Kouzelný víkend

Pracovala jsem v neziskové nestátní organizaci, která poskytuje sociální služby především velmi těžce mentálně retardovaným klientům  s různými dalšími kombinovanými zdravotními  vadami a současně v rámci možností se mohou realizovat v chráněných dílnách.

Tito lidé jsou velmi upřímní, vděční, nezáludní a hlavně vycítí, kdo je má opravdu rád, za takovými lidmi se vždy přijdou pozdravit, postěžovat si, nebo docela obyčejně pozdravit a třeba i pohladit.

Nejsem terapeutka, ale nikdy se mi nestalo, že by za mnou nepřišli při příchodu do práce a odchodu pozdravit, svěřit se či poprosit o sjednání nápravy, dělala jsem to vždy ráda a často svoji vlastní práci honila po večerech a víkendech.

V jedné z dílen pracoval člověk, který byl odborník na slovo vzatý, jak co se týká práce, tak ve vztahu ke klientům, jenže vedení firmy, kteří neměli k těmto lidem vztah, nesnesli, že měl ten pan mistr s velkým M větší přirozenou autoritu a velmi nefér způsobem se Jiřího zbavili, podrobnosti popisovat nebudu, protože je to téma na jiný článek.

Nikdo z ostatních zaměstnanců se Jirky nezastal, dělali mrtvého brouka a ani se s ním nerozloučili. Nejsem typ, který drží ústa a klidně jsem pár „děcek“ (jsou to dospělí lidé, ale já jsem pro ně byla taková náhradní máma) naložila do auta a jeli milého Jiříka navštívit, radost byla oboustranná.

Při válečné poradě jsme se domluvili, že vždy ke konci června si uděláme víkend plný her, nikdo ze zaměstnanců se nepřidal a tak mi pomohla dcera, se souhlasem rodičů, v pátek po pracovní době se jelo na výlet do Koryčan.

Bylo to báječné, jídlo a spacák si bral každý sebou, ne každý si mohl dovolit se stravovat v restauraci. Jeli jsme linkovým autobusem, Jiří zajistil u známých, že nám zdarma umožnili okupovat jejich louku, na které mají odstavený železniční vagon, maličká kuchyňka a matrace na spaní. Vždy nám osekli louku a kouzelný víkend mohl začít.

Podmínky byly sice velmi primitivní, vařili jsme si na ohýnku, dcery majitelů louky nám pomáhaly při přípravě jídla i různých soutěží, diplomy většinou dcera vyráběla ještě doma a hlavně bylo třeba vymýšlet takové ocenění, aby nikomu nebylo líto, že nic nevyhrál. Večer se zpívalo při kytaře a hajdy na kutě, odvážní spali pod širákem, všichni se do vagonu neposkládali.

V sobotu vždy následovala velká túra, kdo ji nezvládl, toho dcera převezla autem a šli nám pomaličky naproti. Největší zážitek byl pro naše miláčky, že nás dobrovolníci, kteří opravují zříceninu hradu Cimburku, pustili do jediné obyvatelné místnosti, zatopili v krbu a každý si mohl opéct svůj špekáček,  to bylo radosti.

Zpáteční cesty jsme obměňovali, jednou na sv. Klimentek, pozůstatek Velké Moravy, koupaliště, nebo do turistické hospůdky Kameňák na vyhlášený pivní sýr.

K večeru příjemně unaveni jsme si udělali po návratu večeři ze společných zásob, zahráli další hry a zase skončili u písniček u táboráku.

V neděli po snídani se vše vzorně uklidilo, aby po nás nezbyl jediný papírek a pochodovali na autobus.

Loučení bylo velmi dojemné a každý rok nás jezdilo stále více.

Škoda, že poslední tři roky již žádný výlet nebyl, dcera má dvě malá mrňata, já byla na několika složitých operacích a novému vedení firmy přišlo velmi vhod, že známé potížistky již chodí pouze s klienty na bowling, nebo nás navštěvují u nás doma.

A pan Jiří bohužel tak těžce onemocněl, že jsem pouze v telefonickém kontaktu.

Snad příští rok  se dáme zdravotně natolik do kupy, že opět obnovíme kouzelné víkendy, při každém setkání se „děcka“ ptají, kdy zase pojedeme na výlet.

Naše mrňata již budou moci jet s námi, já už snad budu moci chodit a pevně věřím, že hlavní člen našeho spolku bude opět zdráv.

Někdo přece musí udělat radost lidem, za které se mnozí stydí a nikde je nevezmou mezi zdravé lidi.

Naše společnost má velké rezervy a dluhy vůči postiženým lidem, oni přece nemohou za to, že se takoví narodili. Naučme se k nim chovat, jako k sobě rovným a pomáhejme jim se učit normálně žít.

Napsal/a: Zdenka58