„Jsem dobrá matka, jen když nejsem unavená,“ řekla jednou moje pacientka léčící se pro únavový syndrom. „Jakmile se nevyspím, je ze mě mizerná matka. Nemám trpělivost a křičím na děti. Nesnáším se za to.“
Plíživý stres
„Jdu udělat každoranní půllitr kafe, mléko a rýžovou kaši. Kuchyň je plná špinavého nádobí od večeře. Dítě řve. Uplynulo totiž deset minut, kdy má dobrou náladu z vyspání. Zacpu mu pusu kaší, ale odvrátí útok protiúderem. Vyplivne kaši tak daleko, že mi část spadne do hrnku kafe. Kafe vyšplouchne a udělá mi flek na tričku. Jdu ho tedy přebalit. Na přebalováku je ale hromada špinavého oblečení, jak se včera starší syn převlékal. Ach, byla jsem včera tak unavená… a nikdo jiný… Začnu třídit prádlo, a když přibouchnu dvířka od pračky kolenem, skřípnu tam synovi prsty. Místo procházky návštěva chirurgie.“
Doping kávou je nejběžnější. Horší jsou energetické nápoje typu Redbull, kterých jsou unavené matky schopny vypít několik za den. Také cukry působí jako rychlá vzpruha. Dojídání sladkých kaší a přesnídávek tak není nedisciplinovanost, ale pouhá snaha udržet se v chodu. Obezita je pak nemilosrdným krokem k začarovanému kruhu sebeobviňování. Vysoká míra stálého stresu bez výdeje energie vede k adaptaci, což se v praxi projeví jako velmi nízký krevní tlak, malátnost a pocit permanentní ospalosti. Tento „nízkotlaký stav“ je občas vystřídán návalem velmi vysokého tlaku – např. když se dítě vrhá pod kola auta, padá ze židle či strká cosi kovového do zástrčky. Podobně adaptovaný nervový systém mají např. piloti nadzvukových stíhaček. K malátnosti přispívá nízká variabilita podnětů – každý den je stejný, mění se jen intenzita stresu.
Ukažte mi kousek nebe!
Většina žen vstupuje do nové životní role s těmi nejlepšími úmysly. Dokážou vyjmenovat celkem přesně, čeho chtějí dosáhnout – chtějí vytvořit láskyplné prostředí pro harmonický rozvoj dětské osobnosti, chtějí si vytvořit s dítětem pevné citové pouto, nechtějí se uchylovat k tělesným trestům apod., zkrátka chtějí vydat ze sebe pro své dítě to nejlepší. Celkem rychle kriticky ohodnotí chyby u ostatních ve svém okolí, případně chyby ve výchově svých vlastních rodičů či rodičů partnera. Vyberou si to, co se jim líbí, a těší se, až budou moci své poznatky aplikovat. Jenže realita bývá mnohem méně kreativní a o to více rutinní. Péče o malé dítě je nekonečná dlouhá pouť stále stejných úkonů.
Podívám se na dítě a zeptám se ho: „Copak jste dneska s maminkou dělali?“
Dítě odpoví: „Kakání, papání, oblíkání, bumbání, slíkání, čůrání, papání, spinkání.“
V čínské medicíně se tomu říká práce s vnitřním ohněm. S vnitřním ohněm musíme zacházet opatrně, podněcovat ho, abychom nebyly „studené“, ale zároveň nás může spálit a my se ocitneme v situaci vyhoření (burn-out syndrom). V tomto se názvosloví shoduje s klinickou medicínou. Pocit vyhoření u žen, které se dostanou do sociální izolace, je někdy popisován jako syndrom čtyř stěn. Sporný přínos má televize, zapnutá hned ráno jako kulisa simulující přítomnost jiného dospělého. Bez ní by žena byla často odkázána na celodenní konverzaci v citoslovcích. Televize ale servíruje nepřetržitě obrazy „úspěšných žen se společenskou prestiží“ – herečky, moderátorky, hlasatelky, vědkyně, sportovkyně atd. Ženy, které jsou celý den samy doma s dítětem a pečují o domácnost, snadno propadají pocitům, že jejich práce je nedoceněná, a jsou konfrontovány s celospolečenským tlakem na seberealizaci.
