Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Maminka a babička
Utíkám se taky svěřit.
Po velikonocích našli babičce nádor na slinivce, vypadalo to, že umře, ale vzpamatovala se. I tak jí ale dávají nejvýš rok.
No a maminka přestala polykat, úplně všechno se jí vracelo zpátky, tak jí hospitaliovali a dnes mi švagrová volala, že je jí úplně blbě, že má mami rakovinu, že jí to vede z jícnu až k žaludku, takže jí budou co nejdřív operovat a jak to tam skutečně vypadá zjistí až po otevření. Ještě jsem s ní nemluvila a docela se toho bojím, slíbila že zavolá, hned jak bude vědět výsledky. Včera jsem jí volala a to mi tvrdila, že ještě neví…..
no a toť vlastně vše 🙁
nakonce se to tak nějak vyřešilo samo. dnes jsem mluvila s lékařem. Maminka má nádor na jícnu v pokročilém stádiu, prorůstá do uzlin a průdušnice k plicím, takže není možné ho v tomto stavu odebrat. Nyní jí propustí domů a zajistí termín na onkologii, kde jí určí další léčbu.
Chemoterapie, ozařování – musí posoudit zdr. stav, zda bude možné /je vyhladovělá, má 48kg, možná bude muset napřed přibrat/. Jakmile s tím začnou je jistá nepatrná naděje, že by se nádor zmenšil natolik, že by byl odoperovatelný.
Jak velmi zanedbatelná je to naděje jsme s maminkou neřešily, nepřipadá mi to důležité, nikdo nezná budoucnost a myslet neznamená vědět.
Nabídla jsem mamince, že domluvím konzultaci v motolské nemocnici, zda by třeba nezkusili operovat rovnou. Odmítá.
Tak budeme čekat a doufat
Ahoj Lien, já bych asi nejdřív ze všeho promluvila s doktorem. A doktorovi bych upřímně řekla, že chci slyšet pravdu. A pak bych se s ním domluvila a třeba se i zeptala, jestli může poradit (určitě má spoustu zkušeností), jak to mamince šetrným způsobem sdělit.
Lien, já si nemyslím, že by šlo o lhaní v tom pravém slova smyslu. Nic bych si nevymýšlela. A ani bych nelhala.
Jen bych asi neřekla vše…
Záleží na tom, co Ti řekne doktor (jak to vypadá, jaká je prognoza).
Vždyť se můžeš maminky otevřeně zeptat, co už ví, co jí doktoři prozatím řekli – přece když je v nemocnici, tak s ní snad někdo komunikuje, ne? – a zeptat se jí, jestli chce tu pravdu slyšet celou…. Nevidím v tom nic špatného.
Já jsem si tenkrát byla jistá, cítila jsem to, věděla jsem to, že to moje maminka vědět nechce (že to nechce slyšet). Každý jsme opravdu jiný, každý reagujeme jinak a Ty bys měla vycházet z toho, jaká Tvoje maminka je (povahově).
i když ona to stejně pozná, protože na mě to vidí i malý dítě, když si vymýšlím :-(, tak stejně budu muset s pravdou ven, třeba bude přijatelnější než čekám
no jenže já to prostě nevím, brát podle sebe, chci znát pravdu, to se jí mám zeptat, jestli chce pravdu, nebo radši lhát?
No ona nic evidentně najevo nedává, nevím, jak to zvládne, ale přijde mi nefér jí šetřit, co kdyby taky raději chtěla vědět co a jak, třeba by ještě někam ráda jela, někomu něco řekla…..prostě nevím a nikdo mi s tím moc neporadí, s tátou x let nemluví, ten se o ní nestará, bráchu to moc nezajímá /i když, no uvidíme/ a babi to říkat nemůžu, páč by jí to mohlo položit v jejím stavu :-(. No prostě nevím.
