Jak jsem byla slavná

Rubrika: Trocha nostalgie

89440_lighting_girlKaždý z nás zažije alespoň jednou v životě svých patnáct minut slávy. Někdo se o to snaží vědomě, jiný k tomu přijde jako slepý k houslím. Někomu popularita vyhovuje, jiný ji nesnáší. I já jsem před několika lety měla možnost vyzkoušet si život „celebrity“…

Bylo mi sedmnáct a měla jsem za sebou čerstvou maturitu. Studovala jsem technickou školu, s nijak valným prospěchem a ještě horším povědomím o smyslu studia. Bylo mi jasné, že v oboru nemohu v zájmu bezpečnosti celého státu zůstat, tak jsem přemýšlela, co by mě bavilo. Mí velkorysí rodičové mi věnovali dva měsíce posledních prázdnin, takže času na hledání bylo hodně. Milovala jsem hudbu, chtěla jsem se živit muzikou. Ráda jsem zpívala a zpívám. Jsem však soudná, takže jsem se v pubertálních snech viděla pouze jako vocalistka známé skupiny, nikdy jako sólová zpěvačka. Byla jsem tedy rozhodnutá živit se hudbou. Nejschůdnější a nejrealističtější mi připadla varianta prodávat gramofonové desky a cédéčka.

Jenže člověk míní, život mění. Asi týden po maturitě jsem zaslechla výzvu, že malé regionální rádio hledá nové moderátory. Prý jim stačí komunikativnost a středoškolské vzdělání. Z recese jsem otci oznámila, že se hodlám konkursu zúčastnit. Netušila jsem, že si pletu bič sama na sebe, protože druhý den otec přijel z práce už v poledne se slovy,:“Tak já tě na ten konkurs odvezu autem.“ Mému rozpoložení nepřidal ani můj bratr, který to komentoval slovy:“Teda segra nevím, co zrovna ty tam v tom rádiu budeš říkat. Vždyť se furt stydíš a neumíš se bavit s cizíma lidma.“ To jsem se rozbrečela a otec mě odvlekl do auta, že nikomu nebude dělat kašpara a když už má to volno, tak tam pojedu a basta fidli.

A jak to dopadlo? Stala jsem se novou moderátorkou. Ještě mi nebylo osmnáct, inkoust na maturitním vysvědčení ještě neoschl a já jezdila do práce. Prázdniny, neprázdniny.
A vlastně se mi splnil sen, protože po dobu mého vysílání jsem si také směla vybírat a pouštět hudbu. Setkala jsem se s několika opravdu zajímavými lidmi, dokonce i s mým hudebním idolem. Na tento hodinový rozhovor jsem byla fakt pyšná. Vrchol mého blaha nastal v momentě, kdy mě jistý zpěvák tehdy hodně známé hudební skupiny odvezl autem domů až před dům. Všechny drbny v oknech…no to bylo haló.

Také jsem se stala obětí fámy. V rámci soutěže, kdy bylo posluchačům předloženo pět vět a oni měli hádat, která je pravdivá a co je fabulace, byla zařazena věta, že se v sobotu vdávám. I když v závěru soutěže byla tato lež odhalena, přišlo mi do rádia několik svatebních blahopřání.
Také jsem dostávala mnoho dopisů. Především z věznic. Občas se tam mihlo i pozvání na rande, ale až po odsezení trestu:-)

Zapomněla jsem říct, že jsem původem z vesnice. A i když šlo o malé regionální rádio, hodně lidí tomu nesmyslně přikládalo větší váhu, než byla. Najednou mě můj bývalý učitel ze základní školy, který mě znal od první třídy, začal zdravit jako první, vykal mi a říkal slečno.
Když jsem vešla do obchodu, kde mě prodavačky znaly od malička, celý obchod náhle utichl a všichni sledovali, včetně zákazníků, co budu dělat. Jako vždycky jsem nahlas pozdravila a paní vedoucí mi odpověděla a oslovila mě jménem a pyšně se rozhlédla, jestli to ostatní zaregistrovali. Všichni mi koukali do košíku, co kupuji. To bylo divení, že taky jíme máslo a chleba. U pokladny mě obsloužila vždy paní vedoucí a nezapomněla se mě nahlas zeptat, jestli dneska budu v rádiu. A při odchodu jsem vždy slyšela šuškání, to je ta z toho rádia. Ze začátku to byla sranda, ale pak už mi to fakt vadilo. Své si užili i mí rodiče v práci.