Člověk postižený depresí často popisuje svůj stav jako uvěznění v místnosti bez oken, z které nemůže odejít, ačkoliv dveře nejsou zamčené. Tentýž pocit zažívá matka reálně každý den, bez ohledu na to, zda má depresi či nikoliv. Týká se to zejména žen z velkých měst, bydlících v bytě. Překvapivě velký vliv na vznik únavového syndromu má světlo a výhled. Tmavé byty, z kterých není vidět horizont a nebe, jsou jako stvořené pro propad do depresivní apatie. Ženy žijící ve světlých bytech s výhledem, na venkově nebo v domech se zahradou bývají tohoto pocitu ušetřeny.
Napsal/a: Helena Máslová
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (35 vyjádření)
Lien, asi jsi ještě nezažila skutečnou depresi…
Přej si, aby to tak zůstalo.
Bamisko, Ty jsi prošla nějakým studiem psychologie, ne?
Přiznávám, že mě Tvá reakce překvapila…
NO tak mně je blízký spíš názor Bamisky, prostě na každého dolehne jakási „tíha života“, někdo se nazve chudáčkem v depresích a poliká pilulky a někdo se s tím zkouší poprat lépe. Brečet, že jsem nemocný je to nejjednodušší, ale asi to nikomu nepomůže. Takže sebrat se a přestat kňourat, vidět, jaké štěstí vůbec člověk má, že tu je a může se sebou něco udělat.
A teď se asi zase na mě vrhnou „nemocní depresemi“ a napíšou, že si vůbec nedovedu představit, co je to za hroznou nemoc, kterou člověk NEMŮŽE zvládnout. No někdo asi ne. Kdo chce hledá způsoby, kdo nechce…
Ona ta léčba není tak jednoduchá, je to něco jako deprese – musí se hledat a zkoušet a čekat, až něco opravdu zabere.
Já měla taky velké životní zkoušky a byla jsem na dně, ale to je něco jiného – byl to konkrétní důvod, proč jsem byla nešťastná a čas a moje vnitřní síla všechny rány zhojily. Depresi jsem měla 14dnů, zřejmě jen slabší formu a můžu Ti říct, že v té chvíli mi bylo úplně jedno, jak se má moje milovaná dcera (a to jsem normálně víc než starostlivá a dcera je slunce mého života, pořád se spolu smějeme a užíváme si společné chvíle). Prošla si tím i moje kamarádka, po narození druhého dítěte ztratila bezdůvodně o všechno zájem (do té doby byla doslova hyperaktivní a každý jí obdivoval, co všechno stíhá). Léky jí zabraly až po dvou letech a další rok jí trvalo, než zase začala normálně fungovat.
Tvůj názor samozřejmě respektuju, Bamiska, jen se snažím přiblížit, že nic není tak jednoduché, jak to vypadá, a tyhle nemoce vůbec nesouvisí s tím, kolik kdo má problémů a starostí.
