Spánek – malá separace

Problémy se spaním bývají nejčastější příčinou vyhledání odborné pomoci při péči o malé děti. Pokud se nevyskytují ještě fyziologické symptomy (dýchací problémy, zvracení …), mohou svědčit problémy se spaním o neschopnosti odloučit se od rodičů a být sám.

Problémy se spaním bývají nejčastější příčinou vyhledání odborné pomoci při péči o malé děti. Pokud se nevyskytují ještě fyziologické symptomy (dýchací problémy, zvracení …), mohou svědčit problémy se spaním o neschopnosti odloučit se od rodičů a být sám. Novorozenec usíná v náručí maminky nebo otce, nakrmený a s pocitem jistoty; můžeme ho tak uložit do postýlky, aniž bychom ho probudili. O něco později začne plakat, jen co otevře oči, třeba proto, že má hlad, a čím dál častěji, aby přivolal rodiče. Jejich přítomnost je pro miminko životně důležitá, protože bez jejich péče by nepřežilo. Čím je větší, tím si je jistější, začíná rozlišovat mezi potřebou a jejím uspokojením a je schopné čekat.

Ne spavost v prvním půlroce je znamením, že splynutí dítěte s matkou stále trvá. Dítě potřebuje být bez přestání v blízkosti svého zdroje jistoty, kterým je matka (nebo samozřejmě otec anebo kdokoli, kdo o něj každý den pečuje), protože zatím není schopné se osamostatnit. Malá Aneta je důkazem, že problémy se separací někdy přetrvávají.
Mám rád představu dětí jako dobyvatelů. Jsou zvědavé, nenasytné, připravené se osvobodit, vydat se na průzkum neznámých oblastí, dobývat vrcholy… Rodiče jsou pak v tomto pojetí jako trenéři, kteří dítě v jeho touze dobývat podporují tím, že ho ujišťují o jeho schopnosti tyto sny naplňovat. Nelze se vydávat do boje bez přípravy; i velcí cestovatelé své expedice plánují. Nutně tak čelí riziku, překvapení, vzrušení z neznámého a možná i nebezpečí, ale přinejmenším dělají všechno pro to, aby se s novými věcmi setkali. Ani dítě se nemůže samo odloučit ze dne na den. Svou nezávislost nabývá po krůčcích. Než začne chodit, nejprve leze po čtyřech a učí se sedět, udělá první drobné krůčky, aby mohlo později udělat ten velký. „Tety“ v jeslích dobře vědí, jak důležité je odloučit děti nenásilně, a vedou maminky k tomu, aby děti navykaly postupně – nejprve děti zůstávají v jejich péči hodinu, potom dvě, pak půl dne, až jsou děti nakonec schopné strávit v jeslích celý den, aniž by si připadaly ztracené.
Protože určitým odloučením je i spánek, je třeba dítě usínání naučit. Je hezké povědět rodičům, ať za sebou zavřou dveře, nechají dítě vykřičet a počkají, až se vyčerpá, ale dobré řešení to jistě není. Je třeba na to jít postupně, aby se dítě naučilo tuto separaci zvládnout vlastním tempem. Nechat rozsvíceno a dveře otevřené, aby cítilo přítomnost rodičů a nemělo pocit izolovanosti a opuštěnosti. Vyprávět mu pohádku, zazpívat písničku, pomazlit se s ním. Uklidnit ho slovy: „Jsme tu, nejsme daleko; když nás zavoláš, přijdeme.“ Nenutit ho, aby spalo, ale nechat ho chvíli si hrát a pravidelně kontrolovat, že je všechno v pořádku.
Při usínání i dalších aktivitách potřebuje dítě rituály, které vymezují čas a prostor, v němž může znovu nabrat síly a cítit se v bezpečí. Na rituálech je důležité i jejich opakování, kterým se dítě učí. Kdo se kdy naučil násobilku tak, že si jednou přečetl tabulky?

Je potřeba si je opakovat a omílat dokolečka, zadrhávat se, dělat chyby a občas věšet hlavu, začínat znovu, než si zapamatujeme jednotlivé části a nakonec budeme všechno umět nazpaměť.

Odloučení se učíme stejně jako násobilce – začínáme násobky čísla 2, než se pustíme do násobků čísel 8 a 9. Dítě si cucá palec, choulí se do klubíčka jako v mámině bříšku, omotá si peřinu okolo ruky; zhasínáme mu v přesně stanovený čas, nastavujeme budík, otevíráme (nebo zavíráme) okno, dáváme mu napít vody nebo teplého mléka… V každém věku je usíná ní spojeno s rituály, jejichž zdokonalováním je člověk téměř po sedlý. Rituály k překonání strachu? Ještě lépe jim porozumíme, budeme-li spánek chápat jako autoseparaci. Spát znamená odloučit se tak trochu od sebe samého, od svého života. Opouštíme věci a lidi, které máme rádi, ale především opouštíme sami sebe. Miminko usíná v náručí maminky, když ho nakojila a utišila, podobně jako se možná později odevzdá spánku v náručí milované osoby v něžném, důvěrném a klidném objetí. Ale jak se odevzdat spánku sám? Opustit život, i když jen na pár hodin, a ztratit sám sebe? K tomu je potřeba mít v duši klid a mír, mít harmonický vztah se sebou i světem. Je tedy jasné, že v každém věku je tisíc důvodů, proč se nám nedaří usnout – měli jsme špatný den, neudělali jsme zkoušku, obáváme se zítřejší schůzky, nedokončili jsme práci, pohádali se s kamarádem, máme pocit, že si nás druzí neváží… Spánek je zakončením dne. Byl-li den bohatý a plný, zapomeneme bez lítosti, někdy dokonce s pocitem zadostiučinění.

Se dnem, který nás nenaplnil, se loučíme jen těžko. Naštěstí jsou tu sny, aby nám pomohly přečkat noc, aniž bychom si připadali docela ztracení. Freud tvrdil, že sen chrání spánek a spícího člověka. V každém případě ve snu si člověk přivlastní znovu sám sebe, nebo se alespoň opět sám sobě zjeví. Sen je opětovné zjevení subjektu, který je sice fantaskní, chaotický a zmatený, ale stále je to subjekt, o který tu jde. Sníme o sobě a sami, nikdy ve dvou. O své noční sny se s nikým nedělíme.

Někdy je zapomnění tak silné, že po probuzení jsme zmatení a s pomocí rituálů znovu navazujeme kontakt s denní realitou. Zmatek je o to větší, když se na cestách probudíme v cizím pokoji. „Kde to jsem?“ Zachvátí nás víceméně vědomý strach. Je to sen? Noční můra? Spím ještě? Velmi rychle nás nějaká maličkost uklidní a my se zorientujeme. Zvonění budíku nám umožní shledat se znovu sami se sebou.

Napsal/a: Marcel Rufo