Naposledy jsem na VD napsala článek o cestě do Chorvatska, a to bylo už před třemi lety… Na VD stále chodím načuhovat, ale už tolik nepřispívám jako dřív. Pracovní proces a s tím spojené manévry – školka, škola, domácnost – mě pohltily natolik, že moc času na plkání v diskuzích prostě už není 🙁 Ale letos jsem uznala, že jsme měli vážně celkem „prima letní den“, možná že mnohé z vás něco podobného taky zažily, a že by byla škoda nechat si to pro sebe 🙂
Léto začalo krásně…hned začátkem července v těch největších vedrech jsme s manželem a dětmi odjeli na týdenní dovolenou do České Skalice. Kdo znáte, víte, že v jejím okolí je spousta turistických míst, která se z velké části týkají Boženy Němcové…takže o týdenní zábavu bylo postaráno. Protože nás zklamalo koupání v inzerované vodní nádrži Rozkoš (stoleté koupaliště se zelenou vodou a téměř prázdným tobogánem, kde za jednu jízdu musíte dát 8 kaček a stejně se skoro musíte celou dobu jízdy odrážet, abyste vůbec dojeli dolů…), využívali jsme víc koupání v řece během výletů Ratibořickým údolím.
Namlsali jsme se přírodou a krásným slunečným počasím natolik, že jsme se po návratu domů rozhodli strávit začátek srpna pod stanem na „našem“ místě u Berounky, kam jezdíváme s dětmi už 10 let (tedy s Lukym deset, s Anulí jen 5 😉 ).
Odjezd měl být v pátek odpoledne a návrat domů v neděli. Protože nejsem člověk, který nechává všechno na poslední chvíli, měla jsem už ve středu všechno nachystané, tašky s oblečením, stan, spacáky, bedýnku s jídlem, vařič, nádobí… a stal se ze mě úplně šílený dozorce, co peskoval děti, aby zbytečně nešpinily věci a nekramařily hry a hračky… abychom se pak nevraceli domů do bince…
Jak ale víte, první srpnový víkend meteorologové ohlašovali příchod vytrvalých dešťů….Celý pátek jsme byli připravení popadnout tašky, bedýnky a spacáky, skočit do auta a odjet stavět stan, dělat ohýnek, koupat se v řece… S mužem jsme stále sledovali různé meteoservery a četli zprávy o horšícím se počasí a dešti na celém území republiky… a tak jsme museli pomalu, ale jistě, tlumit nadšení dětí s tím, že „ráno uvidíme“ a třeba pojedeme jen na jednu noc.
Jenže celou noc lilo jako z konve, takže v sobotu ráno zasedla rodinná rada a vymysleli jsme náhradní program – náplast za neuskutečněný stanový víkend – jeli jsme do Prahy do 3D kina na Shreka.
Dopoledne jsme se vydali směrem ku Praze. Nálada bezvadná, hráli jsme slovní fotbal, děti počítaly, dávaly si hádanky typu – „Je to zelený a stojí to u silnice, co to je?“ nebo „Je to šedý a jedeme po tom…“ a za hodinku jsme byli v Praze. Protože byl čas oběda a protože jsme stále měli potřebu dětem vynahrazovat to zklamání nad tím, že stanování prostě nebude, šli jsme s nimi do Mc´ Donalda a odtud rovnou do 3D kina.
První záchvat smíchu (manželův) přišel u pokladny kina, kam se šlo skrz takové bludiště z provazů a kde jsem se tak nějak málo nahlas, a proto natřikrát, ptala, jestli vůbec hrají Shreka a jestli mají volné lístky (nade mnou byla cedule velká jako na nádraží… a na ní bylo všechno napsané;-)… stála jsem úplně první a za mnou už nikdo další (když pominu děti s mužem, co postávali za provazovým bludištěm, které vedlo k pokladnám). Paní pochopila, že jsme v kině poprvé ( myslím v kině u nich, jinde by to na nás jistě poznat nebylo 😉 ), pomalu mi vysvětlovala, odkud je nejlépe vidět na plátno a na co jsou ty poukázky navíc, které byly k lístkům (na 3D brýle)… Zaplatila jsem a vlezla jsem znovu zpátky do bludiště z provazů, abych se vysoukala od pokladen… a až když jsem jím prokličkovala, všimla jsem si, jak se mi manžel a děti řehtají… kdybych se totiž po zaplacení vydala směrem doleva, úplně normálně bych vyšla přímo u nich a nemusela jsem se motat mezi provazy… no, proč to dělat jednoduše, když to jde složitě;-)
Druhý záchvat smíchu přepadl mě, když šel muž koupit dětem popcorn… Koupil jim jeden velký dohromady a nám dvěma, že stačí střední. Potom, co mu obsluhující slečna podala dvě krabice, jednu jen o malinko menší než krabici od většího balení kancelářských papírů, jsme se spolu shodli na tom, že by nám všem stačil možná malý a jeden dohromady (my ho totiž jedli ještě cestou domů v autě) a řehat nahlas jsem se začala, když jsem viděla manželův obličej při placení toho popcornu – necelé dvě stovky za nafouklou slanou kukuřici bylo na něj vážně moc;-)
Pak jsme se pokoušeli dostat do sálu, ale dvě slečny, co stály u vchodu nám vysvětlily, že musíme přijít až 10 minut před začátkem představení… A proto jsme dorazili 12 minut předtím…
Zřejmě jsme se jim zdáli momentálně zaostalí (aspoň se tak zatvářily), a tak nám odtrhly vstupenky a pustily nás dál. Našli jsme si číslo sálku, před kterým stála další slečna (těch tam vážně bylo jak máku a každá měla prima černé slušivé tričko značky „Kajínek“;-) ) a zapůjčila nám každému jedny 3D brýle – něco mezi potapěčskými a svářečskými.
