Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Vzpomínky na porod
Když se sejde maminkovský “babinec“, většinou se hovor točí kolem dětí, případně manželů, nezřídka se stočí také k porodním příběhům.
Porod je snad pro každou ženu silné téma, které láká k vyprávění, ať už ho pojmeme jakkoli. Pojďte si s námi popovídat nejen o tom, jak probíhal právě ten váš porod. Svěřte se i se svými představami, jak by měl probíhat v ideálním případě. Napište nám i o tom, co bylo pro vás největším překvapením, zklamáním nebo co vás nejvíc potěšilo.
Čekáte nebo plánujete miminko? Povězte nám o tom, jak ho chcete přivést na svět.
Krátké postřehy si rádi přečteme v této diskuzi. Téma je ale natolik povídací, že určitě nebude problém vzpomínku na vlastní porod zachytit alespoň 250 slovy – v takovém případě ji pak pošlete jako článek přes náš webový formulář (když bude trošku kratší, uši vám určitě neutrhneme ;-)). Váš porodní příběh se tak dostane k většímu množství čtenářek (a čtenářů) a zároveň tak zvýšíte svoji šanci na výhru.
!!!!!Tato diskuze je součástí projektu „Pojďte si povídat“. Na konci prázdnin vybereme dva aktivní diskutující nebo autory článků, kteří dostanou malou odměnu (viz. článek Pojďte si povídat… o prázdninách 2011).!!!!!
bokul,
manžel má sestřenici po 2 císařích, každý v jiný porodnici. U prvního tam manžel být nemohl, protože nesměl na sál a čekal venku. Druhý porod byl v Motole, kde byla prosklená stěna, takže taky čekal venku, ale všechno viděl.
Já teda nevím, jestli bych chtěla aby manžel viděl moje rozřízlý břicho a vnitřnosti. Chápu, že chce vidět miminko, ale přece jen je to pořád operace…
Vůbec asistence tatínků u porodu je zajímavá z hlediska, že co porodnice, to jiná pravidla….
Švagrové měla plánovaný císařský řez a měla jak doktora “na objednávku“, tak mohl asistovat tatínek (tedy koukat).
Nám v Pardubicích řekli, že na to nejsou zařízení… Ale co na tom zařízení je? Nevím… že by jen papíry??? Vždyť tam stála řada mediků a “čuměli“ taky….
Co se týče porodů jsem našla zajímavý web – sice tady je něco podobného taky, ale tuším bez obrázků, kdo má zájem, může se podívat!
Lussy, tak to je síla 1200,- za otce u porodu? Muž byl bohužel jenom u prvního porodu a to se platilo 500,-. A některá pojišťovna dokonce přispívá na otce u porodu. Nevím jestli celou částku a jak která pojišťovna. Ale 205 (HZP) přispívá.
Bokul, u mě za porodní asistentku vděčím náhodě, asi v 35.týdnu se doktorům nelíbil monitor, a tak jsem musela asi týden tam zůstat. Trochu jsem se poptávala po kurzech a nejbližší byl v Brandýse v tehdejším Mateřském centru (do té doby jsem o nich neměla páru). Bohužel kvůli zdraví jsem nemohla pravidelně docházet, tak jsem se domluvila na menší “nalejvárně“. Jaký byl můj úžas, když se stejná paní byla na mě podívat po porodu a ještě větší, když jsem v ní poznala PA, která mě opečovávala již dříve.
Mezi prvním a druhým porodem ubělo 3,5 roku, to už jsem byla členkou místního Mat.centra a jelikož jsem čekala mimčo, spadla mi do klína starost o předporodní kurzy – že by další náhoda? – tyto kurzy opět vedl můj “anděl strážný“. Protože jsem věděla, že k porodům chodí i mimo své služby, po jednom kurzu jsme se dohodli, že se příště podíváme na služby a co a jak bude, no a další den jsme ji s manželem volali v půl druhé v noci?!, že už se dohodnout nemůžeme a jestli by nemohla už nyní 🙂 malý se prostě rozhodl vydat se dříve.