Marina
marino pokud je nemocná tak se má léčita je vidět že si to uvědomuje tak tím spíše, napsání sem se jí určitě ulevilo že to ze sebe dostala ven a to že je na tom špatně několik mal´minek a bojí se aby je okolí neodsoudilo je asi také fakt, ale já jsem se tu setkala i s tím že to napíší….nevím já se k tomu nebudu už více vyjadřovat mě to nějak nechápe hlava….je to u né dlouhodobé je to dva roky tak to asi není jen tak…..hlavně bych tu nechtěla číst že s ní nesoucejtím sama jsem stála po rozvodu na balkoně a řešila co dál,ale byly tu právě děti které mi pomohli a já jsem pomoc hledala i jinde….také tu vím že holky prostě psychologa navštěvovaly a řešily on ty problémy má každý asi se to na ní nakupilo moc, ale stejně tohle na mě působí co píše nějak divně znovu jsem to pročítala
…
Bamisko, ta paní je nemocná – napsala to tam několikrát. A ta nemoc nesouvisí s tím, jestli má zdravé dítě nebo ne. Není to tak jednoduché. Já jí obdivuju za to, že to sem vůbec napsala. V tomhle stavu je podle mě víc maminek, ale bojí se to přiznat, protože okolí je automaticky odsoudí jako neschopné…
Marina
zuzi já jsem asi napsala hned to o jsem cítila nemělo to být jako odsouzení, ale já s tím nemám zkušenosti a asi jsem reagovala nepřiměřeně, ale za svým si stojím ve dvou letech dítěte stále řeší jak se ho zbavit a poslední myšlenka mě prostě naštvala že se těší až se ho zbaví….pokud ví že už ten syndrom měla tak s tím má něco dělat kor když jí to pořád naskakuje s pocitem zabít se a ublížit sobě …a asi jsem mimo mísu ale laktace atd ve dvou letech mi nějak už nesedí, chápu po porodu ale dva roky…..nevím prostě když si tohle všechno uvědomuje tak s tím má něco dělat, a stejně mi nejde do hlavy jak může tohle máma cítit když má krásné zdravé dvouleté dítě…samo někdy také člověk má pocit že už nemůže dál…také bych mohla povídat, ale musí se jinak to nejde a právě ty naše zlatíčka nám z toho pomáhají…..a nechápu postoj manžela když vidí jak na tom je a nepomůže vždyt v něm by měla být největší opora a měl by jí dát čas aby si orazila…
Holky myslím,že příspěvek anonymní si nezaslouží hned odsouzení…pokud je v anamnéze deprese,únavový syndrom,tak je celkem známo,že těhotenské a poporodní hormony onemocnění ještě zhoršuje.Tohle je dle mého volání o pomoc a vztek na sebe samou,ale vyžaduje to urgentní řešení lékaře,nikoliv pomoc babiček,paní na hlídání apod.
Pro nás co jsem umavené jen občas a vše ostatní v organismu funguje tak jak má,je to stěží pochopitelné,že někdo něco takového napíše.Sama znám příběh,kdy žena otěhotněla za pomoci lékařů až Xtý pokus a poporodní deprese dostala velmi skutečný rozměr,kdy maminka musela být dlouhodobě hospitalizována v léčebně,takže přišla o ty první chvíle s vymodleným miminkem a teď jen velmi pomalu hledá cestu ke svému drobečkovi.Manžel se k tomu ukázal jako velmi nevyzrálý nejen manžel,ale i jako otec,takže dítko je v péči prarodičů,kteří dceři pomáhají.Tím,že tu osůbku znám,mě nikdy nenapadlo,že si vymýšlí…:-(
Anonymní, myslím, že bys měla brát nějaká antidepresiva. Nebo je už bereš? Rozhodně by to chtělo pořádnou terapii, protože tohle na mě působí už jako nemoc. Je pravda, že i já bývám občas na dně. Obzvlášť, když je malá pořád nemocná. Ale že bych měla pocit, že je všechno pořád na nic, to nemám. Máš doma muže, máš hlídání, tak proč takhle drasticky? Pokud to ovšem takto cítíš, tak je pořád ještě možnost nechat muže, aby si našel jinou ženu a jinou matku pro dítě. Ne každá žena je vhodná pro mateřství. Ne každá žena potom nelituje. Já nelituji. Sice je to občas těžké, ale krásné chvíle zase začínají převažovat a když je dítě hodné, tak vidím problém spíš v psychice.
Odsuzovat tě nebudu. Zdá se mi, že jsi to možná trochu nafoukla. Možná jsi vypsala jenom to špatné. Dle pár slov se dá těžko něco posuzovat. Každopádně jestli si uvědomuješ, že bys mohla dítěti ublížit, tak to chce psychiatra. Tohle není sranda.