Najednou toho bylo nějak moc. V autobuse se se mnou každý dával hned do řeči. Zastavovali mě lidi na ulici a reagovali na odvysílané pořady. Ale taky začaly vznikat hnusné a zlé drby. Když jsem někdy šla na zábavu, hned se ke mně přidali lidi, které jsem ani neznala a všichni se hrozně kamarádili. A těch kluků, co se najednou kolem mě točilo. Jenže já jsem najednou neuměla poznat, kdo o mě fakt stojí, a nebo kdo se chce chlubit, že zná tu z rádia.
Vyvrcholilo to tím, že si ke mně přisedla jakási dívka, studentka filosofie, koukala na mě jako na svatý obrázek a pak mě odbourala větou:“ A slečno, jak se vyrovnáváte s popularitou?“

Asi po roce jsem si našla úplně odlišnou práci a radio jsem s chutí opustila. Bylo mi teprve osmnáct a už jsem měla za sebou zkušenosti, které se nedají ničím zaplatit. Už jsem znala závist, zášť, podlézání, ale taky opravdové kamarádství. Dodnes z toho čerpám. A když potkám nějakou známou osobnost, jen se usměji a nechám ji „žít“. Nenávidím bulvár, vím co to je, když se mimo vaše možnosti nekontrolovaně šíří pomluvy a lži a vy s tím nic neuděláte.

Už bych to nikdy zažít nechtěla. Teď, s velkým odstupem, na to už vzpomínám ráda. Musím se smát při vzpomínce na břichatého, leč velmi vlivného producenta, který mi za pár „hezkých chvil“ sliboval kariéru zpěvačky, či televizní hvězdy. Nebo když jsme uspořádali sváteční vysílání všech moderátorů najednou a všichni jsme se poctivě podělili vodkou. Prochechtali jsme se tou dvouhodinovkou jako blázni.
A tehdy jsme dostali dopis, který mi utkvěl v hlavě do konce života. Dopis, který dal tomu všemu smysl. Napsala nám matka dvou malých dětí. Byla v extrémně těžké životní situaci. Zhroutila se a chtěla se zabít. Sedla si prý ke stolu, nachystala si prášky a chtěla napsat dopis na rozloučenou. Měla puštěné naše rádio. A jak tak psala, mimoděk poslouchala to naše blábolení a chechtání. Co se stalo, nevím. Ale nějak jsme jí to tou optimistickou náladou rozmluvili. Napsala nám, že jsme jí zachránili život. U tohoto dopisu brečeli i chlapi.

Takže na závěr lze říct, že být známý je někdy hodně těžké, ale zase když za vámi přijde člověk, že chce váš podpis, není to zas tak nepříjemné:-)

A co vy, taky byste rády zažily svých patnáct minutek?:-)

Napsal/a: Chromle

Toto taky stojí za přečtení!

