Včera jsem se do půlnoci zamýšlela nad tím, jak na svéhlavičky. Nečekejte odbornou radu, podělím se s vámi pouze o své bohaté osobní zkušenosti s naším živým, vynalézavým, tvrdohlavým a téměř 20 měsíčním dítkem…
Náš Libásek byl podle mínění okolí hodné dítě, ale doma mě nenechal vydechnout. Byla jsem vyčerpaná a myslela jsem, že naše nedonošené dítě bude nejspíš hyperaktivní. Tak jsem skončila v poradně.
Poradili mi, že když vařím, tak ho mám poslat si hrát. Když telefonuju, taky. A že nemusí dostat všechny věci, na které si ukáže, navíc, pokud jsem zrovna v tu chvíli ve sprše. A doporučili mi přečíst si knížku Malý tyran.
Pochybovala jsem o účinnosti výše zmíněných rad a před očima jsem měla vidinu, v tomto případě spíš slyšinu, šíleného řevu nesoucího se stupačkama do všech pater. Kupodivu to ale docela zafungovalo. Zjistila jsem (!…), že trochu starší než roční dítě nepřemýšlí stejně jako já a nezkoumá, proč nějakou věc mohlo dostat ráno, ale odpoledne už ne. Že se v situacích, kdy něco chce, ale zrovna se to moc nehodí nebo to momentálně není nejvhodnější zábava, musím rozhodnout rychle, jestli mu vyhovím a pokud ne, okamžitě a jednoduše to vysvětlit: „vařím, jím, teď jdeme ven“ a nabídnout něco podobného nebo odvést pozornost.
Osvědčilo se mi Libáska nepřemlouvat k odchodu z pískoviště nebo z herny, ale s prvním náznakem protestu ho přimět začít se s ostatními dětmi horlivě loučit a mávat jim – loučí se ostatně všude, takže mu tenhle rituál pomáhá překonat změnu. A stejně dobře nakonec šlo zamávat i židlím v obchodě, které posloužily jako bezvadná schovka.
Ale hlavně o tom, co říkám, musím být opravdu přesvědčená a stát si za tím. Nevím, jak vaše, ale naše dítě každé zaváhání neomylně pozná.
Venku a v cizím prostředí mi šlo rozhodování líp a Libáska proti spoustě omezení a zákazů obvykle ani nenapadlo protestovat – neutíkal do cesty, ani nebral v obchodě věci z regálů. Mimochodem mě velmi překvapilo, že i velmi malé dítě sedící ve vozíku rozmáchne ručky a má rozpětí jako kondor. Alespoň u nás v Hrušce nelze projet mezi pokladnami bez toho, aby se dítě při troše snahy nedotýkalo těch krásných barevných věcí, které už teď navíc znamenají jediné – KOKO?
Nebyla jsem ale stejně přesvědčená a přesvědčivá v tom, že nemůžu přerušit vaření nebo dokonce psaní mailu kamarádce.
I doma by měly existovat situace a činnosti, které bude dítě respektovat, a na kterých budou rodiče trvat:„Až dojíme, přijdeme si hrát za tebou, ale teď běž sám, můžeš sem třeba přijet s vláčkem.“ V naší rodině se prioritou číslo jedna stalo jídlo, ale i na počítač mám poslední dobou trochu času? Ale i věta „Teď pijeme s tátou kafe“, může dostat podtón důležitosti.
Osvědčilo se mi překročit svůj vlastní stín a v krizových situacích přehrávat, trochu se mi tím daří udržet si odstup. Nenechat se vytočit a nesoupeřit je první a nejzákladnější pravidlo, ale upřímně přiznávám, že to ne vždy zvládám.
Vědoma si své vlastní slabosti se snažím raději tradičním úskalím předcházet. Když je Libásek v plné práci, větu „jdeme se oblíkat“ pro jistotu doprovázím hned několika dodatky – buď jásavě volám „půjdeme plavat“ nebo pátravě „kde jsou botičky“.
Většinou jsou nejúčinnější ta úplně nejjednodušší vysvětlení. Libásek mě obvykle začne nejvíc potřebovat ve chvíli, kdy odejdu na záchod a obvykle mě tam okamžitě dohledá, i když ho podle příruček na situaci upozorním předem. Až dodneška jsem dělala chybu a volala „tady jsem“, dneska jsem poprvé víceméně z legrace zavolala „mně už se strašně chtělo“ a žádná vizita se nekonala.
