Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
zdravé sebeprosazování nebo rozmazlenost?
tak nějak tápu jak toto rozlišit.Prcka/za chvilku 5 let/jsem vychovávala maličko jinak než dceru.V době dcery jsem neměla možnost tolika informací a řídila se víceméně instinktem.U malého jsem se nechala asi více ovlivnit,myslím nejen osobníma zkušenostma,ale v poslední době nad ním hodně přemýšlím.Když není ,,po jeho“ reaguje,že si založí ruce v bok,otočí hlavu a začne brečet,Snaží se to ovládat,ale je na něm vidět jak se přemáhá.Nedávno měl období ,,agrese“,kdy jsem se mu snažila vysvětlovat,že takhle ne,takže začal reagovat tak jak reaguje.Naposledy to bylo včera ve školce,kdy se nechtěl převlékat při odchodu domů,protože mi chtěl povykládat co dělali.S klidem jsem mu říkala,že může povídat u převlékání nebo po cestě domů,ale naštval se,začal na mě křičet,že už mi nikdy nic neřekne a docela přestal spolupracovat.Bylo mi to hodně nepříjemné jednak,protože jsem byla hodně unavená a taky se do toho vložila p. uč.,která už zhasínala a napomenula ho.To se mi také moc nelíbilo 🙁 po cestě pak už byl v poho,doma jsem se ho ptala,proč tak reagoval,na to mi odpověděl,že mě má moc rád…o chvilku později jsem mu nedovolila krájet brambory a opět stejná reakce.trucovité otočení,slzy v očích a to dětské já chci!!!.Nejsem si jistá,jak nastavit ty hranice,protože se trochu obávám kam až bude schopný zajít,když si vzpomenu jak si zlost chtěl vybíjet fyzicky a teď je vidět,že se přemáhá…
měli jste s vašimi dětmi taky takové období?co považujete za rozmazlenost a jak ji řešit u většího dítětě?nebo může jít o nějaký psychický blok a jak jej řešit?
Lien, Radko… myslím, že je to jak psala Bamiska – záleží dítě od dítěte a taky záleží, co je ochoten i přijmout rodič. Nepatřím k těm, které by měly své děti “vycepované“, ale máme určité mantinely, které jsem nastavila já – třeba doba večeře, doba spánku (tu jsem stanovila jako kompromis mezi potřebami obou dětí). Dodnes spí stejně (syn ještě hod. a půl po obědě, ale to už asi brzo zruší). Myslím, že to tak funguje a že jsme spokojení všichni – prostě jsou ve 20:00 v posteli (pokud nechtějí spát, můžou si spolu povídat… v tom jim nebránim) a my máme večer volno na relaxaci… Pokud jsme na dovolené, tak nemáme pravidla žádná – děti vydrží dva večery ponocovat, ale třetí den jdou rády spát zase v těch 20:00. Nejsem si jistá, jestli takto malé děti zvládnou si všechny mantinely nastavit samy. Dokud dcera měla ve všem tzv. “volnou ruku“ – byla si nejistá, byla náladová, bylo mnohem více scén… Právě u ní jsem vypozorovala, že potřebuje vědět co přijde – takže pokud nás čekal velký nákup (jízdu v autě nesnášela), tak jsem jí den před tím, řekla, že se pojede na nákup (aby měla čas se s tím vyrovnat), a pak jsem jí to řekla ještě půl hodinu před odjezdem, aby si stihla dodělat co potřebuje… Postupně jsme zavedli pravidla do celého dne – byla prostě klidnější, když po procházce venku byl vždy oběd,… najednou vymizelo 3/4 scén a já pochopila, že sem toho na ni naložila moc a ona se v tom plácala. Teď už má režim “nastavený“ školou. O víkendech to nechávám na ní, ale jídlo a doba spánku je pravidelná stále. Co říkáte na názor – že spánek je kvalitnjší do půlnoci? To co popisuje Lien si dokážu představit jen pokud bychom žili na samotě,… né, že by se mi to nelíbilo:-), ale pokud chci žít v této společnosti, tak kompromisy jsou potřeba.
