Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
zdravé sebeprosazování nebo rozmazlenost?
tak nějak tápu jak toto rozlišit.Prcka/za chvilku 5 let/jsem vychovávala maličko jinak než dceru.V době dcery jsem neměla možnost tolika informací a řídila se víceméně instinktem.U malého jsem se nechala asi více ovlivnit,myslím nejen osobníma zkušenostma,ale v poslední době nad ním hodně přemýšlím.Když není ,,po jeho“ reaguje,že si založí ruce v bok,otočí hlavu a začne brečet,Snaží se to ovládat,ale je na něm vidět jak se přemáhá.Nedávno měl období ,,agrese“,kdy jsem se mu snažila vysvětlovat,že takhle ne,takže začal reagovat tak jak reaguje.Naposledy to bylo včera ve školce,kdy se nechtěl převlékat při odchodu domů,protože mi chtěl povykládat co dělali.S klidem jsem mu říkala,že může povídat u převlékání nebo po cestě domů,ale naštval se,začal na mě křičet,že už mi nikdy nic neřekne a docela přestal spolupracovat.Bylo mi to hodně nepříjemné jednak,protože jsem byla hodně unavená a taky se do toho vložila p. uč.,která už zhasínala a napomenula ho.To se mi také moc nelíbilo 🙁 po cestě pak už byl v poho,doma jsem se ho ptala,proč tak reagoval,na to mi odpověděl,že mě má moc rád…o chvilku později jsem mu nedovolila krájet brambory a opět stejná reakce.trucovité otočení,slzy v očích a to dětské já chci!!!.Nejsem si jistá,jak nastavit ty hranice,protože se trochu obávám kam až bude schopný zajít,když si vzpomenu jak si zlost chtěl vybíjet fyzicky a teď je vidět,že se přemáhá…
měli jste s vašimi dětmi taky takové období?co považujete za rozmazlenost a jak ji řešit u většího dítětě?nebo může jít o nějaký psychický blok a jak jej řešit?
Ksando, řekla bych, že já jsem nikdy dětem nepomáhala tvořit si nějaký režim a obě ho mají, chtějí dělat přibl. stejné věci v přibl. stejnou dobu, bez mého zásahu.
A k té Praze. Ne, řekla bych jí, že já do Prahy bydle jít NECHCI, ne že NEMŮŽEME. A až bude velká a bude stále chtít, že se jí v tom pokusím nějak pomoci, ale teď dokud je dítě, musí bydlet s maminkou a tatínkem (to je přirozená hranice, něco, co opravdu musí). Další věc k tomu, je potřeba taky rozlišit, co je POTŘEBA dítěte a co je jen chtění. Když dítě chce, abych já něco dělala nebo nedělala, není to jeho potřeba, je to rozmar, chtění… Pokud ale nechce aby ono samo muselo např. tedy do školky, je to skutečně potřeba, potřeba být s matkou/otcem/známou rodinou. A tam by bylo více než vhodné jí splnit.
A jestli tedy žijeme ve stejné zemi, tak je mi opravdu záhadou, kde běhají ty davy lidí umírající hlady. Já bych řekla, že si tu všichni (i lidé na soc. dávkách) žijí blahobytně. Většina má střechu nad hlavou, jídlo několikrát denně a ještě mnohem víc. Tou stejnou zemí myslím samozřejmě českou republiku, ne zeměkouli, protože třeba v africe už bychom se mohly dohadovat o hladu a bídě.
