Včera jsem se do půlnoci zamýšlela nad tím, jak na svéhlavičky. Nečekejte odbornou radu, podělím se s vámi pouze o své bohaté osobní zkušenosti s naším živým, vynalézavým, tvrdohlavým a téměř 20 měsíčním dítkem…
Náš Libásek byl podle mínění okolí hodné dítě, ale doma mě nenechal vydechnout. Byla jsem vyčerpaná a myslela jsem, že naše nedonošené dítě bude nejspíš hyperaktivní. Tak jsem skončila v poradně.
Poradili mi, že když vařím, tak ho mám poslat si hrát. Když telefonuju, taky. A že nemusí dostat všechny věci, na které si ukáže, navíc, pokud jsem zrovna v tu chvíli ve sprše. A doporučili mi přečíst si knížku Malý tyran.
Pochybovala jsem o účinnosti výše zmíněných rad a před očima jsem měla vidinu, v tomto případě spíš slyšinu, šíleného řevu nesoucího se stupačkama do všech pater. Kupodivu to ale docela zafungovalo. Zjistila jsem (!…), že trochu starší než roční dítě nepřemýšlí stejně jako já a nezkoumá, proč nějakou věc mohlo dostat ráno, ale odpoledne už ne. Že se v situacích, kdy něco chce, ale zrovna se to moc nehodí nebo to momentálně není nejvhodnější zábava, musím rozhodnout rychle, jestli mu vyhovím a pokud ne, okamžitě a jednoduše to vysvětlit: „vařím, jím, teď jdeme ven“ a nabídnout něco podobného nebo odvést pozornost.
Osvědčilo se mi Libáska nepřemlouvat k odchodu z pískoviště nebo z herny, ale s prvním náznakem protestu ho přimět začít se s ostatními dětmi horlivě loučit a mávat jim – loučí se ostatně všude, takže mu tenhle rituál pomáhá překonat změnu. A stejně dobře nakonec šlo zamávat i židlím v obchodě, které posloužily jako bezvadná schovka.
Ale hlavně o tom, co říkám, musím být opravdu přesvědčená a stát si za tím. Nevím, jak vaše, ale naše dítě každé zaváhání neomylně pozná.
Venku a v cizím prostředí mi šlo rozhodování líp a Libáska proti spoustě omezení a zákazů obvykle ani nenapadlo protestovat – neutíkal do cesty, ani nebral v obchodě věci z regálů. Mimochodem mě velmi překvapilo, že i velmi malé dítě sedící ve vozíku rozmáchne ručky a má rozpětí jako kondor. Alespoň u nás v Hrušce nelze projet mezi pokladnami bez toho, aby se dítě při troše snahy nedotýkalo těch krásných barevných věcí, které už teď navíc znamenají jediné – KOKO?
Nebyla jsem ale stejně přesvědčená a přesvědčivá v tom, že nemůžu přerušit vaření nebo dokonce psaní mailu kamarádce.
I doma by měly existovat situace a činnosti, které bude dítě respektovat, a na kterých budou rodiče trvat:„Až dojíme, přijdeme si hrát za tebou, ale teď běž sám, můžeš sem třeba přijet s vláčkem.“ V naší rodině se prioritou číslo jedna stalo jídlo, ale i na počítač mám poslední dobou trochu času? Ale i věta „Teď pijeme s tátou kafe“, může dostat podtón důležitosti.
Osvědčilo se mi překročit svůj vlastní stín a v krizových situacích přehrávat, trochu se mi tím daří udržet si odstup. Nenechat se vytočit a nesoupeřit je první a nejzákladnější pravidlo, ale upřímně přiznávám, že to ne vždy zvládám.
Vědoma si své vlastní slabosti se snažím raději tradičním úskalím předcházet. Když je Libásek v plné práci, větu „jdeme se oblíkat“ pro jistotu doprovázím hned několika dodatky – buď jásavě volám „půjdeme plavat“ nebo pátravě „kde jsou botičky“.
Většinou jsou nejúčinnější ta úplně nejjednodušší vysvětlení. Libásek mě obvykle začne nejvíc potřebovat ve chvíli, kdy odejdu na záchod a obvykle mě tam okamžitě dohledá, i když ho podle příruček na situaci upozorním předem. Až dodneška jsem dělala chybu a volala „tady jsem“, dneska jsem poprvé víceméně z legrace zavolala „mně už se strašně chtělo“ a žádná vizita se nekonala.