A opravdu tento porod byl úplně jiný než ten první, nikdo mi nic nevnucoval (ani klystýr či holení – při prvním jsem byla hodně pořezaná a celá bolavá už před porodem, nebo polohu ve které chci rodit, různé prostředky proti bolesti, protrhnutí blan, apod.), vše bylo víceméně na mě a mých potřebách.
Jo a ohledně JIP, malý byl kvůli žloutence a dalším problémům převezen do Kladna (úplně na jinou stranu než bydlíme) a nějakou dobu si tam pobyl taky – každé ráno mě jeho ošetřující lékařka sdělovala jak na tom je a co se bude dále dít, jednak jsem se o mých právech trochu informovala, a jednak si tam mysleli, že jsem příbuzná jednoho primáře 🙂
Dokonce i na JIP máme, my jako rodiče, plnou zodpovědnost za své děti, kdyby se to vzalo do důsledku, měli by nám umožnit být s nimi i tam (samozřejmě po různých opatřeních), pak se mi to hodilo i později, kdy mě nechtěli nechat se synem na infekčním, prostě jsem se uvelebila pod jeho postýlkou a řekla jim, že mě odtamtaď nedostanou 🙂
Dani,
opravdu je to o lidech a záleží na koho narazíš.
U prvního porodu jsme platili za manžela u porodu 700,-. U druhého porodu v jiné porodnici to bylo dražší – 600,- pokud má dvojice za sebou předporodní kurz (to my neměli, netušila jsem, že tam budu rodit) a 1 200,- pokud kurz není. Když manžel odcháel domů z porodnice, vytáhl peněženku, že poplatek zaplatí a sestra mávla rukou a řekla: vždyť jste tu byl chvilku, to nestojí za řeč. To jsme teda taky koukali.
Holky, tak dík za uvedení do reality. 🙂 Mě se na to ani neptali, prostě nic. Taky myslím, že by to mělo být dobrovolné. Neměla bych s holením nějaký extra problém, ale prostě jsem ze své zkušenosti usoudila, že to tak dneska už chodí všude. 🙂
Taky nedovedu pochopit, jak si sestra mohla takovou věc vůbec dovolit (myslím s tím odmítnutím podat informace). Jenže člověk má v takové chvíli dost co dělat sám se sebou a myslí na jiné věci a kolikrát vůbec nezareaguje.
Když slyším různé historky od známých, jsem fakt dodnes ráda, že jsem se rozhodla pro porodnici U Milosrdných. Chovali se k nám fakt dobře, nedělali problémy, kde nebyly, prostě pohoda po celou dobu.
Hodně jsem jim byla vděčná za to, že jsem nemusela malého při každém kojení vážit, převážili si ho dvakrát denně sami. A i s kojením mi sestřička pomohla, měla jsem strašně moc mlíka, takže malému se těžko přisávalo, ale všechno řešili v takovém klidu, že jsem neměla vůbec obavy, že by se to nemělo dařit, prostě bez stresu, samozřejmě malý byl přísavka, takže se to rychle naučil.
Neměli volný nadstandard, tak nás dali s manželem na pokoj, u kterého bylo WC a sprcha jen pro nás a při odchodu nám řekli, že nemusíme nic platit, protože jsme byli na běžném pokoji. Musím říct, že jsem docela koukala.
Dani, holení na ústupu bohužel není 🙁
Holili mě u všech tří porodů. A u toho prvního si sestřička na mě asi vybíjela vztek nebo co. Oholila mě tak, že jsem byla od žiletky dost pořezaná a bolelo to.
Holí na sucho 🙁
Bokul, jak si mohou dovolit Ti říct
Nemáte nárok na informace o zdravotním stavu Vašeho syna
A o odchodu musí informovat přece předem? I když u malého mi to taky řekli na 100% až to ráno před propuštěním.