Nevím, jestli je lepší nechat dítě vztekat, trpělivě přesvědčovat nebo převést k jiné činnosti. Posledně jmenované je opravdu v některých případech s každým dnem těžší?. U nás jsou momentálně největším lákadlem všechny činnosti spojené s vodou. Náš táta nedávno prohlásil, že nemáme dítě, ale mývala. Buď ho od kohoutku nemůžeme odradit nebo odtrhnout. Pevně doufám, že až nastane to všemi obávané a hrůzně popisované pravé období vzoru podaří se mi má každodenní praxe efektivně zúročit.
A pokud některá z vás máte zrovna pocit, že je toho na vás moc, nevěšte hlavu, neboť i naše dítě nechtělo v bdělém stavu jezdit v kočárku, usínalo u kojení (ještě v roce) a budilo se v noci (do 15 m takřka bez výjimky), no a vidíte, je tam minulý čas?
Napsal/a: Martyčka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (107 vyjádření)
No právě, Vladi, navíc velice často jde ruku v ruce s nějakou tou dyslexií, dysgrafií atd…. Těžko říct. Ale řešit by to rozhodně měli, jinak bude velice brzy nezvladatelná.
Já myslím, že hyperaktivitu by poznali ve škole, školce… Protože to dítě má problémy pak všude – i tam.
To je otázka – jestli na ní hází bobky, nebo jestli opravdu nevnímá… Vicikovko, když na ní mluvíš Ty, Tebe vnímá?
A chce to – hodně se jí věnovat. Hrát si s ní, číst si s ní, zaměstnat jí – od rána do večera. Tyhle děti nedokážou vypnout mozek – pokud nedostanou určitý směr, na co mají myslet, tak budou myslet na něco jiného, a pak je problém odpoutat pozornost a dochází ke konfliktům.
Ale třeba hyperaktivní není – i když 🙂 To s tím plácnutím a pak omlouváním – v tom bych to asi i viděla 🙂
Já nevím, nejsem odborník a posoudit to určitě nemůžu, ale z toho, co píšeš, mám pocit, že ta holčička je velice chytrá a velice dobře si uvědomuje, co dělá špatně.Jen zneužívá mamčiny dobroty – nebo spíš nedůslednosti. Naopak hyperaktivní dítě by si podle mě plně neuvědomovalo chyby a následně důsledky svého počínání. Pravdou je, že tohle už možná mamka bez odborníka nezvládne.
Ono problém je, že to dítě na něco myslí… A upne se na to, bohužel nevnímá, co říká dospělý. Vůbec nepřepne – nedomyslí důsledek. Mně se osvědčilo – Terku odvést do klidné místnosti, to se často neobejde bez výbuchu vzteku. Tam počkat (a to může trvat dlouho), až Terka sama „přepne“ – začne komunikovat (hlavně začne mít zájem svou situaci nějak řešit) a pak se s ní teprve na něčem domlouvat. Třeba říct, že jakmile toto začne dělat znovu, okamžitě půjde znovu do místosti na 5 min. Pak teprve je schopná udělat to, co po ní chci. Protože mluvit na ní v okamžiku, kdy nevnímá, je absolutně nanic. Pokud jí v této situaci něčím potrestám, křičím na ní, nebo dám na zadek, tak ona neví proč – a myslí si, že je trestám proto, že jí nemám ráda.
To jsem si říkala také. Ona na holku neustále křičí, takže ta na ní hází bobky a nic si z toho nedělá. Také se ani já občas neovládnu a na malou zakřičím, ale to pak malá ani necekne a poslouchá jak hodinky. Ta holčina vede především monolog a to neustále. Má na vše kupu výmluv proč teď ne a co teď joooo. Šílený. Holčička je taky neustále nemocná (alergie na kde co, narušená imunita a s tím související angíny, zápaly plic, chřipky, a nevím co ještě), takže mnohdy maminka poleví právě v nemoci a ta malá toho dost zneužívá. Nemyslím si, že by si to bití nechala běžně líbit (snad), akorát to možná nechtěla řešit před námi. Manžel jí byl doma jednou něco opravovat, holka jen tak proběhla okolo ní a plácla jí a vzápětí volala promiň, promiň já nechtěla, maminko nezlob se. Maminka se jí snažila domlouvat, ale asi se to míjí účinkem.