Nevím, jestli je lepší nechat dítě vztekat, trpělivě přesvědčovat nebo převést k jiné činnosti. Posledně jmenované je opravdu v některých případech s každým dnem těžší?. U nás jsou momentálně největším lákadlem všechny činnosti spojené s vodou. Náš táta nedávno prohlásil, že nemáme dítě, ale mývala. Buď ho od kohoutku nemůžeme odradit nebo odtrhnout. Pevně doufám, že až nastane to všemi obávané a hrůzně popisované pravé období vzoru podaří se mi má každodenní praxe efektivně zúročit.
A pokud některá z vás máte zrovna pocit, že je toho na vás moc, nevěšte hlavu, neboť i naše dítě nechtělo v bdělém stavu jezdit v kočárku, usínalo u kojení (ještě v roce) a budilo se v noci (do 15 m takřka bez výjimky), no a vidíte, je tam minulý čas?
Napsal/a: Martyčka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (107 vyjádření)
Kam se obrátit pro radu, jak na hyperakrivní dítě?
Sociálka je neschopná, ti spolu s lékařkou poslaly dítě na tři měsíce do Opařan na psychiatrickou léčebnu, výsledek – je to horší než před, navíc podmínky v této léčebně,ach ouvej.Dítko jak z divokých vajec.Je snad možné sklidnit dítko i změnou stravy? či nějakým doplňkem stravy? Pohyb do únavy prostě nestačí.Vděčím za každou skušenost a radu. všem ochtným předem vřelé díky.BB 728 035 226
Máte chlapce ve věku 9let s ADHD? Máme nějaké zkušenosti, ale stále je se co učit… Icq 430 635 631
Obdivuju maminky,ktere vydrzi vstavat k detem starsim jednoho roku 15x za noc!!To je silenost.Nez se mi narodila dcera,mela jsem zkusenost s peci o malinke i vetsi deti jako aupair v UK.Take jsem tam pravidelne sledovala porad SuperNanny,coz bylo primo desive, kam az muze bezradnost rodicu dite i rodinu privest.Mela jsem tedy objektivni pohled na vec nez jsem zapadla do sveho vlastniho rodicovstvi, kde je velmi tezke se na veci podivat s nadhledem,zvlaste,pokud jsem na dite sama.Dnes mam velice energickou,ale nikoli hyperaktivni 16mesicni dceru.Od narozeni je to maly „zivocich“,zivot z ni opravdu primo tryska,miluje jidlo,lidi,spolecnost a zmenu,je velmi zrucna a pozitivni,ale take ma strasne silnou vuli si prosadit svou.Od mala zazivam prohybani do mostu(hystericky oblouk) a jeji obdobi vzdoru je uz ted,bojujeme o obleceni,svleceni,prebalovani,posazeni na nocnik,odmitnuti cehokoliv nevhodneho,odebrani cehokoliv nevhodneho,vyber jidla,cisteni zubu.Nicmene jsem si vedoma,ze kazde „dokonane“ zamitnuti nevhodneho chovani je odmeneno v zaveru uklidnenim situace a ditete,i kdyz dcera bezne doma protestuje tlucenim hlavicky do zeme,do zdi, do nabytku,jekotem a ostatni rodina se ji doslova boji neco sebrat-ja ne.V noci jsem vyrusila mliko zcela-prokricela vzteky dve noci, pouze v polovine noci dostala cajicek a prebaleni,pohlazeni a konec-vyledek je klid v noci pro ni i pro me a rano je jako slunicko.je velice zrava, ale odmitam ji uz cele dny zasobovat ruznymi chroupanky-zuri,zacne bouchat hlavickou o dvirka linky a ja reknu jasne posledni ne a odejdu z kuchyne.Zavolam na ni,nabidnu caj, pripadne jablicko-pokud nechce,nedostane nic.nechtela urcitou dobu vubec jezdit v kocarku bez jidla a piti,porad se vztekala.Dneska vydrzi i dve hodiny jakz takz,celkem bez niceho.Pokud ma zachvat pri prebalovani,zvysim hlas,nekolikrat ji oslovim,nepomuze-plesknu po zadecku a byt se tvari,tak se vzpamatuje a muzu prebalit.Cukr je velice spatna vec na psychiku a celkove strava hraje velkou roli.Cetla jsem,ze na hyperaktivitu a problematicke chovani ma vyrazny vliv nedostatek omega kyselin-rybi tuk,olivvovy olej,obohacene margariny.Momentalne resim malinky stale se vracejici ekzemek u koutku pusy a velmi mekkou stolici-to take souvisi,takze jsem presla na ciste masicko se zeleninou,vse varene,vlocky s tvarohem,jogurtem a vynechala mlicko na par dni,uvidime.Zaverem-jsem nadsena,ze ma dcera hodne energie a pevnou vuli,je to dar a je na me, aby to darem zustalo a nestalo se z toho prokleti pro nas obe.Chodime plavat,cvicit,cestujeme,chodime ven, az ji budou tri roky, zacne chodit do sportovnich pripravek, ve dvou letech do miniskolicky na dve dopoledne v tydnu.Vyzuziju vseho a vsech,aby mi se zvladanim jeji energie pomohli,aby vedela,ze maminka ji miluje,ale ze neni na svete sama a musi se umet chovat a prizpusobovat.Hodne zdaru vsem(p.s.na wc chodim,vetsinou zavru dvere a dcera ceka za dvermi,hlavu si umyju,osprchuju se-to jsem si prosadila uz od jejiho narozeni:-)-mamci,nedejte se:-)))