Na nedonošeneckou JIP v OV mám dobré vzpomínky. Strašně milé a ochotné sestřičky.
A u druhého to bude lepší neboj 🙂
Lussy, já za malým mohla jenom s doprovodem 🙁 samotnou mě nepustily (kvůli strašně nízkému tlaku při a po porodu) tak měli strach abych sebou nesekla. Takže bohužel 1x za den. A děti na JIP nesměli, takže tam zase muž chodil sám a děti byly se mnou na pokoji.
Ale když přestěhovali JIP do stejné budovy o patro níže, tak tam jsem mohla chodit pořád 🙂 a pak mi malého dali na pokoj 🙂
Pro odstříkané mlíčko si sestřičky chodily a pak jsem ho nosila sama. Kojit jsem začala až po 4 dnech, bohužel. Ale malý se chytil a pak jsem už jenom kojila. A díky tomu, že jsem mlíčko odstříkávala tak jsem ho už měla dost 🙂
Lussy, diky za podporu. Hlavne je otazkou, jestli v em pripade jeste nekdy nejake “podruhe“ bude 🙂 Uvidime…
Dani,
u prvního porodu holili, ale já byla oholená z domovova, protože jsem se obávala jak mě tam bude někdo škubat tupou žiletkou. Ani mě nějak nenapadlo, že bych to mohla odmítnout, brala jsem to tak, jak nám říkali na předporodním kurzu, že když se chlupy dostanou do šití, že to je pak hodně nepříjemný při hojení.
U druhého porodu, tím, že jsem tam ležela víc jak 3 týdny před ním jsem oholená nebyla, když jsem se o to pokusila, tak poslepu to přes bříško nešlo, tak jsem to nechala být. Pak u porodu PA mě oholila, ale měla tak krásně ostrou žiletku, že asi 4 x hrábla a já byla holá jak miminko, tak bych se taky chtěla doma umět oholit :-). Tady se mě teda ptala, jestli chci oholit, já s tím nemám problém, tak jsem souhlasila.
bokul, já mám na nedonošeneckou JIP jen ty nejlepší vzpomínky. Všechny sestry mi přišly jak andělé. Když jsem byla u malého poprvé, všechno mi řekly, jak je na tom, co s ním dělají a pořád mě uklidňovali, že se o něj dobře starají, ať jsem v klidu. Každé 3 hodiny jsem mu nosila odstříkané mlíčko a mohla se na něj kdykoli podívat. Ráno v půl devátý byla vizita, tak jsem pak hned šla primářky zeptat, jak to vypadá, kolik přibral a co a jak.
Krmili malého každé 3 hodiny a ráno od 6 do večera do 9 jsem ho chodila krmit já, když nebyl moc unavený, zkoušeli jsme nejdřív kojit a pak jsem ho dokrmovala z lahvičky mým mlékem. Protože bylo před vánoci, bylo tam jen pár miminek a ty které už nebyli v inkubátoru ale v posýlce, tak je sestry nosily, chovaly a mazliy se s nima.
Ale byly tam maminky, které ani neměly snahu odstříkávat, nebo šly za mimčem jednou denně, když přijel třeba manžel, tak šli spolu a pak nic. To mi hlava nebrala, já bych si nejradši u toho inkubátoru ustlala.
Při propuštění, bylo to před Vánoci, mě Dr. říkala, ať nepočítám, že se na Vánoce dostaneme domů (štědrý den byl v pátek). Ale když jsem šla s malým v pondělí na dětské oddělení, kde jsme byli konečně spolu, řekla mi sestra, že to záleží teď jen na mě, jak mi to půjde s malým a že když bude přibývat, na štědrý den budeme možná doma). Malý totiž neměl sílu pít z prsa a i z lahve to byl boj a setry mě učili, jak to mlíko do něj doslova nalít. Takže jsem ho každé 3 hodiny budila (pořád spal), narvala do něj 60 ml mlíka a tak pořád dokola. Vykoupat a převléknout ho nebyl problém, to sestra viděla, že umím a nebojím se. Tam třeba byla maminka, která chodila 20 xdenně za sestrou, jestli malou dobře přebaluje, ať jí poradí jak jí má doma oblíkat, byla tak vyjukaná, že jsem si jí doma neuměla představit.
