Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Vzpomínky na porod
Když se sejde maminkovský “babinec“, většinou se hovor točí kolem dětí, případně manželů, nezřídka se stočí také k porodním příběhům.
Porod je snad pro každou ženu silné téma, které láká k vyprávění, ať už ho pojmeme jakkoli. Pojďte si s námi popovídat nejen o tom, jak probíhal právě ten váš porod. Svěřte se i se svými představami, jak by měl probíhat v ideálním případě. Napište nám i o tom, co bylo pro vás největším překvapením, zklamáním nebo co vás nejvíc potěšilo.
Čekáte nebo plánujete miminko? Povězte nám o tom, jak ho chcete přivést na svět.
Krátké postřehy si rádi přečteme v této diskuzi. Téma je ale natolik povídací, že určitě nebude problém vzpomínku na vlastní porod zachytit alespoň 250 slovy – v takovém případě ji pak pošlete jako článek přes náš webový formulář (když bude trošku kratší, uši vám určitě neutrhneme ;-)). Váš porodní příběh se tak dostane k většímu množství čtenářek (a čtenářů) a zároveň tak zvýšíte svoji šanci na výhru.
!!!!!Tato diskuze je součástí projektu „Pojďte si povídat“. Na konci prázdnin vybereme dva aktivní diskutující nebo autory článků, kteří dostanou malou odměnu (viz. článek Pojďte si povídat… o prázdninách 2011).!!!!!
Ahoj holky, tuto diskuzi sleduji tak tu a tam, porody jsou krásné a silné téma. Jenže v létě pořád někde lítáme a já pak už večer jen sedím a moc se mi do psaní nechce.
Rodila jsem třikrát – normálně, bez problémů, takže ty zážitky jsou pro mě sice silné, ale myslím, že pro ostatní, takové standartní.
Každopádně, teď si tu čtu o těch císařských řezech a musím vám sem hodit odkaz na to, jak to taky jde a možná uroníte slzu jako já, proč to takhle nejde vždy, když porod je tak strašně důležitý okamžik. Pro dítě, pro maminku, pro celou rodinu.
Je to tedy anglicky, ale není nutné ani moc rozumět, stačí vidět.
Je úžasný, jak miminko vytahují pomalu, jak se mu maminka dívá při tom do obličeje… Jak miminečko putuje hned k mamince… Jak z celého videa čiší taková slavnostní radostná atmosféra.
http://www.youtube.com/watch?v=m5RIcaK98Yg&feature=player_embedded
mě třeba na pokoj dali holku po císaři – neplánovaném, v celkové narkoze, a přišel manžel a chlubil se jí, jak jí viděl až do břicha, jakej má “hnusnej žlutej krupon“ v břichu apod. málem jsem ho debila vyliskala. nevím jak tento zážitek přispěje k jejich vzájemnému vztahu, úctě a lásce. v celkové narkoze taky nevidím důvod, aby tam otec byl, vždyť při slepáku taky není. ale v epidurálu by mě to asi pomohlo psychicky hodně, kdyby tam byl. jenže já místo epidurálu dostala omylem spinálku, po vpíchnutí dostala plicní embolku, ochrnula, měli se mnou co dělat tak ho vypakovali:-( (nebo zdrhl možná spíš sám:-) ale když mě probrali a začali s císařem, moc mi chybělo, aby mě držel za ruku, místo toho mě teda aspoň držela za ruku vyplašená anestezioložka, hladila mě po čele a utěšovala. ale vůbec si nedovedu představit ležet, čučet do zelené plachty, a “poslouchat“ a cítit co se děje. a být na to sama.
Bokul, ber to jako formu terapie…Já jsem taky byla překvapená, kolik věcí z porodu si v sobě nesu (aniž bych tušila)a nebýt tohohle skvělého tématu, nikdy bych se to ani nedozvěděla.
Bokul, já to nemyslela špatně. Jenom, jak to Lussy napsala, tak jsem z toho měla takový pocit –
Muž se dívá přes okno jak jeho ženě řežou břicho.
