Byl duben letošního roku, za okny sníh a vypadalo to, že jaro vůbec nehodlá přijít. Já měla depku jako trám a cítila se unavená ze stereotypu a náročnosti mateřské dovolené…
Naše společná kamarádka Káťa je Češka, která se vdala za Turka a žije v této zemi už třetím rokem. Vidina, že ji zase uvidím, mě lákala, ale rozum ve mně začal protestovat. „A co děti?“, ptala jsem se nahlas. Nějak jsem si nedovedla představit absolvovat tuto cestu ani s jedním dítětem, natož se dvěma caparty ve věku 1,5 roku a 3 měsíce.
Můj muž – pracující student VŠE – mi nabídl, že by mě po tu dobu mohl „zastoupit“ (má nepravidelnou pracovní dobu, takže technicky to možné bylo). Na moje námitky ohledně financí (žijeme, jak se říká, „z ruky do huby“) řekl, ať se tím netrápím, že peníze sežene (!)
Pane jo, tak to už jsem musela být hodně nesnesitelná!
Červíček chtění začal hlodat, až mě nahlodal. K rozhodnutí, že pojedu, nakonec přispěl i fakt, že tříměsíční Pavlínka se od pátého týdne dokrmovala Nutrilonem, protože se mi nedařilo zvýšit produkci svého mléka, i když jsem se o to snažila všemožnými způsoby.
Zavolala jsem Kátě (ta z toho byla překvapená, podotýkám, že příjemně 🙂 ), koupila letenku (manžel nelhal 🙂 ) a ještě celá zmatená nad nenadálým zvratem událostí jsem sedla do letadla směr Istanbul.
V cestování nejsem žádný nováček, nicméně, cesty mimo republiku jsem vždy absolvovala s někým, nejčastěji to byl již zmíněný manžel, tehdy ještě „nemanžel“.
Jakmile se letadlo zvedlo od země, zvedl se i můj adrenalin. „Já vážně letím do Turecka – a sama!“ Uvědomila jsem si, že rok a půl mateřské dovolené mi stačil k tomu, aby se některé mé rysy osobnosti potlačily (sebevědomí, smysl pro dobrodružství a riziko) a jiné zesílily (úzkostlivost, potřeba plánování).
Tato týdenní cesta mě hodila do minulosti, do doby, kdy jsem měla chuť zkoušet nové věci, chuť riskovat, zkrátka byla svobodná (i když snubní prstýnek jsem měla pořád na ruce 🙂 ) Blažilo mě, že jsem mohla ráno v klidu vstát, osprchovat se, namalovat se, vychutnat si snídani a večer pak s Káťou sednout a bez neustálého odbíhání k dětem povídat o Praze, o škole, kterou jsme obě studovaly, o tureckých poměrech, o manželství a jeho zákrutách a samozřejmě i o našich andílcích, kteří nás někdy dokážou vytočit, ale po kterých se nám stýská, když je chvilku u sebe nemáme.
Však jsem je taky hned doma všechny (včetně manžela) olíbala!
Napsal/a: Kukačka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (8 vyjádření)
Taky se připojuji ke gratulacím ohledně manžela ;-)) Můj manžel je taky ok, tzn. dovolil mi odletět s kamarádkou v září do SAB, ale s tím, že dcera bude celý týden u babičky:-)).
Kukačko, tak já cítím také slepou zááááávist :))). S jakou chutí bych vytáhla paty a udělala pápá, mějte se tu beze mně krásně :))). Aspoň pár dní, aspoň dva dny….uf.
Manželský krize jsou zcela normální, ale to co ti navrhl a dodržel tvůj muž normální není a proto mu i ode mně vyřiď přátelský pozdrav. Večer to dám přečíst tomu svému!
PS: myslím že s věkovým rozdílem tvých dětí jsi tu relaxaci zatraceně potřebovala…
Kukačko tak to ti moc přeji!A možná také tak malinko závidím!Ale v dobrém samozřejmě!Jsem doma 3 roky (celé těhu a dva roky s malou).Stále kojím,nikde jsem sama nebyla.Mám skvělého manžela,určitě by holky zvládl naprosto bez problémů.Občas si holčičky bere na odpoledne třeba do lesa apod.To si opravdu užívám.Ale po dvou hodinách už koukám,kde jsou.Takže já bych si asi ani takový výlet neužila.I když kdo ví?
Tak jsem vyřídila svému muži vaše pozdravy a obdivy 🙂 Musím ještě dodat, že samozřejmě vždycky to tak idylické není (či spíš nebylo). Překonali jsme teprve celkem nedávno jednu krizi, ale musím říct, že teď je nám báječně, jako snad ještě nikdy ne.
ahoj,tak vivat všem super manželům!!Já trošku z jiného soudku..Když jsme ze současným manželem spolu začali „chodit“,tak přišlo i na to nejdůležitější-seznámení s dětmi!!A v té době jsem bohužel musela na vážnou operaci do nemocnice!!Jenže moje máma je babička na baterky:-((takže co s dětmi?..A v té době se můj ,ještě ne-manžel,ukázal jako ten nej chlap-řekl,no tak co,seznámíme se trošku jink,než jsme chtěli:-))A celé 2 týdny se o děti, školou povinné,staral!!..Já byla asi vyplašená víc,než oni..a když za mnou přišli všichni do nemocnice,brečela jsem jako želva,ale štěstím,když mi vykládali,jeden přes druhého,jak spolu prali a vše máme růžové:-))..A i ted vím,že mám toho nej chlapa!!A že ikdybych chtěla na „marz“,tak mě v tom podpoří:-))..ikdyž bych mu musela doma nechat své prsa na kojení,jak říká s usměvem:-))
Kukačko, to muselo být parádní! Já teda taky obdivuju tvého manžela, že při tom zápřahu práce + škola byl ochotný DOBROVOLNĚ (!)hlídat 2 malé děti! Já jsem byla v lednu na operaci s kolenem, manžel měl paragraf, takže byl doma a dodneška to poslouchám, jakej to byl zápřah…:-)))
Jinak já jsem si dělala dovolenou na velikonoce, pronajaly jsme si s kamarádkama roubenou chaloupku v Českém Ráji a 3 dny jsme chodily na výlety a užívaly si bez drahých poloviček. Sice to bylo s dětma, ale i tak to bylo báječný!!
Kukačko – smekám před tebou – jsi opravdu odvážná:-)… i když na druhou stranu si myslím – proč vlastně ne…a proč ne? Protože snad ještě více smekám před tvým manželem – tohle by asi hned tak nějaký chlap nezvládl:-)…takže ti i blahopřeji k výběru manžela:-)….
Mě takhle vybouchlo teď v květnu 5 dní poznávačky v Toskánsku se 3 kamarádkami, se kterými jsem takhle byla už několikrát (Paříž, Istanbul:-)…) – všechny už mají odrostlejší děti, které dostali do péče tatínci,jen já jsem tam doposud byla bezdětná… letos poprvé po dvou letech jsme to plánovaly jako obnovení tradice s tím, že Prokopa pohlídá náš otec (neměl námitek – prý „jim to oběma prospěje“)..jenže člověk míní a vidina vysokého výdělku v zahraničí mění..takže otec je pryč a Toskánsko v čoudu (oplakaly jsme to a jely beze mě)..tak příští rok už určitě:-)….
Kukačko, cítím dvě emoce. Obdiv a závist:-)) Obé pramení z toho, že já jsem máčka ze všech nejmáčkovatější, takže bych nikdy toto nedokázala.:-))
Mobile Sliding Menu