Ani naší holčičce (teď 4 roky) se pobyt v nemocnici nevyhnul. Od podzimu do jara marodí v podstatě nepřetržitě a poslední dvě zimy skončila (pokaždé z jiného důvodu) v nemocnici na kapačkách.
Začalo to všechno docela „obyčejnou“ rýmou. Rýma se táhla, dcera (tehdy 2 a ¾ roku) se jí ne a ne zbavit. Dostala z toho zánět středního ucha a musela brát antibiotika. Bohužel se ukázalo, že je na ně alergická. Během 48 hod se nám osypala doslova před očima. Ve čtvrtek jsem si všimla prvního pupínku. V pátek už měla flekaté ručičky i nožičky. Šly jsme zrovna na polikliniku na kontrolu na ORL, stavila jsem se tudíž i na kožní. Dcera dostala léky na vyrážku, antibiotika byla vysazena. V sobotu jsme i přes léčbu malou už téměř nepoznávali. 🙁 Byl zrovna Mikuláš, dcera se na něj těšila, měl totiž být její první, ale my místo toho jeli do nemocnice na pohotovost. Doufali jsme v silnější léky, ale verdikt zněl neúprosně – musí okamžitě na kapačky, do večera by se jí jinak mohla udělat vyrážka i v puse a ohrozit tak dýchání. (Malá si opravdu ten večer stěžovala, že má v puse aftík, ale díky včasnému podání léků se žádné dušení naštěstí nekonalo.)
Asi si každá máma dokáže představit ten hrozný šok. Místo povídání básničky Mikuláši jsme malou převlékali do nemocničního pyžámka a poté ji pomáhali sestrám a doktorce držet, když jí zaváděli kanylu. Tohle bylo na tom všem nejhorší – vidět toho malého tvorečka, jak leží na lůžku, tolik lidí ji drží, ona vyděšeně křičí, nechápe, proč jí ti cizí lidi ubližují a prosí mě o pomoc a já nemůžu dělat nic, vůbec nic, protože vím, že je to nutné. Jen stěží jsem se ovládla a nezačala taky brečet, zvlášť když jsem viděla tolik krve svojí holčičky.
Další nepříjemná chvíle přišla vzápětí – manžel musel pryč. Protože řádily chřipky, byl zákaz návštěv. Jediné, co manžel mohl, bylo předat tašku s věcmi mezi dveřmi. (Později jsme byli domluvení, že mě včas prozvoní a já i s dcerou ke dveřím přiběhneme, abychom mu aspoň řekli ahoj.)
Pobyt v nemocnici jsme zvládaly docela dobře, hlavně naše holčička, mě rozčilovaly některé sestry. Když dcera ležela hodiny na kapačkách, četla jsem jí pohádky, pouštěla na notebooku pohádky, stavěla si s ní kostičky či skládala puzzle. Moje dcera také zaujala jednu cca 10 letou slečnu, která si s ní nadšeně hrála a já si mohla na chvíli odpočinout, zajít na wc, najíst se, … A ještě jednu kamarádku tam měla. Sestry si chtěly zjednodušit práci a daly k nám na pokoj o půl roku starší holčičku. Na ten necelý týden, co jsme tam byly, jsem tak měla dvě „dcery“ a vyzkoušela jsem si, jaké to asi je, když rodiče mají dvojčátka.
Bohužel nám pobyt znepříjemňovaly některé sestry. Dokázaly být na děti i zlé. Některé sestry natíraly děti s citem, jiné se ani neobtěžovaly s dítětem mluvit, říct mu, ať zavře oči a pusu, a ošudlaly obličej naprosto příšerným stylem – co na tom, že dítě bude mít mast i v puse? 🙁
Jak k nám na pokoj přestěhovaly tu holčičku, to také bylo něco. Holčička už na noc neměla plínku. Sestra ji sice přišla vzbudit a dala na nočník, ale holčička se nevyčůrala. Sestra odešla a do cca 10 min chtěla holčička čůrat. Byla velmi tichá, jen si v postýlce stoupla a nic neříkala. Kdybych tam nebyla a nevšimla si jí, pochybuji, že by ji někdo dal na nočník. A pro tříleté dítě je už docela ponižující a nepříjemné, když se počůrá.
Také mi sestry oznámily, že potřebují holčičce odebrat stolici, tak ať ji hlídám. Holčička už chodila na záchod úplně sama, ale i přesto se mi podařilo ji jednou zastihnout při kakání, bohužel do záchodu, ne do nočníku. Běžela jsem proto k sestrám, abych jim to oznámila, aby stihly odebrat vzorek dřív, než to někdo spláchne. Místo poděkování jsem se dočkala vynadání, protože ony právě teď neměly čas, ani jedna.