Jo jo, holky, a teď si představte, s jakou nostalgií a láskou budete vzpomínat na toto roztomile vzpurné období vašich dětiček, až budou puberťáci… 😀
Užijte si to co nejvíc to jde, nabijte se energií, protože pak jí budete potřebovat ještě víc. Tedy hlavně tu duševní…
poslední anonymní..jj bude hůř:-)))) 13měs to nic není:-)) ale neboj se nejhorší období je kolem 18měs a pak ve 2letech už se to láme…dítko se lépe dorozumí a lépe chápe zákazy a slovíčko potom:-) něco za něco a tak.
Na fyzickou agresi nejlépe zabírá oplatit stejně. když škube za vlasy..tak jí taky vytahat…a říct jak se Ti to líbí??
to se nedělá.
Náš malý kousal a přestal. Od 2 let už nikomu v okolí neubližuje. maximálně se v zápalu hry pověsí na nějaké dítko na hřišti a pak záleží na tom druhém jak to vezme…no těžko mu vysvětlovat že se tohle nedělá,když mě v ten okamžik ani nevnímá a očima sleduje druhé dítě a čeká kdy ho už konečně pustím,aby mohl zase běhat:-)))
jsou to děti…co naděláme.
nechuť k sezení v kočárku je přechodná…dítko se naučí chodit a pak ho sedět nebaví,zase se to srovná.
jídlo sem si vařila najdenou více porcí a dávala do mražáku,jinak to hraní opravdu nestíháš….co by měla říkat maminka od dvojčat:-)))
Ahojky, tak jsem pročetla celou předchozí diskuzi a nedalo mi to nenapsat o naší možná hyperaktivní 13 měsíční holčičce. Od narození to je dost nespavé a zároveň uřvané dítko, které neustále vyžaduje něčí pozornost. Večerní uspávání nám první půlrok většinou zabralo několik hodin (trpěla i dost na bolení bříška) a když konečně usla, po chvíli se vzbudila na krmení a během noci ještě několikrát. Po 7. měsíci se spaní i usínání podstatně zlepšilo a dnes již prospí celou noc (naštěstí, protože za celý den s ní, jsem někdy dost utahaná). Co se týče chování, je velice živá, nevydrží v klidu, pořád někdy pobíhá, já tědy teď za ní (při běhu nejraději i pije, je bystrá, ale když ji nechám chvíli samotnou (pokud mi to vůbec dovolí, protože se na mě začne věšet jak klíště), tak spustí ohromný řev, který mi dost často drásá nervy. Podle situace (když potřebuju uvařit, vyprat, pověsit prádlo) ji buď nechám řvát a ona se po kratší či delší době zklidní a začne si sama hrát, nebo se za ní po chvilce vrátím. Někdy se vyloženě začne vztekat a v tom řevu jakoby i nadávat. Pokaždé ale nemám to srdce ji nechat dlouho naříkat a pochovám ji. Musím taky říct, že ji dávám do ohrádky a při vaření do postýlky aby na mě viděla a nepletla si mi po nohama, kdyby byla venku. Asi je pravda, že si mě taky docela omotala kolem prstu, ale od začátku se snažím být alespoň v nečem důsledná. Moje mamka mi říká, že se jí věnuju až moc, ale mě naopak přijde, že bych se jí mohla věnovat ještě víc. Je taky pravda, že mi hodně času zabere chystání jídla, pak krmení (to je někdy taky pěkně o nervy, když zrovna nechce jíst), následný úklid a další věci kolem ní, takže na samotné hraní už moc času nezbývá. Přebalování a oblékání nám zabere také fůru času, protože se jen tak nenechá a většinou se to také neobejde bez ohromného řevu. Často taky strašně knourá a kňučí, což mi úplně rve uši a leze na nervy. To teď dělá i hodně venku, když je v gofáčích a chce jít na nohy, když to zrova nejde. Ve sporťáku nám neustále stála a hopsala v něm, takže vycházky byly dost náročný. Je toho hodně, co bych mohla napsat, možná jsem zde v térychosti neuvedla to nejdůležitější … snad ještě to, že když si chvíli třeba v té ohrádce hraje sama, raději se jí ani neukazuju a snažím si udělat práci v jiné místnosti, protože jak mě zbystří, začne natahovat. Většina lidí, se kterými se setkáváme nám říkají, jak máme krásnou a hodnou holčičku a když povím, jak si užíváme doma, nevěří a říkají, ať jsme rádi, že je živá a že nesedí na jednom místě.