no já situace jako “s kamarádkou“ prožívám pravidelně u extchána. má prťatej byt, bezdětnou manželku doktorku, která nejlíp ví, jak se mají děti (které nikdy neměla) vychovávat. jediná místnost bytu je zaplněná stoly (jídelní, počítačovej, konferenční) , sedačkou s křesly, květinovou stěnou…místo tak na otočení. takže malej tam návštěvy protrpí, aby nic neshodil tak prostě sedí na zadku a nudí se. vždycky po půl hodině začne s tím, že chce jít domů, že se mu tam nelíbí. a já od extchánové ženy poslouchám, jak je nevychovanej, že tohle se na návštěvách nedělá, jak nějakej chlapeček u nich v baráku je slušně vychovaný a nikdy by to neřekl…pravidelně už asi osm let (dřív jezdili k nám, teď bohužel už nemůžou) jí odpovídám – buď ráda, že ty jsi své děti slušně vychovala (nikdy jí asi nedošlo jak to myslím), já zase považuju za slušnost když se dítě nepřetvařuje a nelže a řekne jaké má pocity a co chce. její reakce je vždycky – to se nedivím, jak ta mládež je drzá, copak to nevidíš že je to drzost tohle říct, roste pro šibenici…poté se zdviháme a odcházíme. s malým to bereme jako hru. vždycky řekne – mamko, myslíš že babička zase bude nadávat že jsem nevychovanej? a zase bude vykládat o tom chlapečkovi? proč si teda nezve na návštěvy ho? myslíš že dneska bude i šibenice nebo jenom kriminál? a my prostě čekáme, jestli změní scénář:-)
Lien v tom je asi ten zásadní rozdíl,máme jiné životní podmínky a styl,tudíž třeba zrovna spát večer jít musí dříve,protože ráno prostě vstává do školky a když se přetáhne,je horší i ráno.On se prostě přemáhá s tím spánkem,není to tak,že by byl ještě plný energie,dokud si nejdu lehnout s ním.Konkrétní situace s nožem je jen ta vypíchnutá,protože to bylo čerstvé.Ano máme i příborové nože,ale s něma se fakt brambory škrábou špatně :-))
Bami kamarádka bydlí vedle nás,s Míšou už často “polemizovala“ zná ho od miminka a nedá se :-)On tu pusinku má pěkně prořízlou,takže si často povídají třeba venku :-)A situace ve školce byla přesně tak jak jsi to popsala,je pravda,že byl ten den poslední ve školce a já přiletěla na poslední chvíli 🙁 naštěstí se to stává opravdu vyjímečně.
K těm příkladům,kdy mám pocit,že vysvětlení nestačí ani kompromis nějak nenacházím jsou třeba situace…mami,nechoď do práce,zavolej tam,že jsi nemocná a budeme spolu doma.Nejdu do školky,budu sám doma.A není to jen ohledně školky,jezdíme za dědou po CMP/nevlastní taťka psala jsem na podzim/ do rehabilitačního ústavu.Jednou jsem ho vzala sebou,nebyl to přínos pro nikoho,příště jsem ho nechávala u babičky,ale zase,požadavky se stupňovaly.Proč tam jedete,nechci,abyste tam jeli,není to tam pěkné..Opět vysvětlování,že děda nás vidí a my jeho,chceme si popovídat s ním jak se mu daří.odpověď…ale JÁ NECHCI abyste tam jeli…Prostě,když se chci věnovat někomu nebo něčemu jinému než je malý,tak už je problém.Další příhoda proběhla na veřejnosti v obchodě…manžel šel něco vyřizovat do banky já jsem s prckem šla nakoupit.Malý se zaseknul,že chtěl jít s tatínkem a vystřihnul mi v obchodě scénku,začal se vztekat,křičel,že chce za tatínkem a hotovo,nechci jít s tebou,jdu za ním a už jsme se honili mezi regálama.vypadala jsem jak matka co nechce dát dítě tatínkovi.Přitom šlo jen o to rozhodnutí,půjdeš teď se mnou,ne s tatínkem 🙁
radu já vím asi to neumím do těch písmen položit…právě proto jsem psala že to je dítě od dítěte jiné ..adhd mám doma Vašíka stačí jeden kousek 😀
