5. pád

5.pád?!? To jí to dítě pořád padá? No, tím bych se teda moc nechlubila…
Ha, dostala jsem vás, co? Vůbec nemám v úmyslu rozepisovat se o haváriích našich ratolestí, ani o seskocích padákem či bunjee jumpingu (zvedá se mi žaludek, jen na něco podobného pomyslím)…

Vezměte to gramaticky – už jste doma? 5.pád – oslovujeme, voláme!

Když měla naše slečna asi čtyři měsíce, jeden kamarád se mě ptal, jestli už slyší na svoje jméno. Odpověděla jsem, že na to je asi ještě malá, ale vzápětí mi došlo, že ona ani nemá moc šanci se na to svoje jméno nějak naučit. Kromě jejího skutečného jména používáme totiž spoustu dalších oslovení. Tenkrát jsme na ni jménem nevolali snad ani v polovině případů. Takže se celkem divím, že už na své jméno slyší a dokonce se tak i sama pojmenovává.
Jedním z kritérií při výběru jména bylo i přání, aby to mělo spoustu různých tvarů. Přestože se nám v tomto směru podařilo vybrat velmi úspěšně, pořád nám to nějak nestačí. Mnohdy mi na jazyk přijdou úplně jiná oslovení, která se jménem v rodném listě naší dcery nemají zhola nic společného. A právě na ně bych se teď chtěla spolu s vámi podívat. Zajímá mě, jak na své děti voláte vy – máte pro ně nějaké originální přezdívky? Nebo se striktně držíte „oficiálního“ jména?

Protože je u nás ta paleta hodně pestrá, dovolím si to rozdělit do několika kategorií.

1. Miminkovská klasika – sem určitě patří oslovení „miminko“, „broučku“, „beruško“, „princezno“, „pusinko“, „bobišku“, „babuško“, „babulko“, „holčičko“, „sluníčko“, „zlatíčko“ a jejich případné varianty („broučínku“, „princezničko“, „pusinečko“ …)

2. Pojmenování ze zvířecí říše – při koupání „žabičko“, případně někdy „želvičko“ (to když byla ještě miminko – někdy tak zvláštně vytahovala krk, že opravdu vypadala jako želva), jinak „myšičko“, „kočenko“, „opice“ (na to reaguje radostným „hu hu hu“).
Tenhle typ u nás ale zrovna v kurzu není.

3. Pojmenování z říše pohádek – nejfrekventovanější bylo asi tak do půl roku oslovení „skřítku“, při koupání jsme jí jednu dobu říkávali „hastrmánku“, „Plaváčku“. Jinak kromě princezny taky žádná sláva.

4. Pojmenování podle toho, co zrovna dělá, jak se tváří atd. – těch je u nás asi nejvíc, takže reprezentativní vzorek: „siréno“, „bečulinko“ (s bečkou nemá nic společného, ale někdy bečí a bečí), „slinťucho“, „žgryndalíno“ (teda to je slovo, co? a napsané to vypadá ještě podivněji, než vyslovené), „kulíšku“, „šibalko“, „šťukalindo“, „spinkaláčku“, „jelítko“, „truhlíku“, „šikulko“, „plazidlo“, „pokakánku“, „smraďochu“, „zubejdo“, „ťapko“, „čertíku“, „zlobidlo“, „hamadlo“…

5. Pojmenování zcela neznámého původu – na ty je specialista hlavně tatínek se svým „splešťule blátivko“, jinak bych sem zařadila ještě oslovení „šmudlifousku“, „cuchtičko“ (opět manželova iniciativa a sám nebyl schopen vysvětlit, proč jí tak blbě říká), „hašašíro“…

Asi hodně mi toho chybí, ale uznejte, že nemůžu riskovat, že na nás někdo pošle sociálku kvůli mravnímu narušení dítěte. Teda ne, že bychom jí říkali nějak hanlivě (i když ta cuchtička, no nevím, nevím) nebo vulgárně, ale hlavinku jí někdy pleteme takřka dokonale. Jo, to se jednou ve školce budou divit, až na otázku: „A jak ti říkají doma?“ odpoví: „Táta mi říká Pepiku a mamka prďolo.“ nebo vybere něco ještě prapodivnějšího)

Na závěr chci jen dodat, že tento článek je jen takový polonový. Sepsala jsem ho původně zhruba před rokem pro jiné stránky. Nedávno jsem si na něj vzpomněla a když jsem ho nostalgicky pročítala, napadlo mě, že by možná stálo za to ho trochu aktualizovat, třeba to zaujme i někoho z vás. Hlavně se těším na další pojmenování pro ta naše zlatíčka.

Napsal/a: Lajka