Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Vzpomínky na porod
Když se sejde maminkovský “babinec“, většinou se hovor točí kolem dětí, případně manželů, nezřídka se stočí také k porodním příběhům.
Porod je snad pro každou ženu silné téma, které láká k vyprávění, ať už ho pojmeme jakkoli. Pojďte si s námi popovídat nejen o tom, jak probíhal právě ten váš porod. Svěřte se i se svými představami, jak by měl probíhat v ideálním případě. Napište nám i o tom, co bylo pro vás největším překvapením, zklamáním nebo co vás nejvíc potěšilo.
Čekáte nebo plánujete miminko? Povězte nám o tom, jak ho chcete přivést na svět.
Krátké postřehy si rádi přečteme v této diskuzi. Téma je ale natolik povídací, že určitě nebude problém vzpomínku na vlastní porod zachytit alespoň 250 slovy – v takovém případě ji pak pošlete jako článek přes náš webový formulář (když bude trošku kratší, uši vám určitě neutrhneme ;-)). Váš porodní příběh se tak dostane k většímu množství čtenářek (a čtenářů) a zároveň tak zvýšíte svoji šanci na výhru.
!!!!!Tato diskuze je součástí projektu „Pojďte si povídat“. Na konci prázdnin vybereme dva aktivní diskutující nebo autory článků, kteří dostanou malou odměnu (viz. článek Pojďte si povídat… o prázdninách 2011).!!!!!
frančice, díky z voji porodní zkušenost. Určitě by to mělo být častější, že člověk narazí na dobré lidi a dobře se mu na porod vzpomíná.
babofka: Hihi, co dodat 🙂
Holky, nemůžu se s vámi nepodělit o jeden ze zážitků z dovolené. Setkali jsme se v zahraničí s jinými čechy, v našem věku, s malou holčičkou, o rok mladší, než je náš syn. Hned první večer jsme klábosili o všem možném a ti naši chlapi – můj a ten “cizí“ (!!!) se najednou bavili o porodech! O tom, jak tam byli a jak to probíhalo, jak to vnímali, jak se choval personál, atd.
A to se vždycky říkalo, že když se sejde společnost, chlapi dřív či později skončí u tématu “vojna“ a ženské u téma “porod“. A hle, chlapi na zážitky z vojny došli asi až 5. den, ale porody probrali hned první večer…
Jó, doba se mění… 🙂
Tak já mám za sebou dva porody. První byl klasický a trval trochu déle než bych očekávala. Dokonce mi museli stlačit břicho, aby malý vůbec vylezl. Manžel odmítl k porodu jít. Nenutila jsem ho. Vyjukaná, nevěděla jsem co mě čeká a měla dost starostí sama se sebou. Byla tam manželova kamarádka porodní asistentka, která měla náhodou službu a k sobě dostala sestru-žákyňku (snad se jim tak ještě říká). Tak jsem se uklidnila a na vše jsem se vyptávala. Dívčina mi ochotně odpovídala , otírala čelo a rty a ještě se omlouvala, že mi nemůže dát napít. Když se malý konečně narodil a doktor mě sešil, tak se osobně přišel zeptat, kam bych chtěla zavolat a zda něco nepotřebuji. Nadiktovala jsem mu číslo domů a nesměle podotkla, že mám hlad a žízeň. Přinesl mi čaj (sice odporný) a piškoty. Byla jsem v šoku, že mě sám doktor takto opečovává. Sice jsem přísahala, že už žádné dítě mít nebudu, ale….
