„Tak mladá, a už tak vyřízená?“ vtipkují přítelkyně, když se jim podaří dovolat Anně, devětadvacetileté právničce, a ona vždy znovu říká, že je „úplně hotová“, že chce být doma, a nejraději by ani nezvedala telefon. „Chci mít klid, nic jiného než klid a pokoj!“ Tak zněla její stereotypní odpověď na různé návrhy – aby si vyjela s kamarádkami do Paříže, nebo aspoň aby si večer vyšly, jako to dělávaly dřív, kdy jim bylo spolu dobře…
Náročnost
Podle představ okolí měla Anna vlastně velké štěstí. Okamžitě získala práci v dobře placené advokátní kanceláři v centru města, což jí mnoho kolegů a kolegyň závidělo. Zpočátku tam byla jako „děvče pro všechno“, kancelářská síla na méně důležité činnosti. Šťastnou náhodou, dá-li se to tak nazvat, se však brzy dostala k odpovědné práci, která náhle vyžadovala nejen opravdové pracovní nasazení, ale též juristickou zkušenost. Vedoucí advokátní kanceláře měl totiž autonehodu, po níž ležel tři měsíce v nemocnici. Musel pověřit některé své pracovníky různými úkoly a Anně svěřil obhajoby několika choulostivých případů, které ona předtím pro něj připravovala. Na nemocničním lůžku jí v návalu vděčnosti dokonce naznačil, že uvažuje o jejím pevném zařazení v kanceláři – samozřejmě pouze v případě, že složí úspěšně druhou státní zkoušku. Spousta jejích bývalých spolužáků z právnické fakulty mohla vyletět z kůže: jak je to vůbec možné, aby měl někdo pořád takové štěstí? To jistě není jen tak! A provokovalo je k ještě větší zlosti, když viděli, že Anna se ze svých šťastných úspěchů ani pořádně neraduje. Naopak, v posledních měsících je stále zamlklejší a unavenější.
Brzké pochybnosti
Je třeba říci, že Anna se necítila docela dobře už za svých právnických studií. Proč se vlastně rozhodla pro tak náročné, těžké a dlouhé studium, které už dnes neposkytuje zdaleka tolik pracovních možností jako před lety? Když se jí na to někdo zeptal, odpovídala zcela vážně: „Já jsem o tom až tolik nepřemýšlela. Připadalo mi to nejrozumnější a říkala jsem si, že mi to zajistí budoucnost.“ Svým analytickým rozumem, smyslem pro souvislosti, spolehlivostí a vynikajícím vystupováním byla přitom pro povolání právníka takřka předurčena.
Vždy úspěšná a kompetentní
Ať vzala Anna během studia zavděk jakoukoli brigádou, všude si ji nemohli dost vynachválit, jaký má talent pro jednání s lidmi, jak je schopná a chápavá. Všichni spatřovali v mladé ženě výjimečnou osobnost. Ona sama se však již po první státní zkoušce s úzkostí sama sebe ptala: „Jsem opravdu rozený právník? Chce se mi opravdu celý život probírat akty složitých případů, jednat s problematickými mandanty a učit se spousty textů tolika zákonů?“ Aby si udělala jasno, absolvovala po první státní zkoušce různé praxe. Jedna z nich byla v oblasti médií. Ta ji nevýslovně bavila a těšila. Také její tehdejší šéf byl Annou nadšen, ale ani on jí nemohl nabídnout stálé místo. Řekl jí, že by byl sám rád, ale dodal: „Dokončete si nejdřív studium! Vždyť by bylo škoda všeho toho času a úsilí, které už jste do toho vložila!“ Také rodiče Annu přemlouvali, ať se drží právničiny. Raději by ji viděli ve „váženém“ právnickém povolání než v rychlém světě médií. Anna je totiž, jak říkala s úsměvem její matka, „citlivá osoba“.
Soukromý život
To by mohl dosvědčit každý, kdo se s Annou poznal. Má veliké osobní kouzlo a smysl pro humor, ale především je extrémně vnímavá pro jakékoli podněty z okolního světa. Ošklivá zpráva v novinách nebo televizi jí snadno způsobí bezesnou noc. Když se musí probírat podklady k soudním řízením, k duševnímu klidu jí to rozhodně nepřispívá. Vždycky byla štíhlá, ale v poslední době hodně zhubla. Neustále je buď nachlazená, nebo jinak nemocná. Ale mnohem horší než tento difuzní pocit únavy a přetíženosti je duševní zátěž – v práci se vlastně trvale zabývá zločinem. Jsou to podvody, sexuální delikty, hospodářská kriminalita. „Na to musí mít člověk silný žaludek,“ vysvětloval jí opakovaně šéf a povzbudivě pokyvoval hlavou. Jako by chtěl naznačit: „To se nedá nic dělat. Tím si musí projít každý začátečník.“
Neukázat slabiny
Anna se svému nadřízenému neodvažuje naplno říci, jak ji to všechno zmáhá. V soukromí je rovněž obklopena téměř samými právníky. Její přítel Jan je také advokát a její nejlepší kamarádky jsou ty, které s ní studovaly práva. Všichni kolem ní pečlivě sledují, jak a kde kdo dělá kariéru „v těchhle drsných časech“. Anna je nakonec ráda, že má i několik dobrých přítelkyň, které nemají s právničinou vůbec nic společného. Práce ji zmáhá čím dál tím víc. Každý den jí připadá příchod do kanceláře jako vnoření do ledové vody, v které se pak musí celý den máchat a plácat, aby přežila – a další den totéž. A k tomu ji vytrvale pronásledují pochybnosti: Je pro mě taková práce opravdu vhodná?
vydal Portál, 2007
Napsal/a: Angelika Kallwass