Možná si jen nerozumíme… Ale i tomu miminku přeci pomáháš k tomu, aby si vytvořilo “svůj“ režim – vytvořením podmínek, zaváděním situací, rituálů do jeho dne. Vždyť je přeci dokázáno, že takový rituál (např. motáme-li se pořád kolem toho spaní) před usínáním – koupání ve stejnou dobu, zpěv stejné písničky… dává dítěti pocit jistoty, bezpečí… mnohem lépe se zklidní a lépe usíná. Pochopitelně se i ty přizpůsobuješ svému dítěti, ale… Přece mi nebudeš tvrdit, že pokud se tvoje holky zítra rozhodnout, že chtějí bydlet v Praze, že se přestěhuješ. Chápu, že ti v tomto případě jde hlavně o dávání dětí do MŠ, kde musím souhlasit s tím, že dětem se to opravdu nemusí vždy líbit. Ale taky si myslím, že jde hodně o komunikaci – malý se do školky těšil (ač je opravdu malý a chodit by zatím nemusel). Jeden den plakal – ve školce jsem ho uklidnila a domluvili jsme se, že pro něj přijedu už za hod. – mohla jsem si ho vzít domu, ale nechtěla jsem aby se mnou pak pláčem manipuloval. Ve školce byl spokojený. Když jsem si pro něj přišla, tak jsme si doma pak povídali, co mu vadí, proč plakal… vše si vyříkali, promluvili s paní uč. a druhý den malý šel do školky s úsměvem. První dcera nemusela do školky vůbec, když nechtěla do 5,5 let – pak už musela na dopoledne, ale spaní zůstávalo na ní až do konce školky. Stejně tak to máme dnes s družinou – pokud chce jde, pokud nechce nejde. Ale jiné je to se zájmovými kroužky – tam i když se jí teď třeba nechce musí neb to už je její povinnost. O zrušení se můžeme bavit až po dokončení lekce… Ale je to o tom, že mám to štěstí a můžu si to dovolit. Vůbec nemůžu souhlasit s tím, že se jen maminky vymlouvají, že to nejde… Jak jsem psala – pokud chci žít v tomto světě, musím se já i moje děti prostě někdy přizpůsobit a jak psala Bamiska – účty, jídlo, oblečení… vše se musí platit. Já osobně nemusím na drahé dovolené, nemusím chodit ve značkovém, ale jíst musím… A opět – mám štěstí, že manžel vydělává dost peněz, abych mohla být v klidu s dětmi doma aspoň do doby než si v klidu zvyknou na školu a školku. Ale znám spoustu lidí, kteří si to opravdu dovolit nemůžou a není to o tom, že nechtějí.
Podřizovat se dítěti, alespoň do určitého věku, než je schopné domluvy bychom se měli proto, že my jsme ho chtěli, my jsme ho přivedli na tento svět a tím jsme se zavázali se o něj postarat nejen po fyzické stránce.
Dám ti jiný příklad, na kterém snad pochopíš, co chci říci. Novorozenému dítěti asi taky nebudeš říkat, že sice víš, že chce nakojit, ale ty si zrovna teď potřebuješ dočíst knížku nebo se dívat na TV. Tam se asi obě shodneme, že je nutné dát přednost dítěti. No a já jsem jen toho názoru, že je to nutné mnohem déle, než do dvou, tří let, kdy už je v podstatě většina lidí odloží do školky a neposlouchá, co chtějí ony.
A k návštěvě jsem na tom stejně jako Radka, mám holčiny blízko od sebe, takže chodíme spolu a ¨jak to budu řešit pokud situace nastane, nevím. Nejspíš rozdělením – jedna dcera se mnou, jedna s otcem.
Lien, jak jsem psala – tento způsob si dokážu představit někde na samotě…a i tak mi to přijde jako extrém. Rodinu si osobně vysvětluju tak, že je to společné soužití lidí, kteří se snaží, aby tam všem bylo dobře. Vzhledem k tomu, že každý máme svou individualitu, tak nám každému vyhovuje něco jiného. A někdy je prostě zapotřebí kompromisu. Nemůže si přece každý dělat co chce. Já třeba chci chodit spát ve 23:00 a tudíž chci vstávat déle – př. 10:00. Moje děti chtějí chodit spát tř. ve 20:00 a také v 8:00 h. chtějí vstávat. Mám nechat třeba 1rok staré dítě samotné dvě hod. než se vyspím?… Nebo proč se musím přizpůsobovat pořád já dítěti – mám také svá práva a potřeby a to že jsem si pořídila děti přeci neznamená, že přestanu já své potřeby… poslouchat. Tak prostě zavedeme kompromis – děti budou chodit spát ve 21:00 a vstávat v 9:00 a já v těch 9:00 vstanu taky (to je jen příklad, ale chtěla jsem vysvětlit můj názor na společné fungování). Pokud já celý den pracuju… a mé dítko se rozhodne, že půjde ve 14:00 spát a spí do 17:00 a pak večer dítě překypuje energií a já se plížím po baráku… to mi taky v pořádku nepřijde. Mimo to – ano, dítě potřebuje být s matkou, ale pro jeho vývoj je důležitý i dětský kolektiv – cca od 4 až 5ti let. S tím režimem – to jsem se ti snažila říct, že všechny děti nejsou schopny si ten režim nastavit samy, tak aby byly opravdu spokojené – někdy prostě pomoci potřebují. A odpovíš mi prosím na otázku ohledně té návštěvy? Děkuju:-)
zapoměla jsem to nejdůležitější, že dítě není “blbec“ a moc dobře ví, že “muset“ je výmluva, nejspíš by mnohem snáz přijalo to, že maminka s ním být celý den doma prostě nechce.
