„Jsem dobrá matka, jen když nejsem unavená,“ řekla jednou moje pacientka léčící se pro únavový syndrom. „Jakmile se nevyspím, je ze mě mizerná matka. Nemám trpělivost a křičím na děti. Nesnáším se za to.“
Plíživý stres
„Jdu udělat každoranní půllitr kafe, mléko a rýžovou kaši. Kuchyň je plná špinavého nádobí od večeře. Dítě řve. Uplynulo totiž deset minut, kdy má dobrou náladu z vyspání. Zacpu mu pusu kaší, ale odvrátí útok protiúderem. Vyplivne kaši tak daleko, že mi část spadne do hrnku kafe. Kafe vyšplouchne a udělá mi flek na tričku. Jdu ho tedy přebalit. Na přebalováku je ale hromada špinavého oblečení, jak se včera starší syn převlékal. Ach, byla jsem včera tak unavená… a nikdo jiný… Začnu třídit prádlo, a když přibouchnu dvířka od pračky kolenem, skřípnu tam synovi prsty. Místo procházky návštěva chirurgie.“
Doping kávou je nejběžnější. Horší jsou energetické nápoje typu Redbull, kterých jsou unavené matky schopny vypít několik za den. Také cukry působí jako rychlá vzpruha. Dojídání sladkých kaší a přesnídávek tak není nedisciplinovanost, ale pouhá snaha udržet se v chodu. Obezita je pak nemilosrdným krokem k začarovanému kruhu sebeobviňování. Vysoká míra stálého stresu bez výdeje energie vede k adaptaci, což se v praxi projeví jako velmi nízký krevní tlak, malátnost a pocit permanentní ospalosti. Tento „nízkotlaký stav“ je občas vystřídán návalem velmi vysokého tlaku – např. když se dítě vrhá pod kola auta, padá ze židle či strká cosi kovového do zástrčky. Podobně adaptovaný nervový systém mají např. piloti nadzvukových stíhaček. K malátnosti přispívá nízká variabilita podnětů – každý den je stejný, mění se jen intenzita stresu.
Ukažte mi kousek nebe!
Většina žen vstupuje do nové životní role s těmi nejlepšími úmysly. Dokážou vyjmenovat celkem přesně, čeho chtějí dosáhnout – chtějí vytvořit láskyplné prostředí pro harmonický rozvoj dětské osobnosti, chtějí si vytvořit s dítětem pevné citové pouto, nechtějí se uchylovat k tělesným trestům apod., zkrátka chtějí vydat ze sebe pro své dítě to nejlepší. Celkem rychle kriticky ohodnotí chyby u ostatních ve svém okolí, případně chyby ve výchově svých vlastních rodičů či rodičů partnera. Vyberou si to, co se jim líbí, a těší se, až budou moci své poznatky aplikovat. Jenže realita bývá mnohem méně kreativní a o to více rutinní. Péče o malé dítě je nekonečná dlouhá pouť stále stejných úkonů.
Podívám se na dítě a zeptám se ho: „Copak jste dneska s maminkou dělali?“
Dítě odpoví: „Kakání, papání, oblíkání, bumbání, slíkání, čůrání, papání, spinkání.“
V čínské medicíně se tomu říká práce s vnitřním ohněm. S vnitřním ohněm musíme zacházet opatrně, podněcovat ho, abychom nebyly „studené“, ale zároveň nás může spálit a my se ocitneme v situaci vyhoření (burn-out syndrom). V tomto se názvosloví shoduje s klinickou medicínou. Pocit vyhoření u žen, které se dostanou do sociální izolace, je někdy popisován jako syndrom čtyř stěn. Sporný přínos má televize, zapnutá hned ráno jako kulisa simulující přítomnost jiného dospělého. Bez ní by žena byla často odkázána na celodenní konverzaci v citoslovcích. Televize ale servíruje nepřetržitě obrazy „úspěšných žen se společenskou prestiží“ – herečky, moderátorky, hlasatelky, vědkyně, sportovkyně atd. Ženy, které jsou celý den samy doma s dítětem a pečují o domácnost, snadno propadají pocitům, že jejich práce je nedoceněná, a jsou konfrontovány s celospolečenským tlakem na seberealizaci.
