Pod horskými štíty namáhat si kýty

Tento příběh, který se odehrál před 5ti lety, je ze studentského života mého syna Toma. Tuto sbírku vzpomínek střádal celou dobu, co byl na SŠ, aby překvapil své spolubojovníky na maturitním plese vydáním knihy Almanach. Dovolil mi zveřejnit některé jeho zážitky a já bych se s Vámi o ně ráda podělila. A tohle je první z nich…

Skončily prázdniny a my, ještě plní nadšení, jsme se vypravili mezinárodním rychlíkem na Slovensko. Poprad – Tatry. Ráno jsme už tak plní energie nebyli, po opravdu příjemném polospánku v nacpaných kupéčkách s hlučnými spolucestujícími. Přesto jsme se vyšplhali a doplazili k centrálnímu místu. Chata při plesu, kde se nám naskytl překrásný výhled na štíty, to se musí vidět na vlastní
oči.
Ovšem ubytování také nutno vidět na vlastní oči! Malá půda, nízký strop pro nás a za dvířky byl skrytý dvojnásobný prostor, než byly naše přidělené metry čtvereční. To však nebylo to nejhorší v
porovnání s upřimnou komunikací mezi dívčím a chlapeckým osazením obytného prostoru. Jistá dvojice byla toho příkladem. Podařilo se nám ji vystěhovat a nastěhovat tam několik jedinců. Tak se uvolnilo místo pro natažení nohou.

První den nás přivítal padající sníh a ve dvoutisících metrech jsme se jím už skoro brodili. Zastavila nás až
zamrzlá skála s řetězy, dál smělo jít jen pár odvážlivců s vhodnou obuví. Škoda. Další dny jsme však prolezli, co se dalo. Byli zde i tací, kteří protestovali vždy a všude, za každé situace. Vždy zvítězilo nadšení a zvědavost, co je dál! My jsme však nikam nepospíchali a kochali se krajinou. Sviště jsme sice neviděli, ale díky Matterhornovi o něm víme všechno.

Co se týče stravy, dostávali jsme české jídlo, celou dobu jsme se těšili na halušky s brynzou, klasické jídlo místního lidu, ale když nastal ten okamžik, rychle
jsme se chtěli tohoto pokrmu nějak zbavit. A to se podařilo, stačil jeden smutný pohled naší spolužačky a hned číšník odnesl tento pokrm. Ještě, že ji máme.

Pobyt byl krátký, ale nádherný. Jsme
přece lidičky s přírodou spjati, náš obor je ekologie. Proto nás jen mrzelo, že nelze sledovat proměny tohoto místa, jak se střídá roční období. Nastala cesta zpáteční, a tak jsme opět vyrazili mezinárodním vlakem zpět do naší domoviny, v přetopených, přecpaných kupéčkách, ale domů k maminkám, kde nás čekaly buchty makové, svíčková s knedlíkem a čajíkem, dle maminek nápoj nejlepší.

Ovšem čeká nás další cesta, tentokrát do Německa, později Norsko a hurá maturita. Tak, objevné cesty, my už jdem…..

Napsal/a: Kasparek