Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
zdravé sebeprosazování nebo rozmazlenost?
tak nějak tápu jak toto rozlišit.Prcka/za chvilku 5 let/jsem vychovávala maličko jinak než dceru.V době dcery jsem neměla možnost tolika informací a řídila se víceméně instinktem.U malého jsem se nechala asi více ovlivnit,myslím nejen osobníma zkušenostma,ale v poslední době nad ním hodně přemýšlím.Když není ,,po jeho“ reaguje,že si založí ruce v bok,otočí hlavu a začne brečet,Snaží se to ovládat,ale je na něm vidět jak se přemáhá.Nedávno měl období ,,agrese“,kdy jsem se mu snažila vysvětlovat,že takhle ne,takže začal reagovat tak jak reaguje.Naposledy to bylo včera ve školce,kdy se nechtěl převlékat při odchodu domů,protože mi chtěl povykládat co dělali.S klidem jsem mu říkala,že může povídat u převlékání nebo po cestě domů,ale naštval se,začal na mě křičet,že už mi nikdy nic neřekne a docela přestal spolupracovat.Bylo mi to hodně nepříjemné jednak,protože jsem byla hodně unavená a taky se do toho vložila p. uč.,která už zhasínala a napomenula ho.To se mi také moc nelíbilo 🙁 po cestě pak už byl v poho,doma jsem se ho ptala,proč tak reagoval,na to mi odpověděl,že mě má moc rád…o chvilku později jsem mu nedovolila krájet brambory a opět stejná reakce.trucovité otočení,slzy v očích a to dětské já chci!!!.Nejsem si jistá,jak nastavit ty hranice,protože se trochu obávám kam až bude schopný zajít,když si vzpomenu jak si zlost chtěl vybíjet fyzicky a teď je vidět,že se přemáhá…
měli jste s vašimi dětmi taky takové období?co považujete za rozmazlenost a jak ji řešit u většího dítětě?nebo může jít o nějaký psychický blok a jak jej řešit?
Zuzino, diskuzi jsem nepročítala…ale jako vždycky razím heslo, že povaha člověka je geneticky daná a my už pak můžeme výchovou buď v dítěti zdokonalit to dobré nebo naopak zhoršit to špatné, ale změnit se to dítě stejně nedá. Každé je jiné, takže ani univerzální rada žádná neexistuje 🙁 Moje zkušenost je snad jen ta, že dítě vyvádí, pokud je nespokojené, nudí se, nebo se cítí odstrčené. Tak asi to není zrovna dobrá rada,ale odjakživa když cítím, že nám to s dcerou nějak drhne, udělám většinou nějaký hezký program (třeba jen zahrát si společně hru nebo jít do bazénu, na výlet, nebo jí jen něco přečtu – i když už dávno čte tuny knih sama). Tím obě obě načerpáme sílu a drhnout to přestane, protože jsme najednou obě spokojené.
Dcera už je velká, je rozumná a ví, že když něco nejde, tak to nejde. Ale před lety – když jsem třeba z nějakého důvodu nechtěla, aby krájela třeba ty brambory, tak jsem jí místo toho nabídla něco jiného, co mě nebude zdržovat (třeba zaméct smetáčkem podlahu, protože “to zrovna by mi teď hrozně moc pomohlo“) a většinou se na to chytila. Ale jasně že scénám typu “já chci – já nechci“ jsme se taky občas nevyhnuly 🙂
ksando, nebudu to psát, ale ne proto, že by jste mě kritizovali, ale proto, že už je to sáhodlouze popsáno v jiné diskusi, jmenuje se tuším školka tresty a taky dost se píše v diskusi o eeg, hlavně zezačátku. Ona se chová vcelku normálně, ale v naší školce např. vadí když nechce jíst, když se “válí jako žížalka“, když leze po parapetech, na procházkách když jí napadne, že půjde rychleji, tak utíká a spoustu dalších drobností. Ponejvíce vadilo, že strhávala ostatní děti k podobnému chování.
Vybavuji si např. scénku, kdy se u oběda zvedla a začala běhat po čtyřech jako pejsek, drbat se za uchem a jíst jako zvířátko :-). A tím, že je zvyklá, že se doma nad tím nepozastavujeme a rozhodně jí nenutíme k dělání čehosi jiného, tak samozřejmě i ve školce jí ani ve snu nenapadlo poslechnout píuč. a chovat se “správně“.