Malý mi přibýval a sestra řekla ve středu že v pátek na štědrý den se možná podíváme domů ,ale dr. při vizitě se netvářila. Ve čtvrtek ráno přišla sestra, že má paní doktora v plánu nás ten den propustit. Já koukala jako blázen, počítala jsem v lepším případě štědrý den, v tom horším i později. Hned jsem volala manželovi, aby počítal s tím, že nás pustí. Kolem poledne přišla Dr. že nás pouští a já na to byla naštěstí připravená. Ale nikdo nás nevyhazoval, řekli, že je jedno kdy odjedeme.
Opravdu byly sestry moc milé a citlivé, jak měly chvíli přišly si popovídat.
bokul, uvidíš, že u druhého dítěte budeš sebevědomější a jistější a připravená na ledacos a nenecháš si všechno líbit.
Co se týče holení – kamarádka tento týden porodila v Londýně a holili jí také.
Osobně si myslím, že holení by mělo být v rámci možností dobrovolné. Někdo se holí pravidelně a snáší to dobře. Někdo to ale může mít jinak.
Mě naštěstí holila velice příjemná sestřička, ale umím si představit, že kdyby to byl můra, tak bych z toho měla pupínky na entou… ty následně dorůstající chloupky přímo nenávidím a kdyby mě tak po “porodu“ nebolelo břicho a jizva, tak bych se asi “uškrábala“.
Co se týče odpovědnosti za porod – dodnes nevím, ani netuším, kdo porod vedl… porodní asistentku jsem fakt neviděla.
Nevím, nechci se cítit nějak ukřivděná, ale dodnes nechápu, že se mi přišla představit anestezioložka a Ti chlapi, co mě řezali jsou pro mne dodnes dva anonymní v bílém plášti. Ve zprávě jméno porodníka není uvedené…
Když nad tím tak přemýšlím, na oddělení rizikového těhotenství bylo dobře. Když jsem něco chtěla vědět, sestřička si udělala čs, vzala kartu a výsledky se mnou probrala. Na oddělení šestinedělí byl problém sestru najít. Takže když mi nedali svačinu, byla jsem o hladu a oni se pak divili, proč mám hypoglykémii. Na dětské JIPce mne sestra přivítala slovy “Nemáte nárok na informace o zdravotním stavu Vašeho syna“… tehdá mi spadla čelist a fakt jsem nechápala. Když nás propouštěla po týdnu dooktorka, loučila se se slovy: “byla jste tu týden, se stavem Vašeho syna jsme Vás dostatečně informovali“.
Sama sobě se divím, že jsem ani v jenom případě neměla sílu odporovat. Je mi z toho teď trochu ouzko… Ve výsledku, chyba asi je a byla jen ve mně (?).
Poslední hrůzou bylo propuštění z nemocnice. každý den jsem dostala jiné info. Jednou, že odejdeme v neděli, pak ve čtvrtek, pak ve středu… Byla zima, já byla v nemocnici 50 km od domova a oni ke mně přišli ve středu ráno a začali na mě útočit, jak to, že nejsem sbalená, že jdeme domů. Na auto jsem čekala až do 16 hodin. Sestry už měly blbé komentáře, co tam dělám, že už mám být dávno pryč. Kdybych tam měla věci na malého a fyzicky to byla schopná zvládnout, sbalila bych se a jela bych domů vlakem… Takhle já vzpomínám na Baby Friendly oddělení… Se slzami v očích. Přišlo mi to jako výchova prvorodiček šokem a stresem…. A nebo jsem jen přecitlivělá.