A s tou schůzkou, my už jsme spolu s panem doktorem právě mluvili a byli jsme domluvení na dnešek, chtěla jsem hned včera, ale to neměl čas, po telefonu to sdělovat nechtěl, tak jsem zvědavá co bude teda říkat zítra.
lien, možná můj komenář vyzněl jako vždy tvrdě, ale…mě bylo 19-21 let když mi umírala maminka. celou tu dobu jsme viděli i ona dávala najevo, že pravdu nezvládne. já třeba naopak bych chtěla vědět co mě zbývá, abych uspořádala své věci. každý je jiný, ale každopádně takový to od doktora – je to vážné, máte xx dní, měsíců, let,….zní jinak než od dcery, rodičů, dětí,… než od těch jak ty říkáš “tfuj“ doktorů…
ahoj lien 🙁 je mi líto čím procházíš,poradit nejde.U nás v práci byla praxe,že s diagnozou byla seznámena nejprve nejbližší rodina a společně se domluvili co říct nebo ne,právě z těch důvodů co psala Radka.Jsou lidé bojovníci a pak ti,že závažná definitivní diagnoza je srazí na kolena a nebojují ani o jeden den navíc 🙁 doporučuju si domluvit schůzku s oš. lékařem a až dle toho co ti řekne se ,,zařídila“.je daný fakt,že pacient má právo na pravdu o své diagnoze,léčbě,prognoze.ale ne každý je schopen se s tím poprat.přeju hodně sil,možná budeš bojovat i sama se sebou.
Ahoj Lien, je dobře, že to má maminka za sebou – ten zákrok – snad to pomůže a bude se moct normálně najíst.
Lien, to je otázka “kdo to má říct, jak a co všechno“…
Asi nebudu já ta pravá, kdo by Ti měl nebo uměl s tímhle poradit. Moje názory vcelku asi znáš, jsem spíš pro takové to co nejméně bolestivé řešení – samozřejmě s přihlédnutím na povahu a současný stav dotyčného (tedy v danou chvíli “pacienta“).
Tuším, že se dá v takovou chvíli říct, že to onemocnění je hodně závažné, že se to celé vyjmout nedá…
Vím, velmi obtížně se hledají slova…
A co se týče kontaktu s doktorem – já jsem to tenkrát řešila tak, že jsem si vždycky telefonicky (předem) sjednala schůzku. Prostě jsem se ohlásila, zjistila si, kdy tam bude a domluvila jsem se, v kolik hodin za ním přijdu – aby měl na mě čas.
Myslím si, že by se to celé mělo odvíjet od toho (ten rozhovor a přístup k tomu), jaká Tvoje maminka je, jakou má povahu, jak reaguje na problémy, jak se umí vyrovnávat se zátěží… A to já nevím. Ty ji znáš a víš, jaká je. A asi nejlépe odhadneš, jaká by byla její reakce.
oni? cizí lidé? ty musíš vědět, jestli je to člověk pro něhož bude lepší pravda nebo milosrdná lež. od koho člověk vezme zlé zprávy lépe? od cizího nebo od nejbližšího? ne každý snese praVDU, ale to doktor za pár hodin či dnů nepozná. to musí vědět děti, manžel, rodiče…
Tak jsem byla za maminkou, je po zákroku, má udělaný průchod do krku nějakými podpěrkami. Hrozně se diví, jak je možné, že jí nevyndali ten nádor.
Doktor se mnou nechce mluvit po telefonu a když jsem tam přijela, pro změnu tam nebyl, takže nic moc nevím. Jen vůbec netuším, co jí mám odpovědět. Ona se mě ptá, jestli jí to nevyndavají proto, že je to jako dobré, nebo proč jí to tam nechali. Možnost, že jí to nevyndavají, proto, že je to tak hrozné jí vůbec nenapadá /nebo dělá že jí nenapadla/, tak se zatím “vymlouvám“, že jsem s doktorem ještě nemluvila, ale až budu, tak nevím co jí říct, myslím, že bych měla pravdu, ale proč já, to by jí snad taky měli říci oni, nebo jak to je?
Ahoj Lien, tak jsem si to přečetla – ten Tvůj rozhovor s doktorkou – nebudu Ti “matlat med kolem pusy“ a předstírat, že bude všechno v pořádku…
Myslím si, že to cítíš a víš, že se stal “malér“…
Lien, je toho tolik co bych Ti chtěla napsat, ale je to tak bolestné, že se mi nedaří poskládat slova do vět a udělat to tak, abych Tě nezraňovala ještě víc, než už v tuto chvíli jsi. Čekají Tě perné chvíle a bude to celé bolavé…
Kdybys chtěla, měla potřebu, piš, piš cokoli – přečtu si to a budu se snažit být Ti nápomocna.
V myšlenkách jsem s Tebou…