No a řešení paní učitelky bylo takové,že mě přesvědčovala o tom, že jí musím naučit poslechnout. Já jsem to nějakou dobu nechávala bez vysvětlení a pak jsem jí tedy jednou řekla, že ona doma nic takového nemusí a že jí nehodlám učit poslouchat, že to není mým cílem, a pak už to šlo ráz naráz. PPP, psycholog, psychiatr a neurolog.
diagnoza ADHD a k tomu epileptický nález na mozku. S těmito dokumenty jsem se dostavila opět za píuč. Ta tedy pochopila, že jí Maruška poslouchat nebude a domluvily jsme se na tomto omezeném režimu a nošení jídla domů (předtím to nebylo možné, vyžadovala pravidelnou docházku a jídlo ve školce).
A k té socializaci, ne Maruška skutečně ve třech letech nebyla socializovaná, ani teď není, ale školka jí v tom nepomohla, naopak si domů přinesla spustu věcí, které se dlouho zase odnaučovala. A rozhodně věřím, že i její “spoluobyvatelé“ školek si přinesli něco od ní. Že byly maminky nadšené velmi pochybuji :-).
Jinak s tím přizpůsobováním se mladšímu sourozenci to máme doma úplně stejné a také často dělala ve školce miminko, což byla další nepřijatelná věc.
Jestli budeš mít někdy chuť, zkus si vyhledat tu starou diskusi, třeba pak pochopíš spoustu věcí, které se nás týkají.
Tak to by mě zajímalo jak se ta tvoje slečna chová – samozřejmě, že nečekám, že to napíšeš, abychom ti ji tu kritizovali:-). Malá je o 4 roky starší, ale zrovna včera jsem se bavila s mojí mamkou o tom, že už jsem vzdala chtít po ní, aby “měla rozum“ – prostě dokud ho nebude mít malý, tak ani ona ne – hodně se mu přizpůsobuje. Naštěstí je natolik chytrá, že tam kde to od ní vyžadují (např. škola) se “rozumně“ chová – bavili jsme se o tom kvůli naší frekvenci praní – maminka mí říkala, že už by se měla chovat jako slečna (bude jí 7) – že je furt jak čuník… A nezlob se na mě – trošku se mi ty tvoje argumenty kříží – pokud píšeš, že ve školce jsou zvířátka a děti se lépe utváří mezi socializovanými dospělými, tak přeci pokud by se tvá dcera chovala socializovaně, tak by ve školce nemohl být problém. Nebo se pletu?
Ksando, ale malá asi nebude ve stejném věku jako její bratr, nebo ano. A to je o čem píšu, pokud jsou všichni stejně staří, nic jim to nedá, spíše naopak si přinesou nějaké ty super zlozvyky, ale to je opravdu každéh věc, jak to vidí.
Maruška nechodí do školky, protože její chování vadilo učitelkám natolik, že jsme se nakonec domluvily na této omezené docházce. Ona se chovala tak, jak se normálně chová, ale právě v tom umělém prostředí to bylo a je nepřijatelné, já to chápu, ale nehodlala jsem jí předělávat. Aby tedy paní učitelky netrefil šlak, mají jí tam jen jednou týdně na 3,4 hodinky. Jinak chodí každý den asi na hodinu na zájmové kroužky, ona tu hodinu vydrží zaujatá a kdyby ne, tak paní učitelky to hodinu taky vydrží snadno :-).
Lien, já nechtěla konkrétní návod – jen jsem si chtěla ujasnit, jak moc si představuješ to “podřizování“ se dětem. Jsem ráda, že to tedy není tak, jak mi to celou dobu vyznívalo a to tak – že dítě může vše a já nic. Co se týká té naší konkrétní situace se školkou – mám na to úplně stejný názor – tzn. pokud bych viděla, že to malý nese špatně, dávat ho tam nebudu – nicméně znova píšu, že si to můžu dovolit – máme pořád, kde se uskromnit a můžeme to po finanční stránce zvládnout i bez mého platu… A taky je to pochopitelně o tom, že zatím potřebu “pracovat“ nemám – píšu zatím neb i to se změní – u dcery jsem neměla pořád potřebu a pak ze dne na den jsem se cítila najednou tak nepotřebná a nespokojená…
S názorem na školku se asi neztotožním – dle mě děti potřebují děti – třeba ne od 3 let, ale od 4 už ano. Dětský kolektiv jim pomůže se utvářet úplně jinak, naučí je dodržovat pravidla žití ve společnosti (to při sebelepší snaze dospělí nedokážou, protože se nedokážou chovat jako děti a nemůžou dětem někdy prostě rozumět – což také vidím občas doma – někdy malá prostě pochopí lépe, rychleji… co malý potřebuje a někdy mu dá také pěknou školu, kterou já bych při sebevětší snaze mu dát nedokázala)… Pravdu máš bohužel v tom, že naše školky jsou bohužel nastaveny spíše jako hlídárny než vzdělávací instituce. A prosim tě: proč tam učitelky malou nechtějí???
