Jako malá holčička jsem zvědavě nahlížela do kočárků a fascinovala mě miminka. Hrála jsem si s panenkami a snila o tom, že jsou to má děťátka. Když jsem byla trochu větší, přestaly mě panenky bavit a začala další etapa – chodila jsem hlídat opravdová miminka. Pravda, až tak malá mimča to nebyla, ale s dětmi jsem prostě byla šťastná a imponovaly mi…
V té době jsem došla k rozhodnutí, že až si najdu ženicha, odstěhujeme se do domečku a budeme mít spoustu dětí. Budu je – narozdíl od těch co jsem hlídala – mít vychované a tak budou hodné a čím víc jich bude, tím líp, protože mít děti je super. :-))). Pak uběhlo pár let, já pomalu začala dospívat. Záměrně říkám ZAČALA. Samozřejmě, že jsem si už hezkých pár let myslela, že jsem ta nejdospělejší ze všech ;-)).
Strašně jsem toužila po děťátku, ale věděla jsem, že máme čas. Pořídili jsme si kočičku, pak druhou a nakonec i pejska. Zpětně to vidím jako znamení, že náš vztah byl sice fajn, ale něco nám pořád chybělo. Něco, co by náš vztah dokázalo naplnit.
Pak to přišlo. Vrátila jsem se z práce strašně unavená. Víc než jindy. Druhý den také, třetí den jsem ihned po návratu z práce usnula na pohovce v obýváku. Čtvrtý den jsem se podívala po bytě, konstatovala, že je tam strašný nepořádek a budu muset jít uklidit. Poté jsem se svalila do postele a opět usnula. To už začalo být podezřelé a zavánělo to zvláštním stavem, který se ani jeden z nás zatím neodvažoval vyslovit… Sedli jsme si k počítači a začali hledat příznaky těhotenství. Únava, ospalost, chutě… Polilo mne horko. Byla jsem si jistá. Musím dodat, že miminko jsme si sice moc přáli, ale pár dnů před mými zvláštními stavy jsme v malém večerním rozjímání konstatovali, že počkáme do „příštího léta“ až budeme mít líp zařízený byt a budoucí tatínek stabilizované místo v práci (a tisíc dalších důvodů). Udělala jsem si těhotenský test a najednou jsme se dívali pravdě do očí.
Následujících několik týdnů bych vůbec nepopsala jako pohodové a klidné užívání si přicházejícího mateřství. Oznámili jsme to rodině, v práci, neustále diskutovali nad tím co nás čeká a co všechno musíme za těch zbývajících 7 měsíců zařídit a do toho mi začaly celodenní nevolnosti, při kterých jsem musela vypadat, že každou chvíli umřu. Spíš bych řekla, že vše bylo mnohem víc stresující než stav, o kterém jsem čítávala jak je pro ženu naplňující a uklidňující. Během několika dalších týdnů se o našem „překvapivém“ očekávání dozvěděli snad všichni, v práci se situace zklidnila, když šéf a kolegové pochopili, že se zatím nic tak zásadního neděje a já si konečně uvědomila své mateřství.
Bříško se mi začalo polehounku zvětšovat, nekonečné nevolnosti skončily a do nového roku jsme si připili hlavně na zdraví našeho miminka. To byl zlom. Strašně jsem se na miminko začala těšit. Už jsem neuvažovala jako dřív, ale první má myšlenka patřila bříšku a teprve ty ostatní mne a okolí. Nakoupila jsem si knížky a začala sledovat jak náš brouček asi vypadá, jak se vyvíjí, co je asi v bříšku nového a – což mi dřív připadalo trochu schizofrenní – začala jsem si s miminkem povídat! Přestala jsem uvažovat nad tím, že možná přijdu o práci, přátele, čas, zájmy. Miminko se pro mě stalo tím nejdůležitějším na světě. To byl ten okamžik, kdy jsem opravdu dospěla. Okamžik, kdy jsem byla schopná převzít celoživotní zodpovědnost a ochranu nad tím malinkatým tvorečkem uvnitř mého bříška.
Čas utíkal a jednoho dne jsme odjeli do porodnice. Události se zrychlily asi tak milionkrát. Ráno dalšího dne jsme měli v náručí našeho mrňouska. Byla to naprostá euforie, kterou však u mne překvapivě vystřídaly slzy v očích. Měla jsem pocit, že o mateřství nevím vůbec nic. Melounek mi plakal v náručí a – ať jsem dělala co jsem dělala – nechtěl se uklidnit. Trošinku lepší pocit jsem získala, když nás pustili z porodnice domů. Ale – co mě zarazilo – všude se psalo o tom, jak se na děťátko po porodu matka poprvé podívá a hned její tělo zaplaví neskutečné množství lásky. Jak každá matka bez námahy zvládne miminko, domácnost a ještě kolem sebe rozdává obrovské množství lásky, radosti a smíchu.
Já jsem byla taková nějaká bez citů. Měla jsem z Matýska hroznou radost, ale prvními dojmy byly spíš obavy a tisíce otázek než záplava lásky. Jsem pro Melounka dobrá máma? Dělám všechno dobře? Proč nám nejde kojení? Proč Matýsek pláče? Pije dost mlíčka? Přibírá dost? Líbí se mu u nás doma? Cítí tu radost jakou z něho máme? Dostává dost lásky? …. Utekl první den doma, druhý, třetí. Týden byl za námi a mé zprvu nejisté krůčky začaly nabývat na jistotě. Už jsem věděla, kdy má Melounek hlad, kdy ho bolí bříško, kdy chce nabumbat mlíčka. Rodinný klid sice vystřídal můj krátký pobyt v nemocnici a konec kojení :(, ale když se vše zase spravilo, měli jsme vyhráno.
Jednoho dne jsem se vzbudila tak jinak než dříve. Otevřela jsem oči, podívala se do postýky a nehybně sledovala ten poklad, který ještě spinkal. Zalil mne obrovský pocit štěstí. Matýsek se párkrát pohnul, zabroukal a já si ho vzala k sobě. Dívala jsem se jak radostně přijímá mé objetí a tiskla ten spokojený uzlíček k sobě. Štěstím se mi zalily oči. Poprvé. Ten den jsem dospěla potřetí. Stala jsem se opravdovou matkou. Dnes už vím, že stát se matkou není tak jednoduché a právě proto je to nejsilnější a nejkrásnější vazba, kterou žena v životě vytvoří. Nevěřím už ani pověrám, že žena počne miminko a je matkou.
Na závěr vám všem přeji krásné a pohodové mateřství a samozřejmě co nejméně těch věčně hlodajících červíků nervíků. Věřte, že vaše děťátko vás bude neskrývaně milovat právě takovou jaká jste – jako maminku…
Publikováno se svolením webmastera
Napsal/a: Olča