Při druhém těhotenství jsem měla lůžko dole a na císařský řez mě připravovali přibližně od 5 měsíce. Musela jsem nastoupit asi o 3 týdny dříve. Když nastal termín porodu, začali mi ho vyvolávat. Samozřejmě, že na všechny něco zabralo, jen já už se asi po 3 dny vracela večer na pokoj pořád s břichem. Potom přišli s tím, že udělají císařský řez. Byla jsem ze všeho tak vyčerpaná, že jsem okamžitě souhlasila. Sestřička mi odlakovala nehty na rukou i nohou a už jsme jeli na sál. Na operačním sále mi anesteziolog vše vysvětlil, jak by to mělo probíhat atp. Když čekal, než se mi umrtví břicho, tak mi vyprávěl vtipy. Ještě jsem si dělala srandu, jestli by mi nemohli odebrat nějaký tuk z břicha, když už bude otevřené. Bylo mi řečeno ( v legraci), že jsem si nepodala kolkovanou žádost, tak mám smůlu. Anesteziolog mi šetrným způsobem a laicky říkal, co mi právě dělají. Když malou vyndali, tak vůbec neplakala a já měla strach, že je mrtvá. Doktor mě ubezpečil, že je naprosto v pořádku, jen si ho prohlížela a plakat začala až chvilku potom. Povídal, že se jí asi nelíbil a byla jí zima. Po jedné noční mi sestřička pošeptala, že se na naší malou byl pan doktor podívat a ptala se, zda je to můj příbuzný nebo známý. Nechápala, že je pro mě cizý člověk, ale dost mě to potěšilo. Potom se mi doktor přiznal, že tak čokoládové oči u miminka ještě neviděl a musel se na ně ještě jednou přijít podívat. Na JIPce mě sestřička opečovávala, přikrývala a převlékla pode mnou mokrou postel a dokonce mi druhý den domluvila převoz na normální pokoj, aby za mnou mohl přijít manžel i se synem. Šli se nejprve podívat na sestřičku na novorozenecké a sestra dala malému miminko pochovat. Tak potom přišel za mnou jako velký brácha, který už choval malou ségru. A tátovi jí vůbec nechtěl půjčit, aby si jí taky mohl pochovat. A když potom za mnou přijel na návštěvu i s babičkou, tak se chudák máma na malou nesměla skoro ani podívat, natož jí pochovat. Sice to obrečela, ale malý se během týdne „uklidnil“ a babička si mohla pod jeho „odborným“ dohledem malou dokonce pochovat.
Jídlo měli v porodnici příšerné (všechny návštěvy mi měly za úkol vždy přinést něco dobrého k jídlu), ale jinak si nemohu na nic víc stěžovat. Ptala jsem se na všechno a oni mi trpělivě odpovídali. A mediky jsem měla jen na vizitách a ultrazvuku, kde jim doktor šeptal (nechtěla jsem vědět, co se nám narodí) jak se pozná pohlaví miminka. A pokud by mi některá sestřička nebo lékař odpověděli pro mě nepřijatelným způsobem, tak bych se neváhala ozvat. Ale říkám, že jsem měla při svých porodech štěstí na lidi kolem sebe.
Knizkova8, přidávám se ke gratulantům.
Bokul, ten Tvůj popis je hodně smutný. Nejvíc jsem se zděsila černého pytle – tak na to bych neměla nervy ani v normálním stavu, natož po porodu, když hormony pracovaly jako na houpačce. Co se manžela týká- on i kdyby se snažil sebevíc, nikdy tohle pochopit nemůže z prostého důvodu: je to chlap. Tak přeju, ať se od těch špatných vzpomínek brzy očistíš a hlavně – Ty jsi neudělala nic špatně, jen jsi měla smůlu na blbý personál a ten podpis je (myslím) povinný.
knizkova, tak to moc gratuluji 🙂
A neměla by jsi zájem psát každý měsíc článek o svém těhotenství? Tvé pocity a jak vše zvládáš …atd
knizkova8: Gratuluji! 🙂
Ten anonym jsem já – Lussy
knizkova,
moc gratuluju! A přeju ať je to ten nejkrásnější porod. Bylo třetí dítě plánované?
Není to dlouho co jsem psala článek a svých dvou porodech a včera jsem zjistila,že za pár měsíců mně čeká třetí:) To jsem zvědavá do jakého druhu zážitků to bude patřit
Díky za odkaz na to video na youtube, tak nějak to alespoň pro mne byl docela zajímavý zážitek vidět, že hned tu ženu neuspali a zapojili ji. Vypadalo to moc “hezky“.