Mamka by hlavně, hlavně měla najít odbornou pomoc….
Vicikovka:
A komunikuje ta holčina normálně? Vede dialog?
Hmmm, Vici, tak to se mi zdá, že to už vážně bude spíš v té rozmazlenosti a nezvládnutí výchovy, že je živá – může být, ale aby mamce jednu natáhla a ona si to nechá líbit?! Nevím, hyperaktivita možná trochu, ale spíš už vážně nevychovanost dítěte. Mamka by měla nejpozději hned začít s důsledností… ale to my tu asi nevyřešíme 🙂
Po přečtení vašich zkušeností mi najednou připadá, že se nám vlasně narodil anděl :-))). Samozřejmě Verunka umí zlobit, že se mi to zdá neúnosné, ale teď vlasně vidím, že nezlobí.
Ovšem sousedky holčina (1.třída), tak to je fakt horor. Neposlechne ani na slovo, ještě klidně mamce jednu natáhne. No já byla na nervy. Byly u nás půl hodiny a holčička stihla obrátit celý náš byt vzhůru nohama. Běhala po nábytku, lezla nám do šuplíků, pořád si chtěla odnášet nějaké hračky domů. Já už byla na pokraji „zhroucení“, asi to mamince došlo a odešly s holčičkou domů. Maminka je samoživitelka a evidentně výchovu nezvládla (není důsledná – alespoň z toho co jsem vysledovala z krátké návštěvy) a pravděpodobně má hyperaktivní dítko, takže s ním ani moc nic nesvede.
napodobhe
Já vím, zvlášť dámy starší generace umí provrtávat pohledy :))) Myslím, že už prostě zapomněly, jaké to s dětmi bylo, moje mamka má taky občas sklony vzpomínat na nás jako na „svaté“ děti a pak je překvapená, když ji vyvedu z omylu – „Ale mami, já jsem to dělala taky…“ Děti si prostě musí ohmatat a vyzkoušet všechno to lákavé kolem nich – a my to prostě musíme vydržet, přežít a zajistit jim k tomu bezpečí. Přeji ti hodně sil, humoru a ať to brzy přejde :))) Měj se hezky.
Ahojky Ájíku,děkuji Ti za Tvá slova.Ani jsem nedoufala, že bude někdo na moji prosbu reagovat.Já osobně také věřím,že některé problémy skončí s věkem,ale asi to člověk potřebuje od někoho slyšet.Já osobně si myslím,že se to snažim zvládnout celkem dobře, ale horší je postoj příbuzných a ostatních lidí.Nikdo nevidí co dá práci zvládnout živější dítě a hned Vás odsoudějí,že špatně vychováváte. Kolikrát je to nepříjemné.
Anonymní, je mi to moc líto, taky nevím, jestli mé rady zaberou, ale zkusím to. Mám 4 kluky, ti dva první byli celkem v pohodě, zato třetí byl „dáreček“ – přesně dělal, co píšeš, no taky mi z něj občas tekly nervy. U některých věcí se osvědčilo vydržet a nepovolit – uspávání, oblékání, jídlo atd. Když se vztekal v obchodě, nezabíralo na něj nic – ani plesknutí po zadku, ani domluva, takže jsem ho většinou zlitá potem popadla a odtáhla pryč s tím, že se někde v koutku uklidnil. Pokud se vztekal doma, prostě jsem ho nechala být a odešla třeba do vedlejší místnosti – když neměl obecenstvo, přestalo ho to bavit. Děti to na nás zkouší a když povolíme, vyhrávají – a vědí to. Zkouší si své hranice , ale když je dostanou, paradoxně je to uklidní a tohle si zpravidla pamatují, jen je třeba důslednosti. Taky jsem měkota, ale přesvědčila jsem se, že důslednost je opravdu důležitá. Spousta „lahůdek“ přešla tak nějak sama od sebe s věkem. Pokud mi utíkal od kočárku, i přes jeho protesty jsem ho posadila dovnitř s tím, že vedle kočárku můžou jen poslušné děti. Dnes jsou mu téměř 4 roky, někdy je taky čertík, ale oproti tomu dvouletému učiněný andílek – venku nezlobí, capká hezky za ručku, povídáme si, doma pomáhá… no zlatíčko. Ten nejmenší – 22m – byl andílek asi do 14m, teď taky docela řádí – leze po stole, všechno shazuje, na všechno sahá, leze do schodů, sem tam sebou praští… ale jsem už v klidu, prostě občas dostane po ručce nebo na zadek, nebezpečné věci dávám bezpečně z jeho dosahu a věřím, že to přejde. Většina „živých“ dětí nejsou hyperaktivní, jen jsou prostě asi trochu akčnější než jsme byli my – což asi souvisí s dobou a vývojem – a spousta problémů prostě odezní sama. Tak přeji pevné nervy – a vydrž!
