Ze začátku jsme cestovali autem. Měli jsme starou dodávku s lůžkovou úpravou, která s námi zažila nejedno dobrodružství. Jak ale stárla a cena pohonných hmot i pojištění stoupala, nadešel čas, kdy jsme se s ní museli rozloučit. Na nové auto nebylo, tak přišla na řadu kola.
Nevím přesně, kolik mi bylo, když jsem dostala své první kolo. Tatínek mě držel zezadu za sedlo a běhal se mnou po silnici pod okny babiččina bytu. Trpělivě, stále dokola.
Tenkrát by mě nikdy nenapadlo, že za několik let najezdím během dvou letních měsíců bezmála tři tisíce kilometrů, překonám vysoká alpská sedla a dorazím až k moři, to vše s brašnami nacpanými k prasknutí a s připřáhnutým dětským kolem.
S těmihle koly nedojedete ani na Křivoklát!
Nikdy jsem nebyla žádný pecivál a vůně dálek mě vždy přitahovala. S mým druhem Alešem a čtyřmi syny si užíváme jak rodinného štěstí, tak i kouzla nepoznaných tajemství, které nám přináší cestování.
Oprášili a pospravovali jsme tedy své dva treky z dětství, v bazaru přikoupili jedno malé kolo pro nejstaršího, tehdy osmiletého syna a pořídili zbrusu nový vlečný vozík pro mladší dva kluky. Týden jsme trénovali a na začátku července jsme se opřeli do pedálů a vyrazili na jih za sluncem.
Naše rodičovská kola měla svá nejlepší léta dávno za sebou, a proto jsme hned za Prahou museli vyměnit přední kolo na jednom z nich. V opravně nám tenkrát řekli: „Pokud takhle vypadá i zbytek vašich kol, nevydávejte se s nimi ani na Křivoklát.“ To nám ale náladu nezkazilo a plni optimismu jsme putovali českou krajinou dál, směrem na Šumavu a k hranicím. Cestou jsme, také díky mimořádně deštivému počasí, které nás pak provázelo celé léto, postupně povyměňovali mnoho dalších součástek. Naštěstí ještě za koruny. Poslední nepříjemností před odjezdem z republiky byl Alešův silný zánět. Během dvou dnů mu opuchla celá tvář k nepoznání. Spravila to návštěva zubařky ve Vimperku, antibiotika a jeden dren, který jsem už na německé straně šumavských hor „odborně“ odstranila.
Naše putování pokračovalo z Pasova po Innské stezce, což je značená cyklistická trasa, která se vine podél mohutné řeky Inn na jejím levém i pravém břehu. Jízda po ní je nádherná. Vybírali jsme si německou či rakouskou stranu podle toho, která místa jsme zrovna chtěli navštívit. Také děti byly v sedmém nebi, neboť naše etapy směřovaly velice často od hřiště k hřišti, kterých bylo po cestě opravdu dost. A jak úžasných! Bylo to výhodné i pro nás – děti si hrály a my jsme zatím připravovali jídlo, doplňovali vodu, nakupovali, opravovali, prali nebo psali deníky.
Přes alpské sedlo
S přibývajícími kilometry se majestátní řeka Inn začala měnit v divokou dovádivou říčku. Z nížiny jsme se dostali do hor, údolí se sevřelo a vytvořilo úzký těžko prostupný průsmyk. Další postup byl velice obtížný a často jsme museli sesednout z kol, opřít se do řidítek a funět do prudkého kopce. Když jsme se přes sedlo Reschen pass (1513 m n. m.) překulili na jižní stranu Alp, čekal nás odpočinek u vysokohorského jezera a pak už jen cesta dolů. Via Claudia Augusta, další značená cyklotrasa, se proplétala nekonečnými vinicemi a jabloňovými sady. Vedla nás podél řeky Adige, horské štíty jsme nechávali za zády. Ani jsme se nenadáli a byli jsme u moře. Cestou jsme si stihli vychutnat mnoho italských vesniček i měst. Nejvíce nás ohromilo město Trento, s nádhernými architektonickými skvosty. Jako z pohádky.
Otázka pro vás: Vydáváte se i vy na cyklovýlety či dovolenou na kolech? Lákala by vás taková dovolená?
Napsal/a: Kateřina Minková