Člověk postižený depresí často popisuje svůj stav jako uvěznění v místnosti bez oken, z které nemůže odejít, ačkoliv dveře nejsou zamčené. Tentýž pocit zažívá matka reálně každý den, bez ohledu na to, zda má depresi či nikoliv. Týká se to zejména žen z velkých měst, bydlících v bytě. Překvapivě velký vliv na vznik únavového syndromu má světlo a výhled. Tmavé byty, z kterých není vidět horizont a nebe, jsou jako stvořené pro propad do depresivní apatie. Ženy žijící ve světlých bytech s výhledem, na venkově nebo v domech se zahradou bývají tohoto pocitu ušetřeny.
Napsal/a: Helena Máslová
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (35 vyjádření)
zejména ženy žijící ve velkých městech a bytech propadají depresi
kor když před tím byly zvyklé žít v domě se zahradou na malém městě
pak se odstěhují za přítelem do bytu do velkého města kde neznají ani nohu a toho koho znají na ně nemá čas.
a je na depku zaděláno…
poslední dobou spím kam si sednu a pocit permanentní únavy mě provází celý podzim, jak já se těším na jaro a sluníčko
Bramborko, moc Ti držím palce, aby se vše v dobré obrátilo a vše jsi zvládla! Opravdu asi, kdo nezažil, nemůže pochopit.
Bramborko, velmi Tě obdivuju za to, že ses tady takhle veřejně podělila o své nejhlubší nitro. Přeji, ať léky brzy zaberou (respektivě ať Ti doktor pomůže najít ty pravé)…a moc Ti fandím. Snad už bude jenom líp ♥
Bramborko,
mě stačí, že jsem přes 3 týdny bez auta, nemůžu si ani nakoupit, po doktorech s Márou mě vozí táta a připadám si totálně nemožná, závislá, a obden říkám manželovi, že mě brzy poveze do Bohnic.
Kamarádka ze vsi má 3 kluky asi stejně starý jako tvoje 3 holky,manžel je pořád pryč, mají jen jedno auto, takže té každý den říkám, že jí obdivuju, že se po 6 letech doma ještě nezbláznila. Od září aspoň se mnou jezdí na jógu, aby vypadla. Jinak několikrát denně obejde vesnici s kočárkem s nejmladším,pak vyzvedne 2 starší ve školce, staví se v obchodě a jdou domů a už to 6 let, jen děti a fin. starosti přibývají.
Z toho musí „hrábnout“ každýmu.
Lussy, krize v manželství (za to si můžu sama), pocit vyhoření, osamělost, pocit odloučení, permanentní únava, příšerné myšlenky. Souvislosti ve věcech, které spolu vůbec nesouvisí..Vnucující se myšlenky.. Musela jsem začít brát léky potlačující schizofrenii.. Na naší vsi žije jen velmi málo lidí, nyní má nejstarší dcera neštovice, takže nemůžeme ani mezi lidi a díky vedlejším účinkům léků se bojím i řídit. Pocit totálního odříznutí od světa. Beznaděj, bezmoc.. A pořád si říkám Já? Já?, věčný optimista? Ne, nemluví se o tom, já se také velmi stydím, ale budu o tom mluvit a budu o tom psát.. Nejbližší okolí vám v tuto chvíli také nepomůže..Chtějí dobře poradit, myslejí to dobře, řeknou – rozhodni se sama a bum.. je to to nejhorší, co vám mohou poradit. A ty vedlejší účinky léků, to je taky hnus fialovej.. Jestli najdu jen jednu osobu, které to pomůže, že v tom není sama, pomůže to i mě..
Bramborko,
teda že se ozveš po takové době a zrovna s touto novinou :-(.
U tebe mě to překvapuje o to víc, že jsem často čerpala z tvých satirických článků, jak přežít život na vsi.
Já vím, není to o tom,kde člověk žije a depresi může dostat opravdu každý a kdykoli.
Jsem ráda, že jsi to sem napsala a moc ti držím palce!