Něco jiného je, když je u tebe a může tě držet za ruku a ty jsi při vědomí 🙂
Příspěvek určitě napiš 🙂
A vím jak se cítíš, když se v tobě doktoři hrabou a ještě všechno musejí komentovat.
Teď mi po porodu dělali revizi dělohy bez narkozy, bez jakéhokoliv umrtvení. Dva doktoři a k tomu sestřička, kteří ve mě měli ruce a všechno komentovali.
(revize dělohy se normálně dělá pod plnou narkozou)
A neomlouvej se 🙂
Vážně se omlouvám, měla jsem tu “moderovat“, ne brečet…
🙂
Bokul, příspěvek napiš bez váhání 🙂
Jinak oni doktoři to asi tak neberou, já měla sice císaře pod narkozou, ale zažila jsem dvě celkem vážné operace v epidurálu a taky jsem se dozvěděla spoustu věcí – doktoři se bavili, jako bych tam nebyla – třeba o tom, kolik mi asi je, když můžu mít tak rozhadrovanou nohu atd. Mimo jiné jsem se dozvěděla, že den (lépe řečeno noc) předtím pěkně zapařili na bowlingu 🙂
nuninko, možná jsem to prostě špatně napsala, nevím…
jen se nemohu zbavit pocitu, že být tam jedny laické oči navíc, jak píše radka (za plachtou, s Tebou), tak si doktoři budou dávat více bacha na to, jak mluví…
Možná jsem husa hloupá, ale řekni, jak by ses cítila, když se ti po porodu dítka samotného v břiše hrabou chlapi a komentují to slovy, “Tý jo, podívej se na ty cysty!!!“. Uznávám, je to lepší než křičící doktorka, která komanduje sestry a vůbec…
Nevím, no, já bych tedy čekala, že když člověk vnímá, tak si budou dávat trochu bacha na to, co říkají… Nebo jsem jim měla říct, že kdyby mi dělali UZ vaječníků, že by viděli to co moje gynekoložka – tedy podezření na syndrom PCO???
Nevím, zbytečně v tom zabředávám a trochu mne to odrazuje od napsání mého příspěvku 🙂
nuninko, proč by měl koukat jak řežou břicho? u nás bylo domluvený, že mě budou operovat v epidurálu. tj. já ležím, přede mnou plachta abych neviděla co tam kutí. a se mnou tam měl být manžel, protože je to dost blbej pocit čumět do zelený plachty a být “sama“ a poslouchat ty řeči nad mým rozřezaným pupkem. takže nevidím důvod, proč by mě nemohl držet za ruku, nepovídat si se mnou a už vůbec ne proč by měl být “za plachtou“ a koukat mi do vnitřností:-)radka2
Bokul, ale je rozdíl první ošetření miminka a řezání břicha.
Z toho co říkal můj muž – jeho zážitky z porodu.
Nejhorší bylo, když jsem šel se sestřičkou a s malou zpátky za tebou. Ve dveřích se sestřička zastavila, řekla
A sakraotočila se a i s malou odešla. A já nevěděl co mám dělat. U tebe sestry, doktorka která po nich řvala a všude kolem tebe plno krve.
Takže ANO, tatínek u porodu, ale proč by se měl dívat jak jeho ženě řežou břicho?
Lussy, možná mám nějakou “podivnou“ představu, ale když jsem viděla a četla jak tatínci koukají na první ošetření děťátka… myslím, že to má své do sebe. Takže jsem to možná podivně specifikovala, co vlastně na tom koukat, že doktor rozřeže břicho, dobře… Na straně druhé, nedokážu odhadnout prodlevu mezitím, co Dádu vyndali, odešli s ním (nevím na jak dlouho), ukázali ho mě, odnesli a pak už vím jak manžel byl za mnou na JIPce a říkal, že musel sestru ukecat, aby ho za mnou pustila, že Dádu viděl a šel zas pryč. Mezitím Dádu viděl na JIPce.
Zřejmě často člověk podléhá představám, že to mohlo být ještě trochu jinak. Miminko si na ty první hodiny života nepamatuje (já tedy na ty své ne), maminky se musí s okolnostmi smířit a chlapi jsou chlapi 🙂