Lien “musim“ reagovat 😀
to co jsi ted napsala,je to tak..a ty to umis i hodit do pismenek 🙂
Ja to “mluveni,vysvetlovani..“praktikuju.. a i tu “naruc“..
Nikde jsem to nikdy “necetla“,ani mi to nikdo neradil,
delam to jaksi citem,nebo jak to popsat..a ono to “vazne funguje“ 😀
Ja techto situaci,co pise napr.Zuza,uz mam s dcerkou pomalu..
ale kdyz jsou(ci byli) tak takhle..
Dokonce i moje maminka(“stara skola“ 🙂 ) rikala,ze je to
“moc pekne“..to jen k tomu jeste ode mne 🙂
Meggi
Tak se ho zkus zeptat, co se s tím dá dělat.
No ale tedy konkrétně tyhle situace bych nijak neřešila, řekla bych mu, že vidím jeho reakci (popsala), co cítím přitom (nevím, co?? soucit, lítost, vztek, hanbu, bezmoc…). Že to chápu, že musí být těžké přijmout, že se věci nedějí vždy podle toho jak my/on chceme a že to tak prožíváš/me/te všichni, že je to přirozené.
No a to je tak všechno, víc bych to neřešila, po takové promluvě už bych vždy reagovala ve stejné situaci jen nějak v tom smyslu, že to chápu, že už je to tu zase, že víme.
Nemyslím si, že bys ho mohla nějak poškodit tím, že nevyhodíš kamarádku, nebo že ho nenecháš krájet nožem, pokud si myslíš, že se pořeže. Důležité je mu svůj postoj vysvětlit a ještě mnohem důležitější je pochopit ten jeho, tedy spíš reakci na “nedovolení“ toho, co chce.
A pokud je agresivní, tak ať je, jsi přirozeně silnější, takže ty jasně dáváš hranice co ano, co ne. Př. když mlátí do sestry, psa, kočky, fyzicky mu to znemožníš, pokud ječí a mlátí do věcí, necháš ho a přijmeš to, i když tebe samotnou to zřejmě bolí nebo je ti to jinak nepříjemné. A po vybití agrese např. nabídnout náruč.
To je ale všechno jenom takový nástřel, nedovedu si úplně přesně představit, jak a co tam probíhá.
Lien já odpovídala na to,že mi nějak vyplynulo z tvé reakce,že malý reaguje tak jak reaguje z toho důvodu,že nechce být ve školce,ale chce být se mnou.a mám se s tím buď smířit/s jeho projevy chování/ nebo si určit priority.Prcek chodí do školky už druhým rokem,takže já osobně problém přímo ve spojitosti nevidím./ale nevylučuji,že se to mohlo zakořenit :-(/
Moje otázka pořád je jakým způsobem usměrnit jeho NE,NECHCI,NEBUDU ve spojitosti např.s činností,které ho ohrožují např.na zdraví/nůž,nedostatečné oblečení,přikládání atd/kdy mu nemůžu nebo nechci dát na výběr.
Ptala jsem se jestli je to nějaká přirozená fáze vývoje,osobnostní rozvoj a jak s ním ,,pracovat“,abych toto chování mohla nějak korigovat bez dopadu na jeho osobnost./tzn. aby se jeho projevy třeba právě agrese nerozvinuly v ono co jsem psala,když to nejde silou půjde to větší silou/.Opravdu mě někdy napadají myšlenky..máme doma malého tyrana-psáno s nadsázkou
Zusím pohledat ještě nějaké články o vývoji atd..
jo to je jasné, tomu rozumím a nijak se nepřu
jo tak já jediný, za co jsem mohla být komunistům vděčná, bylo mých tehdejších 50 kilo na 180 cm výšky:-(
dnes to ale nemusí být o tom, že má hlad. ale třeba než jít s dítětem do azyláku, protože dávky a výživné nestačí na nájem, tak jde prostě matka do práce. nebo já si nedovedu představit, kdybych s děckem, které potřebuje speciální stravu, která je násobně dražší než obyč, byla doma a raděj než do školky a mít na ni mu dávala tu obyč a věnovala se mu.psychicky by byl ok, ale fyzicky v hajzlu:-(
je to o prioritách, ale neznamená, že matka jdoucí do práce nemá na prvním místě dobro dítěte. jen to dobro vidí jinde.