Ještě reakce na poslední příspěvěk – tahání za vlasy – to byl a někdy ještě je veliký problém. Trvalo to několik měsíců, teď už jen občas – malá má strašnou sílu, chytne a silou drží, pokaždé ji ani nešlo odtrhnout a člověk se s ní musel přetahovat, vždy se jí podařilo vyrvat hrst vlasů. Pokaždé jsme ji vysvětlovali, že se to nesmí atd. Navíc se vždy začala vztekat, když jsme jí to zakazovali.Také nás ráda bouchala do hlavy. A když ji za něco káráme, tak se nám taky občas vysměje do obličeje. Přijde mi, že je někdy dost nad věcí a z ničeho si nedělá hlavy (narozdál ode mě). Jak říkám, je to pěkný rošťák, někdy si myslím, že dokonce tyran, ale jinak je to náš mazel, kterej se umí krásně přitulit a usmát a vše zlé je v tu chvílí zapomenuto. Bohužel ne na dlouho.
Zdravím všechny maminky……. :-)) Tak jsem sem zavítala znovu, protože jsem už vážně hrozně zoufalá. Naše 17 měsíční dračice se naušila kousat, škrábat a tahat za vlasy. Když jí za to vytraesám, tak se směje a za chvilku to zkouší znovu. Nebo chvílku brečí a pak provokativně zaútočí znovu. Když příjde návštěva malá Sabina od mého bratra, tak jí nedělá nic jiného a do toho se ještě vzteká a celý den jen knourá a brečí. Je pravda, že jí momentálně rostou zároven dvě stoličky ale to jí neomlouvá za to co provádí za lumpárny. Opravdu jsem z ní neštastná, že je tak zlá a neponaučitelná. Maminky, nemáte některá s tímto zkušenosti, jak jí to odnaučit. Mnohokrát vám všem předem moc děkuji, Blanka.
Ahoj maminky, všem co reagují na můj příspěvek, mnohokrát děkuji,jste skvělé 🙂
Koupím si knihy a budu studovat, abych se něco přiučia. Člověk se učí selý život :-)U mě je ještě jeden problém, pocházíme z moravy a před 2 roky jsme se nastěhovali kvůli manželově práci do čech, takže babička a tety máme 350 km vzdálené. Takže s tím hlídáním je to hodně špatné. S malou jsem od narození každý den a ještě jsem si pořádně neoddechla. Jen doufám že to nebude trat dlouho. Také mam o 5 let mladšího manžela a ten je pořád hrozně ,, unavený,, když příjde z práce, tekže musím vzít malou a jít s ní ven……. :-((
Je to dřina ale doufám že to nebude trvat dlouho. Kouknu do knih a změním to, snad se mi to povede.
Všem vám moc děkuji a přeji krásný den a hodné dětičky 🙂 Blanka
Jsem se nepodepsala(předchozí příspěvek), ještě dodám, co píše Mariata…jednou týdně mizím z domu na tři hodiny /hlídá babička/ a od té doby je to také lepší, naberu sílu. Také je fajn, máme stanoveno, že koupání a uspávání obstarává taťka…což se povede tak 3x do týdne, vzledem k jeho práci, ale i to je super.