Jinak děkuji za snahu pochopit mě. Je pravda, že když člověka něco trápí tak i mluvením nebo psaním to z něj “jde ven“ pomáhá to…
Davídkovi bylo před pár dny 30 měsíců a když to tak zpětně bilancuji, netrápí mne ani tak vzpomínka na to, jak mne bolelo rozřezané břicho. Vím, že jsem byla jak mátoha, že mne to dlouho bolelo, ale to je zapomenuto.
S odstupem času se snažím najít chyby na mé přístupu v dané situaci. Snažím se odpovědět si, jestli jsem někde udělala chybu a případně kde. Snažím se odpovědět si, kdybych měla rodit podruhé, jestli bych měla sílu vést celou situaci jinak.
V nemocnici, kde jsem rodila, každá žena při nástupu na rizikové oddělení těhotenství podepisuje (nezávisle na délce těhotenství), že souhlasí s tím, že v případě, že bude potřeba, bude proveden císařský řez, bude použit zvon apod. Podepisuje všechny varianty a řekla bych že nejedna maminka ve fázi “vykulené oči“ podepíše a nechápe. Důvod? Kdyby bylo potřeba rychlé řešení, aby po Vás nemuseli podpis chtít.
Na základě tohoto podpisu potvrzujete, že víte, co Vás čeká – což dle mého názoru vždy není pravda, ale budiž. Tehdá jsem společně se všemi variantami porodu podepsala, aby se medici mohli zapojit, něco přiučit. Dnes bych už byla hnusná a napsala bych, že nesouhlasím. Dodnes vidím ty studentíky, kterým primář ukazuje na moje velké břicho… dodnes vidím tu řadu mediků, co mi koukali do střev. Vím, jednou se podobnými zákroky budou asi živit, ale asi by mi bylo lépe na sále bez nich. Prostě pohled na ně mi moc nepřidal.
Dodnes nechápu, proč sestry s oddělení šestinedělí nekooperovaly se sestrami z novorozeneckého. Na rizikovce si sestřičky klidně sedly k PC a podívaly se, zda už to má jejich svěřenka za sebou a jestli má holčičku, chlapečka a zda je vše OK.
Když jsem se z pooperační JIP dostala na pokoj s dvěma maminkama, které měly dítka u sebe, snažily se mne podpořit, ať jdu hledat Davídka… ale sestra v nedohlednu. Kde získat informace? Když jsem jí našla, bylo mi vysvětleno, že děti nejsou její práce a že mi neodpoví… Bohu díky !!! že přijel manžel. Ukázal mi, kde je Davídek. Pomohl mi vyrovnat osobní věci, které mi sestra z JIP dala do černého pytle – mix oblečení, brýlí, mobilu… všechno pohromadě – já tehdy hrabala v pytli a nemoha jsem tam najít, co potřebuji.
Tatínci oficiálně na pokoj nesměli. Nikomu z nás na pokoji to nevadilo a věřte mi, připadám si strašně, ale kdyby tehdá manžel nepřišel a nevyrovnal mi část věcí z toho pytle do stolu, asi bych se u toho pytle možná položila nebo bych byla nejméně dva dny bez brýlí, mobilu, ručníku, mýdla i kapesníku.
Vždy jsem si myslela, že bolest snáším dobře. Co se to se mnou stalo během / po porodu? Stala se ze mně citlivka??
Všechny ty zážitky jsou za mou, musím souhlasit s manželem, že důležitý je ten náš výsledek. Na straně druhé dodnes mi tak trochu vadí, že manžel nepochopil to, co jsem prožila. Ten “stres“, podlomená psychika mne dokáže bolet i zpětně. Třeba jen nechápu, že toto je běžná terapie šokem a stresem pro čerstvou rodičku…
Jak vysvětlit manželovi, že ačkoli on byl po porodu spokojen – Dáda by zdravej, já jsem žila, tak přeci jen něco zůstalo nemocné…
Když jsem jela na sál, modlila jsem se a věřila jim… Věřila jsem jim, že to přežijeme. Věřila jsem jim, že když mi slíbili, že ho přivezou na kojení, tak ho přivezou… Vážně nevím, ale některé věci byly jinak. Přežili jsme, i to kojení jsme vybojovali, ale já si tu podlomenou psychiku nesu s sebou a někdy si říkám, že i toto nepochopení situace mým manželem nám trochu narušuje vztah…