tak ted budu asi hnusná, ale docela mě příspěvek anonimní zvednul ze židle…jestli jsem to pochopila tak jedno dítko, zdravé manžel doma,píše že kluk byl hodnej a potřebuje na jedno dítě hlídání…a celou dobu vymýšlí jak si ublížit a nakonec napíše že se těší až dítě odroste a bude pryč…nechtěla bych být jejím dítětem a tohle si jednou přečíst…. a ještě napíše že my tu známe prd o syndromu vyhoření…..co maj dělat ženský co maj víc tětí, nemocné, nespavé, problémy s penězi, hlídání tu nemá každá druhá, podnikají chlapy a peníze jím nejdou….každá jsme někdy na dně protože toho prostě je na nás moc, ale tady vidím problém jinde, můj chlap chodí do práce a vezme si kluka když přijde, takže nevidím důvod proč jste si lépe nezorganizovali čas a hledáte cizí na hlídání….a s tou stále touhou se zabít bych to asi řešila někde jinde…chudák dítě, takže jako máma by jsi se měla co nejdřív sebrat a né pořád knučet, máš krásnej dar mít zdravé dítě tak se o něj starej a užívej si hezké chvíle….že je období vzdoru a uknučenej…se nedivím jednak to má každej a pak si z teba vetáhne to co cítíš a to co tu čtu není nic příjemnýho…promin že jsem to asi napsala ostře, ale docela mě to nadzvedlo ze židle…
malokdo kdo tu prispívá asi ani syndrom vyhoření nezažil… ja sem přes dva roky na mateřské, bez babicek, manzel neumi planovat cas, takze mi pomahal akorat prebalovat plinky. az postupne, kdyz sem padala na hubu sem si vyjednala dalsi pomoc. pred 7 lety jsem mela syndrom vyhoreni a ted mi ho diagnostikovali znovu, ale musim rict, ze tentokrat prisla pomoc vcas (vnimam ze i s hury) protoze jsem nasla slecnu na hlidani, manzel pochopil a zabral a babicka co bydli hodne daleko se taky vic snazi. priznaky? neměla sem chut ani jíst, nevařila sem, přežívála sem dny do vecera, chodila s klukem spat i pres den a hned v noci a pak sem i začla špatně spát, křehký spaní, takže fyzicky totalne slaba, lidem jsem se vyhybala a kdyz se me nekdo zeptal jak se mam tak se mi chtelo po par slovech brecet, tak sem spis utekla. a to mam celkem hodnyho kluka, a na nemoce netrpi. ted ma uknourany obdobi vzdoru a vztekani se a tezko se clovek ovlada, bala sem se abych mu neublizila, mela sem chut se zabit, aby tata mu nasel schopnejsi mamu, ale jelikoz takto ukoncila zivot manzelova matka, tak mu to trauma nemuzu udelat. kdyz sem vyspana a odpocata – konecne se na chvili muzu vrtnout i na nejakou hodinku pryc od kluka tak bych ho zas láskou snědla. je to kruty, ze takove mamy dnes nemaj aspon ty jesle, aby se mohli vzpamatovat. premyslela sem, kdyz spolknu prasky, ze me aspon nechaj vyspat na psych. lecebne… jo desivy, ale kdyz clovek nevidi nadeji, napadaji ho zajimave napady. ted sem slysela, ze jedna znama se dvemi detmi skoncila 4 dny na kapackach a to ma funkčni babicku, ale manzela co neni skoro doma. muj manzel pracuje z domu, ale to je horsi, protoze, clovek nema doma klid a musi litat – varit i kolem manzela. clovek nema ani soukromi, kdyz dite konecne usne. tak jen pro predstavu tech, co si materství užívaj, já ho přežívám a těším se až malej odroste a zmizí a já budu mít klid.