Šli jsme se usadit a tehdy přišla třetí vlna smíchu a tentokrát už na nás všechny čtyři. Nasadili jsme si brýle ještě před promítáním a fotili jsme se na mobil, jak moc nám to sluší… pod námi neseděl už nikdo, zato nad námi bylo pár dospělých s dětmi, děti ukázněné, seděly s brýlemi v ruce a jen nás pozorovaly – vůbec na nás nebylo poznat, že jsme poprvé ve 3D 😉
Sledování filmu už proběhlo v „normálu“, jen jsme chroupali ten popcorn, co nám všem už pak lezl i ušima:-( a s Anulí jsem si cvičně skákla dvakrát na wecko, protože „strašně potřebovala čůrat“… a ani jednou se to nezadařilo – nejspíš se chtělal jen projít;-). Anebo si myslela, že tajně pronese domů alespoň jedny ty brýle (jenže, u východu ze sálu jsme je pokaždé musely odevzdat a při návratu nám je slečna vracela, takže měla naše babule smůlu).
Shrek – díl čtvrtý – je stejně prima jako předchozí tři díly a 3D kino taky není k zahození (i když zpočátku jsem měla divné pocity okolo žaludku – tak jako na vodě:-(…děti byly spokojené a myslím, že jejich dušička (ale i naše) měla klid – i když venku lilo, užily si 😉
A pro trpělivé čtenáře, co dočetli až sem 😉 malá rekapitulace: pokud se vydáte někdo z vás do 3D kina do Prahy na Černý most, tak si pamatujte – čučet na cedule nad hlavami, od pokladen rovně – ne přes provazy, do kina na minutu přesně! … a neřehtat se v poloprázdném sále…:-))
Napsal/a: Šárka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (11 vyjádření)
Šárko, takhle nějak jsem si připadala, když jsem byla poprvé (a možná naposledy) v USA. Ale to by bylo na samostatný článek – možná ho sem taky někdy napíšu, než ty zážitky zapomenu.
Jo, a sice jsem „pražanda“, ale v 3D kině jsem taky ještě nebyla, takže by mě možná čekalo to samé 🙂
Jójo, Lussy, když už celý den „trapasit“, tak holt všude ;-)…
Tak jsi mě Šárko pobavila a teď jak čtu tvůj komentář o Mekáči, jsem hotová :-).
Mimochodem – to u Mekáče je McDrive.
Já teda občas taky perlím, ale vy jste to teda dovedli k dokonalosti. Příště už budete ostřílený, ale zase to nebude taková prča 🙂
Pamatovat si tenhle zážitek budeme určitě všichni;-) zapomněla jsem totiž ještě dopsat na úplný závěr, že cestou z Prahy muž se synkem dostali chuť na koketjl z „Mekáče“…Kousek za Prahou je Mc´Donald i pro nákupy rovnou z auta…nevím jak se to přesně jmenuje. U prvního „zastavení“ objednáte, co si přejete, u druhého zaplatíte a u třetího vyzvednete baštu…Opět jsme nezklamali, i když tady spíš zagumovala moje polovička, protože řídila;-) …a jeli jsme rovnou k druhému okénku…Pán na židličce na nás zíral, proč tam stavíme, když nemáme co platit a tak jsme udělali nový okruh“, objeli celý „Mekáč“ znovu (fakt, kdyby nás někdo pozoroval, měl by asi bžundu) a pak jsme si.. u prvního okénka objednali, u druhého už na nás čekal pán, co nás zkasíroval a jen tak mimochodem manželovi špitnul:..“ Nemuseli jste to celý objíždět, stačilo, kdybyste si couvnul:-))“…
Šárko, pěkné. Určitě jste si to skvěle užili!
