho s tím, aby potěšila a udělala radost. Nemohla jsem to v tu chvíli „zkazit“. Tedy já jsem měla pocit, že to nemůžu udělat…
Jinak máš pravdu – s tou kamarádkou to bylo špatně a byla to ode mne hloupost, měla jsem to říct upřímně. Mimochodem – ještě mi ty penízky nevrátila…
Lien, děkuji, jsem ráda, že se ti můj článeček líbil.
Když jsem si přečetla Tvou reakci jako bych viděla sebe před patnácti lety. 🙂 Také jsem měla zcela jednoznačně vyhraněný názor, že lhát se nemá.
Člověk míní, život mění…
no myslím, že milosrsdnou lež vypustí s pusy každý, jsou prostě situace kdy to je lepší….např.představa, že tchýni řekneš pravdu je divná, nepochopí to a bude naštvaná…přítel určitě věděl co a jak, ale slova utěchy v tu danou chvíli asi potřeboval….no a s tou kamarádkou….no to bych asi nezvládla asi by mě to štvalo, protože tohle podle mě byla hloupost co jsi udělala, měla ti to dávat i po částech, ale né tak jak to popisuješ nesnáším takovéhle lidi….promiň
Lien samozřejmě mluvit pravdu je hezké, ale sama jsem si tím kolikrát ublížila on ji totiž každý nesnese….ale jsou případy kdy je to určitě lepší, ale jde o situaci a né lhát účelně
Padmé, nečetla jsem všechny reakce, ale můj názor je vyhraněný, lhát se nemá ani ze soucitu, raději neříkat nic. Je pravda, že v reálném životě to zvládám těžko a že nemám žádné přátele, takže nevím jestli je to dobře, ale když zalžu, tak se situace vyhrotí a stejně to jednou jde ven a je to ještě horší než kdybych to řešila pravdou hned. Pěkný článek.
Bramborko, děkuji, jednoho to potěší, že v tom není sám. Nezaložíme si klub? :-))) pokus o vtip
Dášo, máš pravdu – v té první situaci se měla pravda vyslovit nahlas, měla jsem to říct, já to vím.
Ještě mi je nevrátila… zatím ne…
Mobile Sliding Menu