já sama podle sebe vidím že ke spoustě věcem přistupuji s věkem a troufám si říct že i zkušenostmi jinak…a snad ty chyby, které byly u 16 letého se eliminovaly 😀 hlavně můj přístup…
vše vychází z té dané situace…počkej chvilku a rozdíl v tom vidím v situacích kdy si dítko chce povídat v nešikovné situaci at už učitelka stojí s klíčemi u dveří(což mi teda přijde dost blbá situace vzhledem k rodičům, osobně čekám ve třídě než odejdou a pak jdu zamykat a převlékat se protože mi to vzhledem k nim přijde netaktní a dává se jim najevo tak šup šup už domů), ale jistě by se našlo spoustu situací kdy ta chvilka potřeba je….spíš aby to dítě vzalo povídej a já tě u toho budu oblékat, nebo najít alternativu..oblékni se venku si sedneme a povíš mi to atd… a mezi tím kdy já si čtu a ted počkej a neotravuj…takže vidím počkat a počkat jako rozdíl…
no s domácíma prácemi si myslím že vždy jde najít alternativu kdy dítko se zabaví, bude tak nějak dělat co chce a přitom nebude zdržovat mě nebo se mi plést od nohy…..tam si myslím že to trochu je o tom přijít na to jak…at už tupý nůž, nebo když utírám prach tak on si myje svůj stoleček, a svoje židle, když luxuju chce také ví jak dodělám že si tu s luxem jezdí, dává mi prádlo do pračky atd…
ono je to ale i ty reakce díky věku jiné, takže ted se to daří zvládat, za 3 roky na tom budem třeba podobně … já za sebe se snažím na to koukat více dětskýma očima….
u nás byla klasika vztek při spadnutí komínu a nadával u toho…manžel že to se neříká a nevztekej se…no já to vidím jinak a spíš jsem sprdla manžela at ho nechá že když se jemu něco nedaří, že si taky zanadává, tak on to ze sebe také potřebuje dostat…ale přesto se snažím aby to nikde neházel aby se dokázal ho znovu postavil a lépe atd….
když se bouchnul o dveře tak hned vrčel a mlátil do nich….to dělal u spoustu věcí…tak jsme si vysvětlili že ta hlava byla nešikovná a narazila a né dveře a máme úhybný manévr…ted když do něčeho vrazí tak se tukne do čela, dělá brr a oklepává se….a směje se tomu….ale co je správně netuším…tak nějak se řídím citem….
při vzteku kdy se zlobí odchází do pokojíku ….nechávám za chvíli přijde…vůbec nevím proč, nikdy jsem ho tam nevyhodila, neposlala, jen mě asi v tu chvíli nechce ani vidět…přijde a je ok….
zuzi a s tou kamarádkou …řekl na plno co si přál být s tebou doma sám 😀 ale i přesto bych se na něj nečílila, sice chápu že to je nepříjemná chvilka, ale nevidím nic špatného na jeho reakci ale ani na tom že ty si chceš povídat chvilku s kamarádkou….jen mu to vysvětlit že on je má ve školce nebo na hřišti a že i ty chceš mít chvilku na tu svojí…ale předpokládám že to jsi mu vysvětlila….no perné to chvilky nám ti naši připravuji…co na to kamarádka? 😀
myslím že to vše je přirozené věku a je to vidět velmi bystrý kluk ….za nějakou dobu to bude zase jiné a zase se budeme divit jak raegují a chovají se…..
puberta je také moc krásné období…myslím že ráda budu vzpomínat na to kdy odcházel se vztekat mimo a vracel se mi jako andílek….
no malej by taky čučel u počítač, ale ten se prostě v osm vypíná:-) a vstává ráno v šest.
bami, já měla jen samý ádéháčka, a tam vyžadovat po dítěti, aby počkalo s vyprávěním je takřka nemožné. teda je to možné, silou a zákazy, což já prostě nedělám. ohleduplnost vidím v tom, že dítěti vysvětlím, že se neskáče do řeči. ale ne, že mi nemůže něco teď sdělit. to mi naopak přijde, že je to neohleduplné od rodiče:-)
a příklad s ostrým nožem – to není doma nějaký tupější? malej měl svůj nůž, který na jeho kuchtění stačil a bylo vyřešeno.
