V malé vesničce, nedaleko hradu Krákolka, žila jedna malá holčička Adélka. Bydlela v chaloupce s maminkou a tatínkem, pejskem Chlupáčkem a kocourkem Flíčkem. Když tatínek odešel do práce, byl pan doktor zvířátek, Adélka si hrála s Evelinkou, což byla holčička z vedlejší chaloupky, na zahrádce v kouzelném domečku. Domeček byl doopravdy kouzelný, postavil ho dědeček Dobromil ze dřeva, namaloval jako perníkovou chaloupku a nezapoměl ani na sovu Houkalku.
A těch věcí co bylo v domečku! Malovaný džbánek na limonádu, houpací křeslo kde se četla pohádka, stará almárka se spoustou knížek co ukrývala pohádkový svět. Ale ne jenom toto, byl tam i gauč s polštářky a huňatou dekou. Stůl, kde se malovalo, vyšívalo, ale i vystřihávalo to nejkrásnější přání všech holčiček.Jednou Evelinka řekla Adélce velké tajemství, kde jinde než v domečku. „Adélko, já budu mít bratříčka!“ To bylo radosti, děvčátka hned začala vyrábět různé dárky co by mohl bratříček dostat. V té chvilce je ani nenapadlo, že bude maličký a nebude si hned hrát. I kopací míč se našel.
Uplynulo, jaro, léto a přišel podzim. Holčičky se už nemohly dočkat, kdy přijde tolik očekávaný bratříček. Byl tu, ale takový maličký! Tu si děvčátka uvědomila, že hračky co vyráběla nemůže dostat, ale maminka vše vyřešila, obrázky se daly do rámečků, pověsily po pokoji. Papírové ozdoby na šnůrky a větříček je rozfoukával. Bratříček dostal jméno Jan. Jak rostl, něco nebylo tak jak mělo být. Byl nemocný, ale jinak než obyčejně třeba chřipka nebo rýma, to ne, on měl nemocnou hlavičku a pořád si hrál jako maličký kluk. Nejraději měl papírky – čím menší tím lepší, pak se smál, poskakoval, ovšem pokud ještě byly barevné i zpíval. Nemluvil, jen pobrukoval. Dokázal říct pár slov, ale většinou ukazoval. Byl hodný, každý ho měl rád.
Jednou, když měl narozeniny, dostal spoustu dárků – autíčka, knížky, medvídka, stavebnice. On vše rozbalil, ale nehrál si. Jen jeden zůstal nerozbalený, ten od Adélky. Velký s velikou mašlí. Všichni čekali, co tam bude, zda si Jeníček bude hrát. Papír, ve kterém byla zabalena krabice, byl barevný, ale ten poklad co tam našel! Představte si, plno barevných papírků, které byly nastříhány na drobné kousíčky. To hned poskakoval, pobrukoval a dal Adélce velikou pusu. Ptáte se proč? Přece proto, že jen ona mu dala ten nejkrásnější dárek, jaký si mohl přát. Tu si všichni uvědomili, že Jeníček má svůj vlastní svět, ve kterém má jiné hodnoty než ostatní lidé. Jen Evelinka byla smutná, že mu nedala ten nejkrásnější dárek sama, ale to jí Adélka řekla, že jí pomohl tatínek vybrat dárek. Pak si povídaly proč zrovna byl tento nejlepší, dokonce i než stavebnice či kopací míč.
Mezi námi žije spoustu takových dětí, které jsou trochu jinačí než ostatní. Ovšem všechny mají radost z dárků, leč jiných kvalit. Proto se nad takové děti nikdy nepovyšujte i oni jsou člověkem.
A ptáte se jak to bylo dál? Tak tedy – do domečku se přidala židlička, barevné papíry a krabice kde se poklad uschoval.
Zazvonil zvonek a pohádky je konec.
Napsal/a: Kasparek