Ale notak děvčata:-D Já myslím,že taková ta depka dojde na každého,ale ve své podstatě jsme rády za ta zlatíčka.A i když zrovna já jsem ten typ co na rodičáku zavřená doma nevydržím,tak s Lien souhlasím.Mateřství mě dokázalo naplnit a občas si říkám,co bych asi dělala kdyby to bylo jinak.A i když byly dny kdy se jelo na rezervy,tak sladká pusa od milovaného dítěte stojí za to:-D
Čtenářko doufám,že jsi ve svém odhodlání neustoupila,protože jen ženská co je sama se sebou spokojená,může být i spokojená máma.A tatínkovi pokud doteď nehlídal se aslespoň rozšíří obzory.Zuzina:-)
Lien: štastná to žena
Ale ať to není tak pesimistické,… alespoň prší, tak nám zas tak moc nevadí, že jsme doma zavření. A po dešti se všechno zazelená a svět bude veselejší…
Úžasný článek, plíživý stres… + bych napsala ponorková nemoc z vlastních dětí. V době nemoci nejhorší, nevyspání a nemožnost úniku do většího prostoru než je byt. Největším vrcholem je pak aspoň návštěva doktorky… a po týdnu doma nemoc chytne druhé dítě a vše pokračuje…
Mně to připadá úplně naopak, zatímco dřív (bez dítěte) jsem jen tak nějak bezcílně bloumala životem, do práce, domů, do hospody, k televizi nebo něco jiného podobně nezajímavého, až s myšlenkou na založení rodiny jsem začala skutečně žít. A příchodem dítěte se to ještě umocnilo, teď čekám druhé a vím, že bych bez ní (nich) nikdy nebyla to, co jsem. Mému životu daly děti, vlastně spíš touha mít rodinu a zakusit „domácí štěstí“, smysl a hlavně chuť za něčím skutečně jít a taky poznávat, za čím vlastně chci jít.
Super článek, taky už si připadám, že mám syndrom vyhoření. Když byla starší holka větší, tak jsme chodili na plavání a pak se scházeli s maminkama se stejně starými dětmi, teď ale ony už odešli do práce, tak si připadám zas dost sama 🙁
Piškotko, děkuji moc. Já vím, že to je „jenom“ zánět středouší. Asi taky už blázním z mateřské. Ale děkuji, moc.
Čtenářko, tak ráda bych tě podpořila, aspoň co se těch zánětů středouší týká. Co já jich s malou zažila, a to jsem s ní úplně sama, bez partnera, bez rodičů, bez sourozenců… Záněty středouší jsou noční můrou pro každého rodiče, ale v závěru jsou to stejně matky, které s tím dítkem jdou a procházejí vším tím, co je potřeba. Cestu na ORL znám jako žádnou jinou. Přesto se snažím být nad věcí, jsou daleko horší věci, ber to z té lepší stránky, je to jenom zánět ucha. Kdybys kdykoliv chtěla, napiš mi, ráda si o tom s tebou pokecám.
No, páni,čtenářko, koukám, že máš taky naloženo! Neboj, už k nám míří sluníčko, bude líp. I s nemocema zatočí! U nás je to s těma „nůžkama na nehty“ ještě o něco lepší. Sám je odloží na nějaké těžko předvídatelné místo, ale podle své logiky „aby to lehko našel“ a pak je hledá. Na vině je celá rodina, protože my jsme to někam dali. Nic jiného, jen krátká paměť:-D Neboj, bude líp, máš momentálně hodně černé brýle. Tak ať to brzo přejde, užij si cvičení i nějakou jinou chvilku jen sama pro sebe.
Ušetřeny? Pokud nemá dítě neustále se opakující záněty středního ucha, tak možná. My jsme doma zavřené už měsíc a vypadá to, že se budou uši píchat na novo. Těhotná pořád nejsem a už jsem byla opravdu na dně. Neustálý pocit, že ten byt je prostě neukliditelný, že ta podlaha je POŘÁD špinavá a můžu jí drhnout třeba denně, že to nádobí se množí geometrickou řadou a dítě jenom ječí, něco potřebuje, chce, a já se začínám dusit a otázky typu: „To už můj život opravdu zkončil?“ „To už mě v životě opravdu nic nečeká?“ „Zbylo ze mě vůbec ještě něco, nebo jsem jenom matka, uklízečka, kuchařka a inkubátor?“ A spousta dalších otázek. K tomu připočíst nevšímavost partnera, moji snahu o jeho spokojenost a nekonečný boj za to, aby bylo všechno udělané…a s čím se pak člověk od partnera setká? S označením bordelářka, protože nemůže najít nůžky na nehty.
Konec! Začínám cvičit, domluvím se se švagrovou a začnu jezdit na Spinning. Nebudu čekat na to, jestli otěhotním, protože se tomu nějak nechce a začínám hubnout, abych si připadala alespoň trochu dobře. Zavolám ségře a muž se nezblázní a chvíli se postará.
Mobile Sliding Menu