Káča
Ahoj Blanko, mám 13m dcerku a je to něco podobného. Od porodnice málo spí, do doby než se nechala zabavit, tak hodně plakala /první tři měsíce jsme ji měli furt na rukách/. Momentálně je to o dost lepší, ale je to tím, že víc vnímá a dá se víc motivovat k činnosti. Docela mi pomohlo zavést pevný režim, pevně stanovit, kdy si musí hrát sama /u nás je to dvakrát půl hodina denně/, kdy bude spát, kdy jíst apod. Jinak se jí prostě věnuju. Hodně věcí jde stranou, ale dá se to zvládnout. Ráznější nejsem, myslím si, že to je spíš kontraproduktivní, spíš jde o to, stanovit hranice a stanovit denní režim. TO je jen můj názor…. Také Ti doporučuji přečíst si knihy, Nejštastnější batole v okolí, Děti jsou z nebe, Malý tyran…mně to hodně dalo a myslím, že rady a nápady nám dost pomohly. Když tak se konkrétně ptej a nemysli si, že jsi špatná máma!
Blani, mám třetího chlapečka, je mu 21 měs. Je to pěkné kvítko, taky ječí,když není po jeho. Když máme otevřené okno, sousedi se zastavují, čekám, že někdo pošle sociálku.:-) Nevěš hlavu, Tvoje beruška je ještě malá na to, aby si hrála sama. Podle toho, co píšeš, to bude velká osobnost. Podle mě je tohle jedno z nejnáročnějších období. Nejsi špatná matka, uvidíš, že za pár měsíců se všechno srovná samo, hraj si z holčičkou, ale taky relaxuj, třeba když odpoledne usne. Úklid neuteče. Jestli můžeš, svěř jí třeba jednou týdně na dvě hodinky babičce nebo dědovi a ukliď si v klidu. Neboj, všechny jsme na tom stejně. Někdy vyčerpané, vzteklé, podrážděné, je to normální.
Tak kluk byl hodný a zůstalo mu to do ted.Ale dcera ta je dost nevypočitatelná,nikdy nevím co ji napadne a platí na ni zmínka o vařečce a hned je klid.A to sní ani nedostala tak to skuste třeba vám to taky zabere.Jinak sem dost přísná už od malinka dítka museli poslechnout jinak sem jim vzala hračky,aby si uvědomovali že musí poslouchat.Je to těžké ale pokud je dítě hyperaktivní tak pomůže jen psycholog.Klára
Ahojky maminy, mám doma 16 m holčičku a je to pekný čert. Je předčasně narozená v 7 a půl měsících a od 4 měsíce jem brečí, jak já říkám že je to věčně nespokojené dítě. V noci se někdy budívá tak 5x s brekem nebo jen tak knóurá, tak jí musím dát napít, dudlík, přikryju ji a spí dál. Ráno se vzbudí, dáme najíst a zatím je v klidu do té doby, než jdu něco udělat, třeba vařit, mýt si vlasy nebo uklízet. To má největší chutˇ si semnou hrát a jak není po jejím, spustí šílenej řev a vzteká se tak dlouho, až se jí věnuji.Sama si neumí hrát, strašně se nudí a v tom případě prořve celý den. Já jsem z ní pak strašně psychicky vyčerpaná, nervozní a pak na ni i zlá. Trápí mě to, protože si myslím že jsem špatná matka. Nevím jak ji přinutit poslušnosti.Jsem ráznější a myslela jsem že to pomůže ale kdepak, pravý opak. Prosím o radu, jsem zoufalá. Mnohokrát děkuji za každičkou radu, Blanka
Milá zlatá anonymní, nevím, jestli by ti tohle potvrdila maminka s dítětem, u něhož je diagnostikován ADHD syndrom – neboli „úředně potvrzená hyperaktivita“ 🙁 Ono dá hodně zabrat i temperamentní dítko, které nemusí být rozmazlené, stačí, že má jistou „živost“ v genech. Natož tak dítě, které neumoříš ničím, spí minimálně a své reakce prostě neumí ovládat. Možná by ses na to dívala trochu jinak, kdybys něco podobného měla doma. Je snadné odsoudit, ale zkus si představit, jak vyšťavená musí být mamka, která o takové dítě pečuje a snaží se ze všech sil.
hmm skvělý jsme rozmazlení 😛
I já mám doma podobný „poklad“-bude mu 15měsíců. Mám i dcerku 9let a ti dva jsou jako oheň a voda. Dcera byla hodné, bezproblémové dítko (teda ještě je, i když pubertální náznaky se už objevují :-)), za to malý mi dával zabrat už v těhotenství (šílená nevolnost skoro celou dobu), pak hrozný porod (měl 4,14lg a 53cm), no první 3měsíce to bylo celkem hodné a spavé miminko – no ale od té doby to je u nás pěknej „fičák“ a já už jsem taky zralá na Chocholouška. Zkusím pár rad, co jste tu uvedly-snad alespoň něco zabere.