Ano, říká se, že si to člověk nemůže dovolit, protože potřebuje bla bla bla.
No a dítě zase potřebuje být s mámou a ne někde s cizími lidmi.
To je zkrátka věc priorit. Ano, kdyby člověk jinak skutečně zemřel hlady, a nebyla absolutně žádná jiná možnost, jak mít dítě u sebe např. při práci apod., pak je jasné a neoddiskutovatelné, že musí dítě do školky a maminka do práce. Ale opravdu v dnešní době neznám takový případ.
ONO je muset a “muset“, to už je na každém, aby si promluvil se svým svědomím a zvážil, opravdovost svého přesvědčení o “musení žít, tak jak žije“.
Pak je ale další věc, že někdo to třeba chce a nevymlouvá se, že musí. A to je nutno si otevřeně přiznat a pokud to tak je, také to dítěti vysvětlit. Např. maminku už to jenom s tebou doma nebaví, chce si vydělat penízky, být v pracovním kolektivu a ty, protože jsi dítě se musíš obětovat a přizpůsobit.
lien máme to každá jinak to je fakt, soustu věcí se mi u tebe líbí a s některými se nedokážu ztotožnit…ale pak by to byla nuda být všici stejní 😀
ale jestli to chápu dobře tak tvůj poslední příspěvek si vysvětluju tak…dítku se nechce vstávat, nemusí do školky, vzdám se práce atd…ale budu naslouchat jeho přání a potřebám?? …… tak to se v tom případě stěhuju k tobě, rptože netuším čím by se pak platily účty, dětem potřeby ve škole, jídlo atd….
i to dítě od dítěte ale i podmínky od podmínek…tohle si přeci může dovolit málokdo……
já to vidím někde mezi oběma extrémy to dobré….nebo aspoň pro mé oči…
Lien v tom je asi ten zásadní rozdíl,máme jiné životní podmínky a styl,tudíž třeba zrovna spát večer jít musí dříve,protože ráno prostě vstává do školky a když se přetáhne,je horší i ráno.
Ano Zuzi, a tyhle podmínky jsi nastavila ty (vy) a neptali jste se ho, jak se mu líbí. A on dává zřetelně najevo, že se mu nelíbí, možná by jste je měli změnit, nebo alespoň přijmout, že reaguje tak, jak reaguje. Kdybys po někom chtěla pro tebe zásadní věc a on by se tím vůbec nezabýval(př. chození do školky), asi bys taky neskákala radostí, natož kdyby to byl člověk, který tě mám milovat a pokusit se zajistit podmínky, ve kterých se ti dobře žije, které tě neubíjí.
Bami, ksando, je to dítě od dítěte, každé dítě by si nastavilo SVŮJ režim.
no tak já nemůžu odpovědět:-) já mám 25 a 11 let, takže společně na návštěvy nechodíme, a když jo, 25 je samostastná jednotka, tak prostě buď zůstane nebo odejde.
Holky, a ještě jedna věc. Jak se zachováte, když jedno dítě chce zůstat na návštěvě a druhé se tam očividně nudí – což teď máme relativně často neb malý má své kamarády a s těmi se naše slečna pochopitelně nudí… Pokud se rozhodnu, že se přizpůsobím dceři – bude smutný syn, pokud se přizpůsobím synovi – bude naštvaná dcera… To mě jen tak napadlo, jak Radka popisovala situaci u babičky.