Sraz v Železné

Když jsme s Vojtou zdolali úspěšně 210 km prostředky hromadné dopravy a chystali se zdolat ten poslední pěšky, pan řidič autobusu se nade mnou slitoval a zabrzdil přímo u vchodu chaty Železná…

Já jsem vyházela bagáž a Vojtíška a byla jsem zde!
Musím říct, že mě chata od pohledu nadchla, hlavně mi udělala radost veliká zahrada s pískovištěm a houpačkami. Vojtíškovi udělal největší radost Pomněnčin Tomášek, který taky právě vystupoval z auta. Kluci se hned čapli za ruce a kráčeli spolu vstříc novým zážitkům. My s Pomněnkou jsme byly zatím na chalupě samy, Katie s rodinou už byla sice ubytovaná, ale vyrazili ještě na rodinný výlet na Karlštejn.
Zatímco Pomněnka uspávala Tomáška, já jsem seděla s Vojtou u pískoviště a dávala mu večeři (tu večeři bych z jistých důvodů ráda zdůraznila :-)) ), když do areálu vjelo auto. Vzala jsem Vojtu za ruku a šla se přivítat. Z auta k mému velkému překvapení vyskákalo 5 Romů v montérkách, řekli mi: “Dobry den, pani“ a odkráčeli do chalupy. Věděla jsem, že v chalupě bude ubytovaných víc lidí, ale popravdě jsem očekávala spíše jinou skupinku.
Pořád jsme ještě stáli coby uvítací delegace u parkoviště, když přijelo další auto, opět vyskákalo 5 Romů a po uvítání zase zašli do chalupy. O třetím autě už jsem byla přesvědčená, že musí být Katie, ale opět jsem se zklamala. 3 Romové tentokrát bez montérek (tím myslím v normálních kalhotách, né nahatý!) zašli k těm 10 a z přízemního apartmánu a tam na sebe začali všichni vzájemně děsně řvát. Seděla jsem na pískovišti, čekala, kdy kdo koho zapíchne a trochu propadala depce. Ale to už se naštěstí v zatáčce objevil veselý cyklista Zbyšek a vzápětí vjelo do vrat auto s Katie, Frantou, Lucinkou a Honzíkem. Byli jsme kompletní!
Ukázalo se, že na Karlštejně sice nečekali na pozdní odpoledne, aby přivítali návštěvníky z VD a vpustili je do hradu na prohlídku, ale přesto přijela celá rodina Katie spokojená. Lucinka si navíc držela v ruce vábně vypadající kuřecí stehýnko, které okusovala a moc jí chutnalo. Vojtíšek si stoupl těsně před ní a vyzývavě bez přestávky opakoval své asi teprve 14 dní staré slůvko: HAM. Katie psychicky nevydržela nátlak, sáhla do pytlíku a vylovila další stehýnko. Vojta se zaradoval a celý ho zblajznul. Lucince nechal jen kůži. Ledy byly prolomeny :-))) !
A to už sešla z prvního patra dolů i Pomněnka, která zdárně uspala Tomáška, Zbyšek s Frantou zapálili oheň, ten můj loudil už taky zalehnul, otevřeli jsme si víno a pivo, opekli buřtíky, vytáhli kytary a užívali si krásný večer. Asi v 10 se k nám přidala skupinka našich spolunocležníků, což, jak se ukázalo, nebyli ti Romové (o těch jsme už potom celý pobyt vůbec ani nevěděli), ale Češi to taky nebyli. Byla to skupinka Němců, konkrétně 2 učitelé s malou skupinkou svých studentů z jedné alternativní školy poblíž Norimberka (to jsme se pak dozvěděly s Pomněnkou, když jsme s nimi v pozdější hodinu již značně posilněny vínem začaly konverzovat).
Německý učitel taky vytáhnul kytaru a začal večer s mezinárodní písní. Střídali jsme se všichni a zpívali dlouho, dlouho do noci. Tedy kromě toho německého nešťastníka, kterému potom Pomněnka vrazila svou dvanáctistrunku k naladění a tím ho, chudáka, zaměstnala natolik, že už na nějaké hraní neměl ani pomyšlení :-)))
Druhý den jsme se rozdělili: Zbyšek měl své povinnosti ve škole v Rudné, Katie s rodinou jeli na výlet do Plzně, kromě jiného do ZOO. Já jsem byla posedlá výletem do Svatého Jana pod Skalou, kde jsem si představovala, že strávím krásný den v přírodě a na prohlídce historických Solvayových dolů. Když jsme tam přijeli, ukázalo se, že ta skála v názvu vesnice nebyla samozřejmě jen tak nadarmo a došlo mi, že se s kočárkem asi na tu obrovskou skálu k poutnímu křížku nevyškrábu. Solvayovy doly byly otevřené pouze o víkendu. Byl čtvrtek… Dorazila za námi i Pomněnka, kterou jsem nalákala na bezva výlet obzvlášť vhodný pro matky s dětmi :-))), a tak jsme se společně škrábaly i s dětma do obrovského krpálu aspoň ke kapličce, od které byla taky moc hezká vyhlídka.
Podařilo se nám to, pokochaly jsme se krajem, vyrobily jsme jediné fotky celé akce a zase slezly dolů. Protože Tomášek nějak nebyl ve své kůži, Pomněnka se rozhodla na chalupu se už nevracet a pokračovala směrem ke svému domovu. My jsme s Vojtou odjeli busem do Berouna, zašli jsme do medvědária pozdravit dnes už dospělá medvíďata Vojtu, Kubu a Matěje, a pak jsme se vrátili na chalupu.
Akorát jsem stihla dát Vojtovi večeři (opět zdůrazňuji), když dorazili Zbyšek a Katie a spol. Když jsem viděla, jak Vojta sleduje krabici s pizzou, kterou si Katie přivezla z jejich oblíbené pizzerie, trochu jsem se opotila. Nakonec se ten náš otesánek smířil „jen“ s jejich kuřecí směsí se zeleninou a rýží. (Tentokrát Katie už nenechala nic náhodě a rovnou mu nachystala porci na talířek). Ukázalo se, že výlet do Plzně byl sice moc hezký, ale poněkud drahý, neboť v Zoo přišli Katie s Frantou o foťák. (Touto nešťastnou ztrátou značně trumfli mou oblíbenou kšiltovku zapomenutou ve vlaku.)
Takže vzhledem k tomu, že Pomněnka s foťákem už byla v Praze, my se Zbyškem jsme foťák neměli a Katie už jaksi dofotila, je asi každému jasné, že toho k prohlížení z této akce asi moc nebude 🙁
Poslední večer jsme strávili opět u ohně, bylo teplo, hvězdy svítily, Franta nám krásně hrál na kytaru, povídali jsme, prostě pohoda !!!
Byly to moc příjemné dva dny v krásném prostředí a věřím, že se tam líbilo i všem ostatním. I Lucince, která vyjádřila lehké zklamání nad tím, že se chata jmenuje Železná a né Permoník :-)))

Takže: Zbyšku, Katie, Franto, Lucinko, Honzíku, Pomněnko a Tomášku, děkuju vám za bezvadné dva dny a moc se těším, že si takový výlet zase někdy uděláme a těším se, že se k nám přidá víc maminek, tatínků, dětí a ostatních nadšenců!!!

Napsal/a: Tamina