Ahoj všichni co máte doma hyperaktivní děti. Já mám 2 letého chlapečka.Je to opravdu velký smýšek a zlobivec.Dělá snad vše co dělat nemá a Nás doma tím hodně provokuje.Tzn. vleze na židli,pak na stůl,plazí se po stolu a shazuje vše co je na něm.Po gauči skáče,přelézá opěrky.Lítá po bytě jak splašený,točí se pořád do kola a směje se tomu,když spadne na zem.Na procházce venku je k neudržení.Nechce chodit za ruku,ikdyž mu to pořád vysvětluji,že by se mu mohlo stát bebíčko.Je mu to jedn.Jít s ním do obchodu je horor.V golfkách to ještě jde,ale z nákupního košíku mi vylézá,z autíčka se vyklání.Je to boj.Několikrát za den mu vysvětluji,že to či ono dělat nemá.Jsem z toho večer úplě vyčerpaná a to mě čeká ještě uspávání sice v jeho pokojčku,ale musím ležet vedle něj a držet ho za ručičku což na mě vyžaduje. Když mu ji nechci dát,řikám mu, že mě bolí,nebo něco podobného,je mu to jedno.Začne řvát a vztekat se.Když konečne usne tak se za 2 hod. vzbudí,čekám až pláč začne být neoblomný a pak ho jdu uspat znovu.někdy sám i přijde. V každém případě se ráno probouzí v naší posteli.Prosím poraďte mi nemám už slov jak mu mám vysvětlit,že se určité věci nemají dělat a žese v noci spí a necestuje.
Vrrn,tak to jsem ráda, že to funguje, pročítám si tuhle diskusi a rozhodla jsem se to taky zkusit. Pár nocí (3) malej probrečel, pak už spal i 8 hodin bez jídla s jedním probuzením. Nakonec jsme se propracovali k usínání po kaši bez kojení a nočním krmením po třech hodinách. Byla jsem nadšená Jenže nám onemocněl, tak jsem vyměkla a malej je zpátky v naší posteli s pravidelným přísunem mlíčka. Takže si to asi po nemoci dáme ještě jednou 🙂 Ale když vím že to funguje, tak jsem si víc jistá.
Ahojky,tak malý spal s tátou v pohodě,do jedenácti se mu vzbudil,ale pak už ho táta nějak neregistroval-asi spal hodně tvrdě.Samek spal do rána,vzbudil se o půl osmé.Tak to jde vidět,že to zkouší jen u mě,protože mu to prochází.
Jitko, to je super. Na tom dudlíku je vidět, že je to fakt chytrej kluk. Viděl, že se s tím opravdu nedá nic dělat, tak byl v pohodě. Až zjistí, že mu v určitých věcech opravdu nepovolíš, bude taky v pohodě. Tu dámskou jízdu Ti trochu závidím, ale máš nárok, máš ho staršího:-)). Pak napiš, co říkal táta, jak se měli. Pa a užij si.
Ahojky,to víte holky,že mě to uklidnilo.Už dnes jsem začala s praktikováním.Jsem do toho zapálená,tak mě Samek jen tak nedostane.Hlavně se snažím krizové situace předem v hlavě přehrát a pak teprve reaguji.V pondělí jsme na chalupě ztratili dudlík,musel spát po obědě bez něj.Zvládl to celkem v pohodě,tak už jsme jej odbourali úplně.Večer před spaním vzpomíná,ale žádné scény.V pátek mám narozeniny,v sobotu mám dámskou jízdu a konečně se vyspím.Protože táta odjede s malým na chalupu,i na spaní.Tak si to asi taky „užije“.
Mobile Sliding Menu