Ájíku, přesně tak 🙂
Ale jinak – musím říct, že takové problémy, jako má ta holčina, jsem řešila s Terezkou ve 3 letech…. Od té doby máme čím dál více pravidel. V 6ti letech je docela pozdě.
Teda – někdy to není vůbec sranda, vychovávat děti… taky se snažím být pořád pozitivní, optimistická… většinou jsem ,ale někdy už to taky nedávám, mám všeho (a všech) plné zuby – a ejhle, když taťulík zjišťuje, že „mám depku“ 🙂 – už do mě hustí, drž se, ty jsi moje sluníčko, ty MUSÍŠ být v pohodě. No jo, jenomže to někdy prostě nejde a to cítím, jak to dělám i ve výchově špatně a je mi líto dětí, že jim momentálně nedávám to maximum 🙁 Je pravda, že být na dítě úplně sama žádný med není. Držím mamce palce, ať to zvládne, a ať najde odvahu toho odborníka vyhledat. Jo, možná by pro začátek stačila pedagogicko- psychologická poradna, mluvili o nich na třídních schůzkách s tím, že tyhle poradny jsou zdarma – možná zásadní informace pro matku-samoživitelku.
To jo… My si občas s manželem říkáme, že jsme to my, kteří potřebujeme psychologa. A to bez legrace 🙁
Terka, aby byla ok, tak by se jí nesměla pouštět televize, nesměla by hrát hry na PC, nesměla by chodit za kamarády… A do školky taky ne.
Pokud je celý den s námi, má soustavnou činnost, věnujeme se jí, tak je zlatá. Je neuvěřitelné, jak špatný vliv na ní má televize – po skončení pohádky je vzteklá jako pes. Fakt. Stejně je přepjatá – unavená ze školky. To je také hoďku na zabití. Ale – když si to tak vezmu, tak ráno já jsem špatná, protože jí nutím k oblékání (pro ní katestrofa), které jí trvá hodinu. Ve školce jí nutí hodinu ležet (další katastrofa). Odpoledne jsem zase špatná, protože jí opět nutím k oblékání, pak svlékání, uklizení oblečení doma – zase hodina v tahu. Pak se jí nemůžu věnovat, protože Honzík leze na stůl, na skříň a dělá bordel, jakmile zjistí, že na něj nikdo nedává pozor. No a pak na ní mám hoďku a půl (jediný bod pro mě – za celý den), když Honzík usne a už jí zase nutím jít spát (to je nejhorší katastrofa celého dne)….
Tak takhle vidí svůj život Terezka. A to bych řekla, že jsem to vyjádřila ještě v dobrém světle. Je strašně těžké si v jejím negativismu zachovat dobrou náladu. Člověk potřebuje nějaký doping – nemůžu to být stále já, ten zdroj dobré nálady.
Občas se stane, že Terka má období, kdy negativní není. To je to pak s ní bez problému. Jinak, když mám energii a dobrou náladu, jsem schopná jí přesvědčit, že život má i dobré stránky. Ale umím si představit, jak je těžké, udržet si nadhled a energii, jako svobodná matka.
Proto si myslím, že bez odborné pomoci a možná pomoci svých blízkých se mamča neobejde.
Oni k nám naštěstí už na návštěvu nechodí, ale jak u nás byla Andea chvíli sama a běhala nám po nábytku, tak jsem jí řekla, že to dělat nemá a ono nic. Musela jsem jí dohonit, zastavit a znovu jí to zopakovat, pak teprve se trošku uklidnila. Když se potkáme na ulici, pozdraví, zeptá se na naši Verču a to je tak nějak všechno. Je mi hloupé mamince říct, že až bude Andrea vychovaná ať klidně příjdou, takže se bohužel trapně vymlouvám, že právě jdeme do města, nebo na kroužek,…
Ájíku, ona už je nezvladatelná. Problém také bude v tom, že maminka nemá podporu svých rodičů, je na holku sama. Holka by potřebovala zřejmě jasná pravidla a pevnou ruku tátovu (prostě autoritu), jenže zatím od nich každý chlap odešel během půl roku a bůhví, zda-li za tím není nesnesitelné chování Andrejky.
Mobile Sliding Menu