Nedělám si iluze o tom, jak je asi o dítě postaráno, když je v nemocnici bez mámy. Já jsem hlídala příjem tekutin u holčiček, ne sestry. Ty na to měly jednoduchý recept – kapačku. Já jsem holčičkám utírala zadečky, aby je neměly bolavé. Já jsem jim čistila zoubky. A já jsem se jim věnovala, aby neplakaly. Jen jednu sestru (tu z těch „hodných“) jsem viděla, že se s holčičkou pomazlila, když holčička potřebovala trošku něhy.
Když jsem jedno ráno nezvládla změřit teplotu oběma holčičkám (muselo to být teď hned a zároveň), tak sestra prohlásila, že je to fuk. Proč tedy tu teplotu měří, když je to jedno? Kdyby to bylo jedno měření, ok, ale holčička sama nedokázala teploměr udržet a vím, že ji s tím nikdo nepomáhal, tudíž teplotu neměla měřenou dlouhodobě.
Když jsem prosila sestry, aby malé natřely ekzém, že mi tam pláče, protože ji to strašně svědí, sestry odvětily, že si právě předávají směnu a nemají čas. Kdyby u předávání směny neprobíraly i soukromé záležitosti, vzala bych to. Takhle holčička čekala snad půl hodiny a zoufale plakala, jak ji ekzém trápil.
Když jsem poprosila sestry, které zrovna neměly nic na práci a relaxovaly v sesterně, aby mi na chvíli pohlídaly holčičku, dopadlo to hrozně. Zrovna jsem uspávala dceru a holčička spát nechtěla. Neustále se snažila dostat z postýlky pod záminkou čůrání. Vyndávání z postýlky, zkoušení čůrání, vylévání nočníku při jediném úspěšném pokusu, …, to vše moji dceru rušilo v usínání. Poprosila jsem proto sestry, jestli by mi holčičku nemohly na čtvrt hodinky zabavit, jen než moje dítě usne. Sestra vtrhla na pokoj, odbrzdila postýlku a i s holčičkou odjela na druhý konec chodby do jiného pokoje. Holčičku přestěhovala a hotovo. Co na tom, že tam plakala, že? 🙁
Hodných a milých sester tam bylo minimum. Na těch ostatních bylo až příliš často vidět, že je jejich práce nebaví, nebo že nemají rády malé děti.
Některé příhody s nevrlými sestrami ale byly i úsměvné. Vždy za tím stál můj mladistvý vzhled a fakt, že starší děti měly své vlastní oblečení místo nemocničního, stejně jako já. Jedno ráno mi sestra dala teploměr, ať si já! změřím teplotu. Jindy, snad druhý den pobytu, na mě sestra řvala, proč už dávno nejsem na převazech. Nebo jeden večer, když už holčičky spaly, jsem šla přes celou chodbu k východu z oddělení, neb tam byl silnější signál a já potřebovala na internet (odevzdat práci, kterou jsem pro zaměstnavatele dobrovolně dělala po nocích). Na oddělení vešla sestra, a sotva mě uviděla, vyjela: „Co tady děláš po večerce?!“. Já na to s ledovým klidem opáčila: „Kdyžtak dělá-TE.“ Sestra se zarazila a celá překvapená vykoktala: „Vy jste maminka?“ – „Ano,“ odpověděla jsem. Sestra byla naprosto paf, jako by mi nevěřila. 🙂 Jen nevím, zda mi má lichotit, že mi lidi hádají pubertální věk. 🙂
I přes řadu nepříjemných zkušeností jsem opravdu ráda, že jsem v nemocnici mohla s dcerou být, že jsem se o ni mohla starat (dávat pít, čistit zuby, utírat zadeček …). A hlavně podpořit dceru psychicky. Stačilo jen 2x odejít na oběd a vrátit se k vyděšenému uzlíčku nervů – zbytek pobytu jsem radši byla o rohlících.
Jen ještě na jednu věc bych chtěla upozornit. Prý je ze zákona dáno, že matka má automaticky právo zůstat v nemocnici se svým dítětem do 6 let. Ovšem v nemocnici každé mámě řeknou, že jestli chce být se svým dítětem, musí si pobyt zaplatit, a to ne pouhých 60 Kč na den, nýbrž pár stovek (200-300 Kč). A pokud chcete jíst, musíte si zase připlatit. (Nutno podotkout, že cena za oběd byla neúměrně vysoká ke kvalitě a chuti jídla.) Nás pobyt přišel na cca 2 500Kč. V pojišťovně mi pak řekli, že je to běžná praxe nemocnice, že chce peníze jak od neznalých maminek, tak i pak od samotné pojišťovny. Ale s tím se prý nic dělat nedá a peníze nám nikdo nevrátí.