Musím říci, že také já jsem si řekla, že to přece musím zvládnout sama, že nejsem žádný chudáček. Výsledkem byla a ještě je psychická nemoc, jejíž průběh nepřeji ani největšímu nepříteli. Když řeknete matce, že ať se vzpamatuje, že musí být silná už kvůli dětem, ať se jim víc věnuje, že jí to pomůže, odsuzujete ji k ještě horším koncům. Tato nemoc NENÍ NIC, CO BY ČLOVĚK MOHL ZVLÁDNOUT SÁM. Je NUTNÁ péče lékaře. A nestyďte se za to. Když to podceníte, přijdou myšlenky na smrt a jiné příšernosti. Opravdu – péče psychologa, neurologa nebo psychiatra je na místě. Nesmíte se stydět požádat o pomoc, už kvůli těm dětem. Postrádám v článku návod co dělat, když už je člověk jednou „v tom“.))-:
Nemohu souhlasit s tím ,že ženy na venkově jsou toho ušetřené. Pět a půl roku stále stejný výhled, permanentní mlhy, brzo tma… Jsem na lécích, výše popsané stavy jsou fakt humus.
lien, nevíš, co to je deprese, tak nesuď:-(
Nevím, jestli jsem měla nebo neměla depresi.
Jinak mně nepřijde divné nebo špatné, že někdo takové pocity má, že se mu to stane, to se stane každému, ale jít k psychoušovi, nechat si říct, že jsem chudáček a že je to strašná nemoc, se kterou nemůžu nic dělat, to je to, co mi na depresích vadí. Buď mi to takhle řekne každý, ten kdo mi řekne, ať se koukám vzpamatovat, tak je necita, nikdy to nezažil, neví o čem mluví, jinak by mi taky řekl, že jsem chudáček :-(. Z toho vede jediná cesta, být chudáček, který s tím nemůže nic dělat 🙁
Ať si to kdo chce užívá, já jsem zvyklá problémy řešit, ne se v nich utápět a stěžovat si, jak jsem nešťastná.
Myslím si, že poplácávání po rameni skutečně nepomáhá, protože jinak by lidi byli bez depresí :-P. Takže taky zastávám názor, zatřepat s někým, kdo nemá problém a dělá si problém, pokud to přehání. Jinak to asi dělá každý, jen ta míra musí být trošku rozumná.
Bamisko a to je právě ta chyba.Člověka,který trpí skutečnou depresí tohle rádoby nakopnutí právě popožene třeba ke skoku z okna nikoliv k léčbě 🙁
jasmu já jsem věděla že se po mě povezete, že jsem v tomhle případě nepoplácala po rameni, ale také mi přijde že zrovna v tomhle případu to nejde…ano v psychologii se to probíralo mužu zde vypsat jednotlivé fáze atd také tam je že je to potřeba léčit a řešit aby člověk znovu a znovu neupadal do depresí a apatie…. ale nikdy jsem se s tím v okolí nesetkala, tak jsem napsala co si myslím…nebylo mým úmyslem ublížit dotyčné spíš to byl i vnitřní můj výkřik, at s tím něco dělá tak špatně se čte že nechce dítě, nemá hlídání, manžel nepomůže..nevím z jakého důsledku a proč depky přišly, ale pokud se s tím poprala jednou jak je možné že rodina a manžel jí do toho nechali spadnout znovu to je mi líto,podle té stále chuti se zabít si myslím že to je už tak vážné že to doma sama nezvládne a musí to řešit jinde…věděla jsem že se nemám vyjadřovat a příště už ani nebudu nejsem odborník napsala jsem co jsem cítila né s umyslem ji ublížit, ale myslím že někdy vyhudrání, snaha nakopnout aby si člověk uvědomil to co má a že za to musí bojovat,někdy možná pomůže víc jak poplácávání po ramenou…no někdy holt neumím volit slova a na tom papíru to vypadá jinak než když člověk mluví osobně…
Lien, bamisko, nemusíte nutně depresi samy zažít, stačí, když uvidíte někoho blízkého v té nejhorší fázi deprese…možná byste leccos z toho, co jste napsaly, přehodnotily …
Lien, nepsala jsi někde, že míváš ráda veselo? No nevím, myslím, že takový komentář by nadzvedl ze židle lidi spíš v nějaké psychologické poradně. Každopádně to asi nebude nic zas až tak extra nic moc, když se to studuje já nevím jak dlouho. Pokud tedy nemáš na mysli depky. Ty máme všichni. Deprese je standardní nemoc s fyzickými příznaky. Ale o jistě víš.
Mobile Sliding Menu