Když jsem byla prvně na přírodovědném filmu ve 3D v Imaxu, taky jsem koukala jak telátko. :-)Od té doby jsem viděla vícero filmů ve 3D, ale musím říct, že jen v tom Imaxu v Praze je to opravdu 3D kvalita. V multikinech mi to přijde úplně jiné a bude to asi tím, že tam všude mají plátno rovné, oproti sálu v Imaxu, kde je to spešl jen na 3D a plátno je přímo obrovské a do oblouku. Když se díváte na 3D film v multikinu, vidíte prostor jen jakoby před váma, kdežto v Imaxu jste středem dění, film plyne i okolo vás. Takže pocit, že jste třeba uprostřed oceánu a žralok plave kolem je opravdu silný. 🙂
Kdo tedy nikdy nebyl na 3D, pak doporučuji nejprve navštívit Imax.
Přiznávám, že jsem podle názvu čekala větší „kovbojku“.
Ale zážitek hezký…
No, v multikině jsem byla jednou – ségra s dětmi a jejich kamarády mě zatáhli na Harryho Pottera (a tam jsem tedy i bez efektu 3D zažila nějaké efekty – trvalo mi chvíli, než jsem si zvykla).
A 3D jsem film jsem viděla kdysi v zábavních parcích v USA a pak už dvakrát v Dinoparku. Přišlo mi to srovnatelné, brýle takové trochu větší jak sluneční. Akorát v těch dinoparcích se buď stálo nebo sedělo přímo na zemi.
Jinak jsem taky docela zmatkař a když si nějakou takovou situaci uvědomím, tak ji kolkrát schválně vedu ad absurdum – s vědomím, že se okolí baví na můj účet. Spolu se mnou.
;o)
Super 🙂
Takhle si to budete aspoň mnohem déle pamatovat, než kdyby všechno šlo jako po másle 🙂
Já jsem ještě ve 3D nebyla, a to máme multikino za rohem. Nějak mě to neláká. Ale díky za instruktáž, třeba se mi podaří nenadělat zmatky (moc tomu ale nevěřím) 🙂
Šárko, pobavila jsi mě, myslím si, že tohle bylo stejně lepší, než ten stan:-)
Pěkně a úsměvně napsané, příště si tě určitě zase ráda přečtu:))))
Krásné a úsměvné. My jsme na 3D kino ještě malí, ale mám takový nejasný pocit, že až jednou vyrazíme, tak dopadneme stejně. 🙂
Šári, krásně napsaná příhoda, asi jsem stejný typ jako ty, umím všude tak úžasně trapasit:-) Někdy mám pocit, že na mě takovéhle nachytávky přímo číhají a už dopředu mám sevřený žaludek a pak si to samozřejmě přivolám už jen tím, že na to dopředu myslím:-)
Ve 3D kině jsem bohužel jako jedna z mála v okolí ještě nebyla, ale moc ráda bych tam s dětmi jednou zašla. Ale jinak multikino znám důvěrně, takže vím, že popcorn opravdu „něco“ stojí, já jsem teda hrozná máma, tohle jsem dětem vždycky vymluvila a radši jsme před kinem zašli do „Mekáče“ na zmrzlinu s karamelem, tu milují víc a vyšlo to levněji:-) Teď, co bydlíme na vesnici a tohle kino máme teda hodně daleko, můžeme jen vzpomínat:-)
Moc pěkně jsi to napsala, opravdu jsem se naprosto sžila s příběhem, kterak dětem slíbím něco, na co se celou dušičkou těší a pak když už cítím nepřekonatelnou překážku, je mi to hrozně líto, že jim tu radost kazím, ale náhrada se někdy těžko hledá, když na všechno je třeba mít nějaké finance… Ale víkend ve stanu mají taky slíbený, u nás to spíš vázne na taťkovi, ten si čas dělá velmi těžce:-) A já to budu muset přežít, se vší tou havětí a bolavými klouby na karimatce budu snít o mé měkké postýlce, za tu jejich radost mi to stojí:-)
Takže – Šári – dík a napiš zase něco – dřív než za tři roky:-) slibuješ? o)
Ahoj Šárko,tvoje vyprávění mě pobavilo:-)Za prvé si úplně umím představit vaše nervičky ohledně počasí a následné zklamání dětí.Myslím,že děti od jistého věku chápou ono…,,uvidíme“-aspoň moje dospívající dcera už si to převede na-no jasně,takže nic:-(
A živě si vás představuju v tom kině.Když jsem šla do multikina poprvé-já odchovaná vesnickým kinem s promítáním od strejdy v neděli ve tři,tak jsem byla taky pěkně vykulená.Ale trénink dělá mistry,tak brýle na 3D už mě nedostaly:-))A nevím čím to je,ale ten popcorn už k tomu našemu kinu tak nějak patří,jezdíme přes školní rok tak nějak za odměnu,tak se vším všudy.Hlavně,že se dětem představení líbilo a máte na co vzpomínat.
Mobile Sliding Menu