Nevítaní hosté v ústní dutině

Malé oválné vřídky trápí až 25 % populace. Objevují se v ústech nečekaně, ale ti z vás, kteří se s afty

Čtu dál →

Pořízení tažného zařízení je snadné a cenově výhodné

Disponovat vozem bez tažného zařízení není žádný hendikep, jak by se mohlo zdát. Pokud potřebujete využívat přívěsný vozík, karavan, nosič

Čtu dál →

Cyklistické dárky pro malé i větší cyklisty

Máte doma nadšeného cyklistu a nevíte, co mu pod stromečkem udělá největší radost? Podobným problémem se rok, co rok

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (6 vyjádření)

  • Moc hezký článek – člověk si přesně dovede představit ten vývoj popularity:-)…a kdyby to byla jakkoli špatná zkušenost, tak kvůli tomu „konci článku“ to stálo za to:-)…mmch. já bych Chromli i na nějaké to veřejnoé vystupování tipla:-)….
    Co se týče mých „15ti minut slávy“, tak krom toho, že jsme v šerém dávnověku natáčeli nějaké tancování pro televizi (úplně vidím ty „producenty“…dělali jsme si z nich děsnou srandu:-)) se mé patnáctiminutovky doposud sestávaly povětšinou z ošetření nějaké celebrity a následného vyhazování reportérů TV Nova a jim podobných individuí z nemocniční chodby:-)))…jo a taky se musím pochlubit, že jsme – doktoři od nás z chirurgie – dělali zdravotnický dozor na natáčení filmu Ridleyho Scotta (tak nějak se to píše) Tristan a Isolda (té části točené v Čechách), který teď jde do kin (nebo už tam je?) – to by bylo snad na tragikomický článek:-)…

  • Katie- ono to překvapilo i tehdy hodně lidí:-))

    Jarmuschko- moc se mi to psát nehcce, ono se není čím chlubit:-)) Myslím, že zkratka bude stačit RR.:-) Jinak ti závidím,že jsi ze své patnáctimunutovky vytřískala takovou nádheru:-)

  • Jarmuschka
    Jarmuschka

    …to by mě, Chromle, zajímalo, co to bylo za rádio… Prozradíš!? ;o)

    Já si zažila něco podobného… (no, trochu…)
    Přestěhovala jsem se za svým mužem na malé město a po čase i přestala dojíždět do práce, a začala působit v místě. A z titulu své „funkce“ jsem se, jako čerstvá, neokoukaná tvář, začala také objevovat docela často v regionálním TV vysílání… A lidi mě začali poznávat (ne jako mě, ale jako ženu svého muže-lékaře). Vrhali se na mě na ulici, na poště, v obchodě… prostě všude… a jestli je můj muž vezme na ošetření, jestli jim můžu dát číslo do ordinace… A manžovi se zvýšila návštěvnost (a vše, co s tím souvisí)… A já si tak nepřímo „vydělala“ na krásné kožené volnočasové botky (za zvýšení obratu…) ;oD

  • Oprava: to MNĚ připomíná (jojo, korektorka se nezapře 🙂 )

  • Ahoj, Chromle, to mě připomíná, jak u nás (tedy na malém městě, kde jsem dřív bydlela) vystupovala skupina Příbuzní. Mě bylo asi sedmnáct a měla jsem ambice stát se herečkou. Při koncertu najednou vyhlásili soutěž o nejlíp zazpívanou píseň z jejich dílny, nebo dílny Nedvědů či starých Brontosaurů. Přihlásila jsem se a zpívala Hlídej lásku, skálo má od Brontíků. Byl to príma zážitek, až na to, že si mě pak ještě dlouho mí kamarádi dobírali.

  • Chromle, moc hezký článek. Vůbec mi to moderování v rádiu k tobě nejde, alespoň podle představy, co o tobě mám. Co se mě týče – ráda svých 15 minut přenechám někomu jinému. Bulvár nehltám, populární osobnosti (když už je potkám) taky nechávám žít a nesnáším, když se někde něco stane, jak se hned seběhne houf lidí a všichni to komentují. Můj miláček je v tomto můj opak, v práci si kupuje Blesk (občas se ho snaží propašovat i domů), když jedeme do Prahy, má štěstí na známé tváře – naštěstí se za nimi jen otáčí, o autogram si ještě nepožádal a když se někde něco děje, jde se taky podívat, aby mu to neuteklo. Ach jo.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist