První dítko jsem čekala za totáče. Do posledního dne jsem poctivě chodila do školy (porod proběhl mezi státnicemi a promocí:-). Těhotenství naprostá pohoda, bez problémů.
Jen v půli května (termín byl 20. května) jsem začala být dost nervní, když doktorka vždycky řekla -„V nejbližších dnech to na porod nevypadá, buď ráda, na Veveří se maluje a Miloši jsou plní“. 14 dní po termínu jsem ji přesvědčovala, že opravdu, ale opravdu přenáším, neb přesně vím, kdy jsem mohla otěhotnět. Stále stejná odpověď.6. června mě na mé naléhání poslala k Milošům. Na UZ mi mile oznámili, že dítko má cca 5 kilo, ale na porod to nevypadá. Že mám přijít na příjem ve středu, tj. 8.6.
8.6. – S úlevou jsem nastoupila do špitálu, že se něco bude konečně dít. Po celodenním ležení na monitoru mě poslali domů, neb „bydlíte za rohem a na Veveří se maluje, tak nemáme místo. Ráno zase v sedm tady.“
9.6. a 10.6 Takže čtvrtek a pátek to samé. Den na monitoru a odchod domů.
13.6. – V pondělí jsem si drze sedla na zem a že neodejdu, dokud neodrodím. Tak mě tedy milostivě přijali. Oholili, prohlídli, klystýr, na monitor. Tvrdili mi, že mám stahy, já nic necítila. Tak mi zavedli čípky. Celý den na monitoru a že jim monitor ukazoval stahy (který teda nebyly vůbec cítit), tak mě přesunuli na „hekárnu“. Během první noci mi tam jedna maminka porodila a další tři se prosténaly až k odchodu na sál a k porodu.
14.6. – V úterý ráno doktor Z. oznámil, že mně dají oxytocin do kapačky, ať se prý „konečně rozjedu“. Připoutali mě k posteli a na monitor, napíchli kapačky a odešli. Kolem poledne začaly stahy. Prvně po 10ti minutách, večer a v noci už byly nepřetržitě po 2-3. Ovšem tentokrát to byly „moje“ stahy, kdežto monitor ukazoval klid 🙁 Jedna milá sestřička vždycky procedila, že jsem hysterka, že stahy nemám. Zhruba každé dvě hodiny přišel doktor Z. nebo sestra, strčili do mě prst, řekli – otevřená na 1 cm, počkáme a odešli. A protože byl červen a špitál plný žákyněk a mediků, někdy s sebou vzali i hejno mediků, a ti si to „zkusili“ jeden po druhém též. Kolik se mezitím vystřídalo mamin na hekárně, jsem už nevnímala.
15.6. – Ve středu ráno jsem požádala o jídlo a pití, které jsem od pondělního rána neměla a bylo mně hrozně zle – myslela jsem, že snad z hladu. Odpověď zněla: máte kapačky, jíst ani pít nemusíte ani nesmíte. Nevíme, jestli neskončíte na sále. Jsem celkem tvrďák, ale ve středu večer bylo jediný mý přání umřít. Hlavně rychle a bezbolestně. Pamatuju si, jak mě jedna vyděšená mamina na hekárně utěšovala, dokonce i vodu mi propašovala, protože já celou noc probrečela (a rodící si umí představit kombinaci pláče a stahů – to se prostě neudejchá:-) a dokázala jsem nehtama vyrýt do zdi neskutečné rýhy, které díky rozedřeným prstům byly od krve. Já byla ve stavu mezi mdlobami, bezvědomím a hysterií. Od úterý od rána připoutaná vleže na zádech k posteli… stahy… beznaděj, strach…
16.6. – Ve čtvrtek ráno se z dovolené vrátila jedna paní doktorka. První milý obličej. Když mě uviděla, zděsila se. „Píchla“ mi vodu, že se prý pak porod rozjede. A ono zase nic. Ale bylo dobrý představení, protože volali postupně snad celej personál, ať se jde podívat na tu „zkaženou“ vodu. Takže se dohadovala s kolegou – doktor Z. – stejně skončí na sále, už je tu dlouho, nevydrží to ona ani dítě. Kolega – je mladá, vydrží to, ještě ji necháme…Otevřená stále i čtvrtý den na 1 cm 🙁 Kolem poledne ale začal šrumec. Mně začalo blbnout srdce, doktor při pohledu na monitor ucedil – asi TO exne, já z posledních sil na něho začla řvát, že ho zabiju, urvala jsem ty třmeny, kterýma jsem byla připoutaná na rukách k posteli a pak už si pamatuju jen fofr na sál a tři dny tma:-(
V neděli kolem poledne jsem se probrala na áru. Dítko kupodivu žilo. Sice ho museli dost dlouho křísit, došlo k nedokysličení části mozku, byl sloupanej jak had, vzhledem k velikosti ho neměli do čeho oblíct (4950/59), ale byl živej a krásnej:-) Milí lékaři mi s úsměvem řekli, že možná bude retardovaný, protože ho museli dlouho oživovat, ale že ho kdyžtak můžu dát do ústavu, jsem přece mladá a můžu mít další. Já prý byla v komatu, protože mi „nesedla“ narkoza. Žádné jiné info mi nikdo neřekl. Prostě věděli, jak mi vytvořit pohodu pro rekonvalescenci po tom jejich mučení.
Když jsem začala řešit po letech následky (epi, cukrovka, všechna dys co existují apod…), zjistila jsem, že porušili snad všechna nařízení, co existovala v té době ohledně zdravotní péče a hlavně porodů. Ale doktor proti doktorovi prostě nepůjde, porodopis se ztratil 🙁
Synek mě sice občas točí, ale je z něj šikovný, urostlý, krásný chlap. Z fleku by se mohl živit jako gigolo:-)) Zaplaťpánbů až na epi zdravý, v práci mu to jde, ve vztahu a ve sportu taky:-))
Vždycky jsem chtěla mít spoustu dětí. Sice se mi to splnilo, ale jen dvě mám „vlastní“. A může za to zejména doktor Z. Dvanáct let jsem sbírala odvahu jít do toho podruhé. Když mě okolí přesvědčilo, že teď už je vše jinak, já sebrala odvahu a touha po dítěti převládla nad strachem, šla jsem do toho. Vybrala jsem si samozřejmě jiný špitál – Bohunice. Ale to až příště. Snad jen, že nejen já jsem změnila špitál, ale i doktor Z :-((( A samozřejmě se zjevil v Bohunicích zrovna když jsem nastoupila…
Tento příspěvek byl zařazen do soutěže Pojďte si povídat … o prázdninách 2011. Stačí se zapojit do diskuse Vzpomínky na porod nebo do 31. 8. 2011 poslat svůj článek do redakce.
Napsal/a: radka2
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (31 vyjádření)
Radko, díky za článek. Mrzí mě, jak otřesné porodní zážitky máš a přiznám se – jsem ráda, že jsem rodila až o mnoho let pozdějš. Tenhle Tvůj článek bych povinně naordinovala všem, kteří do světa vytrubují „zlaté staré časy, vždyť nám vlastě nic nechybělo a nebyla ani nezaměstnanost…“
V jiném článku jsem se dočetla, že jsi bývalá vrchlová sportovkyně a jen bych k tomu chtěla dodat, že já i většina mých spoluhráček jsem měla podobné problémy při porodu jako Ty (naštěstí teda ne stejný personál) a prý je to způsobené tím, že naše svaly jsou tak zpevněné, že pro dítě je problém prodrat se ven. Jestli je to pravda, to nevím, ale mým zkušenostem by to odpovídalo…
Tak přeju hodně zdraví všem Tvým dětem – ať jsou malé, nebo už dospělé…
Radko, díky za vysvětlení. 🙂
Peťko, ta sestřička se tam objevila až po operaci. Byla velice mladá (mám pocit, že je mladší než já), usměvavá, ochotná, hodná, no prostě po zkušenosti se Zitou anděl:-)
protože se „ztratil“ porodopis, stavila jsem se za ní a ubezpečila mě, že teď už se nesmí nechat rodička tři dny se stahama, nesmí se ani tak dlouho vyvolávat porod a spoustu dalších věcí. Taky mě ujistila, že přístup je absolutně jiný než byl. a měla v tom pravdu:-)
Radko, něco tak brutálního jsem už dlouho nečetla. Zaráží mě už to, že tě nechali tak dlouho přenášet a o tom dalším radši nemluvím. Ve stejné porodnici jsem rodila před pěti lety a moje zkušenosti s personálem jsou přesně opačné. Kromě jedné sestry z šestinedělí byli všichni skvělí.
Samozřejmě je hlavní, že jste to oba přežili a že i syn z toho vyšel velmi dobře, ale stejně mi to přijde jako z hororu.
Radko,tvůj článek jsem četla jedním dechem,až mě z něj mrazilo,co si musela vytrpět nejen ty,ale i tvůj syn :(..na chování těch hyien Dr.Z. a oné sestry nemám slov,snad jen,že boží mlýny zamelou,aby poznali jaké to je,zahrávat si tak hnusně s lidským životem :/..naštěstí jste to oba přežili,máš jak píšeš urostlého syna a to je důležité :)..budu vyčkávat další pokračování,co na to Dr.Z,když jste se setkali po 12 letech opět v porodnici,ale tentokrát jiné,než předtím.
Radko, to by mne právě taky zajímalo, co na to říkala ona sestřička, kterou jsi před druhým těhu vyhledala? Jaký na způsob vedení porodu (přivazování, nevhodné řeči, šílený přístup k rodičce) měla názor?
Radko, díky za článek a klobouk dolů. Tenhle přístup v nemocnicích jen nahrával domácím porodům. Protože dokud vše běží jak má, ani personál nemá problém. Horší je, když se objeví komplikace… automaticky všichni předpokládají, že ví všechno nejlíp, matka je hysterická a blbá. TAk proč do té nemocnice vůbec chodit, že?
Já rodila bez dramatických okolností, poprvé v Bohunicích, ale byl to takový kolos bez lidského přístupu (sestřičky byly tvrďačky, ale na ty tvé nemají), takže jsem „pro příště“ chtěla něco menšího, rodinějšího. Vybrala jsem Milouše. Opět to bylo bez komplikací (tedy až na novorozeneckou žloutenku u obou dětí) a přístup byl opravdu o fous lidštější, v té době mohl být u porodu už i otec. Pro mě to ale žádná velká výhra nebyla – dostal vynadáno, ať mi neradí, že si to budu dělat po svém. Hodil se mi ale docela dobře na to, aby přivolal sestřičku v chvíli poslední:-) Chtěla jsem tím jen říct, že to mám naprosto obráceně: v Bohunicích se mi vůbec nelíbilo, u Miloušů to bylo lepší. Rok 1991 a 96.
ono to bylo asi tou dobou, protože co vím, doktor Z. dělal když jsem rodila podruhé v bohunicích, choval se naprosto jinak, maminy si ho chválily. jen mě se musel vyhýbat, proč napíšu až v příštím článku:-) tehdy u milošů byl začínající lékař, tři roky praxe, namyšlenej frajírek. teď je z něj vážený pan primář v okresní nemocnici:-) sestřičku zitu asi už někdo zabil:-) a jednu sestru, která pro mě byla jakýmsi andělem v tom pekle, vídám jak chodí k milošům dodnes. než jsem do toho šla podruhé, právě ji jsem vyhledala, abych zjistila, proč to vlastně tehdy tak bylo a moc mi pomohla s mým rozhodnutím.
Radko, to je jak z hororu. Taky jsem musela některé pasáže číst dvakrát, abych se ujistila, že mě nešálí zrak… Přijde mi šílenost, ženu v bolestech – zvlášť po oxytocinu, kdy to bývá prý horší- přivazovat!! A na takovou dobu. Nehledě na velikost miminka a nechutné řeči.
No ježiši!!! Je to fakt hnus a já si někdy říkám, jak mohl – může někdo být tak krutý. Zajímal by mě i docela pohled těch tehdejších doktorů a sester, co to je za lidi. Jestli tzv. normální a v práci si vylívali agresi nebo co. Jestli třeba někdy litují…
A známkováním jste mi úplně vyrazily dech. To by mě zajímalo, kdo dostal 5? Možná maminka, co kromě toho, že utrhla třmeny, tak ještě zabila doktora, ne?
Jen k Milosrdným – já tam rodila třikrát a jestli jsem amazonka nevím, ale byla jsem spokojená. Snažily se vyjít vstříc a byly vlídní a ochotní pomoct. Pár negativ bych našla – ale oproti jiným popisům, co jsem tu četla, tak pohoda.
Jsou tam lidi, na který dodnes vzpomínám jak na anděle. Fakt lidi na svém místě.
Já si naopak myslím, že v současné době jsou brněnské porodnice zhruba na stejné úrovni a je to hodně o tom, jak se člověk ozve, co chce a co nechce a samozřejmě i tak trochu o štěstí na koho narazí, protože všude se nějaký blb a vyhořelá sestra najde.
V tomto případě opravdu smekám, že ses rozhodla jít do toho podruhé.
Radko, to je dost děsivý zážitek 🙁 Bezcitný personál, který je k ničemu a do toho být přikurtovaná? děkuji pěkně.
Nedivím se, že s dalším jsi čekala tak dlouho. Snad to bylo daleko lepší a doktor Z. A péče po porodu, to je jak z hororu.
Na druhý článek se děším 🙂 Jenom doufám, že nebude tak děsivý jako tento 🙂
Kekulko, to je šílené!
Díky radko za tvůj článek, jsem ráda, že jsem podobný situace nikdy nezažila, muselo to být otřesný – tenkrát. Klobouk dolů.
Tobě i celé rodině jen vše nej.
Mobile Sliding Menu