Raději proto nic nepodepisujte a nejprve si zjistěte, zda je ve vašem případě nutné platit takto vysoké částky, ať nedopadnete jako my.
Moc bych přála každému rodiči, aby jeho potomka pobyt v nemocnici potkal maximálně při porodu a víc už ne.
Napsal/a: Kekunka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (4 vyjádření)
Kekunko, to jsme na tom stejně 🙂 mě pořád posílali do pokoje, co se jim tu courám 😉 naštěstí třeba prášky do mě necpali 😀
Jinak ťuk ťuk, já mám naštěstí jen dobré zkušenosti a drtivá věština sestřiček, které jsem za tu dobu poznala byla skvělá. Co si vzpomínám tak negativně jsem vnímala jen asi dvě nebo tři.
To spíš někteří dokotoři by měli dostat lekci v chování.
No a jelikož několik mých kamarádek jsou sestřičky – většinou na dětských či novorozeneckých odděleních a vím kolik mají práce (třeba jedna je na celé oddělení sama no a vykoupejte naráz všechny mimča, k tomu dva porody a jeden císař no a všechno s nerudným doktorem za zadkem ;-))
Jo a s těmi penězmi, my jsme vždycky platili „jen“ tu základaní taxu a nikdo nic navíc nechtěl. Ale i tak to bylo vždy okolo tisícovky. Pokud jsem neměla obědy na pokoj, tak jsem šla až když prcek spal, takže v pohodě.
Kekunko, děkuji za pěkný článek. On pobyt v nemocnici je vždy těžký a nejtěžší je ten, když narazíš na lidi, kteří prostě lidem nerozumí. Je to opravdu strašně smutný, že ti co pracují s těmi vystrašnými dušičkami – ať už dětskými nebo dospěláckými, tak se někdy chovají jako by jsme byli kus hadru. Někdy je to fakt síla.
Přeji tobě i tvým dětem, ať už nemusíte zažívat nemocniční prostředí. A kdyby náhodou, tak ať už nenarazíte na necitlivé zdravotníky.
ufff smutné čtení…jsem ráda že zatím s pobytem v nemocnici a na lidi máme lepší zkušenost jak vy..
Kekunko musím přiznat,že se mi nečetlo lehce.Z jedné strany,když se vcítím do situace jako maminka a z té druhé jakožto sestry.Vím dobře,že je to strašně moc v lidech a jako jsou třeba prodavačky ochotné a milé,tak i sestry jsou ty hodné a ,,zlé“ :-(. Nemám až tak zkušenosti z dětského oddělení,jak moc sestry spoléhají na rodiče,že se postarají,ale i vím,že to tak je.Jen bych tak okrajově chtěla říct,že to že sestry sedí na sesterně neznamená,že nic nedělají.Ano můžeš mi oponovat,že jsi viděla,že si zrovna donesla kávu,čaj a slovně nemluví jen o pacientech,ale ty se v práci nezeptáš kolegyně jak se daří jejímu nemocnému dítěti,manželovi,jak jde stavba domu?jenomže v nemocnici se pracuje s lidma a chápu,že pro tebe je tvůj problém důležitý a chceš řešení HNED protože se přeci jedná o tvoje dítě,příbuzného.K té samotné práci,je spousta papírů,spousta té jiné práce,která se musí udělat a pokud třeba není ošetřovatelka,tak děláme i tu jejich práci.Opačně to zastoupit nejde.Ze své zkušenosti vím,že pacienti poznají vstřícnost a nejednou se mi stalo,když jsem přišla třeba na noční tak pac. mi říkali sestři vy jste taková hodná, uděláte mi prosím to a to a to,ta na denní je taková nepřístupná..No a mám to 😀 Z jedné strany pochvala potěší,z té druhé…..Takže je to opravdu v lidech a už jsem to psala několikrát.Pokud vím,že je to adekvátní nebojte se prosadit!Pokud s vámi někdo jedná zle,braňte se.Máme své nadřízené a v dnešní době už se nejedná o nemocné,ale o klienty,takže se řeší skoro všechno.Zuzina:-)
Mobile Sliding Menu