Hledání odpovědnosti za potíže s kázní

Jestliže jsou učitelé i rodiče znepokojení nepatřičným chováním žáků ve školách nebo doma, musejí s ním něco dělat. Úloha obou institucí je nezastupitelná, kázeň dítěte za ně nikdo jiný nezajistí. Pokud by snad jedna strana měla pocit, že za problém může výlučně strana druhá, pak to neodpovídá skutečnosti.

Mnohé nasvědčuje tomu, že výchovné problémy na školách nabývají na závažnosti, zejména ve vztahu k požadavkům kladeným na vzdělání každého jedince. Je však málo přínosné zkoumat, zda jich přibývá oproti době minulé nebo zda jsme byli také takoví či to, jak se mění jejich struktura a závažnost. Podstatné je, že jakékoli prohřešky jsou kontraproduktivní učení. Jestliže dnes jsou vysoké nároky na výsledky vzdělání všech dětí, je i jednotlivý prohřešek nevýhodný. Výsledky školní edukace jsou závislé na řadě okolností. Některé jsou fakticky dané a škola je nemůže ovlivnit. Patří mezi ně např. vzdělání rodičů, socioekonomický status rodiny, zdravotní stav dítěte. Naproti tomu další okolnosti jsou více či méně ovlivnitelné podmínkami a působením školy. Jde například o dobu strávenou ve škole učením, kvalitu výuky, management třídy, příležitosti k rozvoji dítěte, individualizaci přístupu, pomocné služby ve škole. Další ovlivnitelné okolnosti jsou jednoznačně v rukách rodiny. Přestože se leckdy vymlouváme na uspěchanou dobu, potřebu zajistit rodinu a vydělávat, tak o množství času stráveném se svým dítětem i o společných aktivitách rozhodujeme jako rodiče sami.

Odpovědnost za chování dítěte ve škole? Rodiče jen nepřímo

Pro vhodnou pracovní atmosféru ve třídě i pro dosažení maximální výkonnosti je rozhodující kvalita působení učitele, současně však podpora a spolupráce ze strany rodičů a pochopitelně i samotného žáka. Rodiče však nemohou být zpravidla přímo odpovědni za prohřešky, které dítě provede ve škole, protože nejsou přítomni a na dálku se dítě vychovávat nedá. Jejich odpovědnost při výchově dítěte je sice zásadní, ale ve škole jen nepřímá.

Významné ovlivnění výkonů dítěte je dáno i tím, kolik kapacity pozornosti a paměti věnuje samotné dítě školnímu učení. Jestliže zlobí, nedává pozor, nepíše domácí úkoly, nenachází v učení smysl, pere se, ubližuje druhým dětem, bojí se ostatních dětí nebo učitele, chodí za školu…, snižuje se výrazně pravděpodobnost, že se může něco naučit. Současně s tím se snižuje i komfort, pohoda, bezpečí druhých dětí ve třídě. Koneckonců následně i pro učitele jde o nefunkčně vyčerpávající aktivity, když má takové chování překonávat. Chtějí-li rodiče takového dítěte, aby něco umělo, musejí dohánět látku doma. Je tedy v zájmu školy, rodiny i samotného dítěte (které si to ale vždy neuvědomuje), aby ve třídě byla kázeň, pohoda a klid na učení.

Represe jako nejzazší opatření

Existuje řada cest, jak ve škole docílit žádoucí stav. Některé dosavadní organizační návrhy směřovaly víc do oblasti represe – podle nich by měl být např. učitel zařazen do kategorie veřejná osoba, provinivší se děti mají být umísťovány k psychologovi, vyšetřování problémových dětí v poradnách by mělo probíhat i bez souhlasu rodičů, totéž by platilo o zprávách z vyšetření. Ani represivní opatření nelze vylučovat ze života, nicméně měla by představovat až nejzazší opatření, pokud reálně prováděná pozitivní opatření selhala. Rovněž platí obecná zásada, že nejprve se mají systematicky využívat mírnější opatření a teprve pokud nepřinášejí efekt, tak je nutné sáhnout k opatřením razantnějším.

Je žádoucí zkoumat, jak bohatou škálu opatření má učitel k dispozici pro různé druhy nepříznivého chování a jednání žáka. Zatímco pro drobnější přestupky je na výběr množství formálních i neformálních opatření, když však dospějeme k výraznějšímu prohřešku, patrně dojdeme k závěru, že učitel je bezmocný, že vlastně nemá žádné efektivní nástroje k tomu, aby problém bezprostředně zvládnul nebo aby alespoň mohl adekvátně zareagovat. Snad zase až s výjimkou těch nejvýraznějších, kde může zavolat policii.

Napsal/a: Václav Mertin