tak my se líbí vše co kdo napsal…takže by bylo fajn uplácat z toho všeho kuličku a podle toho se řídit….
nejsem dokonalá a to že prohodím za chvilku, počkej také probíhá..zatim to nemá takovéto reakce takže mám možnost k přemýšlení….ale na druhou stranu si i myslím že počkat chvilku není zase takový problém a mělo by se to naučit i dítě…je to i o ohleduplnosti atd.které také bude v životě potřebovat.. i v tomto to podle mě vychází z dané situace a okamžiku…
se spánkovým režimem máte pravdu ale opět myslím že to je tak nějak dítě od dítěte…my třeba u těch větších máme nastaveno že po osmé hodně nebude zapnutá elektronika a budou se věnovat, sobě, knížkám atd….myslím že kdyby se jim nechalo volné pole kdy chtějí tak rozhodně do postele s knížkou jak radko tvůj syn nezalezou a čuměli by do pc do noci….
takže si zase myslím že to je situace kdy se to musí řešit s ohledem na danou situaci, věk dítěte a podmínky rodiny….takže pokud má lien možnost ráno holčiny nechat vyspávat tak proč né a vyhovuje to rodině, ve chvíli kdy budou muset vstávat ráno v šest pravidelně, tak budou muset společně najet na jiný způsob…
všechno je to propojené, myslím že by se na děti měl brát ohled a to co jste tu napsali se pod to podepisuji, ale i to má své hranice(nebo nevím jaké slovo by to přesně vystihlo)
hanzlici, to máš ještě dobrý. když se malej v 8 letech přistěhoval ke mě do postele, extchýně prohlásila, že jsme úchylní:-)
ksando – ty děti si ten režim vytvoří samy. malej prostě sám zaleze do postele cca v devět, do desíti si čte nebo hraje a pak usne. proč by se měly přizpůsobovat ty děti nám? my je chtěli, tak se snad můžeme přizpůsobit jim, ne? 🙂
kšando, ale ony režim mají – ten svůj, mají spánek atd. v pravidelnou dobu – tak jak ony chtějí.
Tím, že chodí spát poslední, také poslední vstává (nyní tedy konkrétně 23-10)a samozřejmě pokud v 11 snídá, tak i oběd je déle. Jediné rozhození režimu je právě v pátek, kdy chce vstávat do školky a to se se mnou domluví, abych jí probudila. Kompenzuje schrupnutím v autě cestou na nákup :-).
Ano, milování se by mohlo být víc :-P, ale když se opravdu chce, tak to taky jde.
Hanzlici, v tom máš obrovskou pravdu – děti jsou prostě naše zrcadla, i když nechceme. Nemusím vůbec promluvit, ani se zatvářit smutně či vesele a dcera hned ví – je strašně vnímavá co se týká emocí. Syn je v tomto takový povrchnější – u něj ten pocit tolik nemám – nereaguje na všechny sebemenší změny jako dcera. Bohužel věřím, že nálady,… ovlivní dítě již v těhotenství – prostě spokojeným maminkám se rodí spokojená miminka :-).
Lien, možná hloupá otázka… Ale moc by mě zajímalo, jak to může vypadat v praxi (tvůj způsob výchovy). Např. mě zaujalo, že děti chodí spát, kdy chtějí. Nemají rozhozený celý den? To i jí kdy chtějí? Kdy máte na sebe chvilku s manželem?… Jestli je to už moc osobní, tak neodpovídej, ale opravdu by mě to moc zajímalo :-). Moje dcera třeba do 6ti let nesnesla žádný výkyv v čase, kdy má jít spát – i když mě třeba kolikrát taky přesvědčovala, že se jí ještě nechce – pokud jsem podlehla byla celý den nesvá. Dodnes máme čas na spaní + – stejný, totéž na jídlo… Vím, že nejsi zastánce kolektivní výuky, ale až půjdou holky do školy, tak to budou mít o to složitější, když se tyhle věci do nástupu do školy “nenaučí“… Jinak tě fakt obdivuju – musíš být hodně silná osobnost, pokud si tento způsob výchovy dokážeš před všemi obhájit a nezapochybovat a především (jak jsem tě již měla možnost poznat) nemáš potřebu si to obhajovat.