Sobota 9.13 ráno. Probouzíme se svěží po celé prospané noci. Nemuseli jsme dávat Vladánka dvakrát čůrat, nemuseli jsme mu dělat místo v naší posteli, neměli jsme nad ránem manévry ohledně převléknutí naší počůrané postele. Nemuseli jsme hned z rána okřikovat naše hlučné ratolesti, aby nás nechali ještě chvilinku spát. Neměli jsme v posteli skákajícího Tarzana neustále křičícího větu „mamíííí už je lááánoooo!“ Prostě paráda :-)))
Ale přeci jen naděje taťky na ranní milování se pozdním probuzením odsouvá na jindy :-). Protože než si dám sprchu a uvedu se do civilizační podoby, bude už snídaňový čas pomalu u konce.
9.50 přicházíme na snídani. Číšník i servírka z předchozího dne nás vítají potutelnými úsměvy. Prý jsme poslední. Nás překvapuje, že tam jsou od rána do večera pořád ti samí. Je nám později vysvětleno, že dělají týden v kuse a týden mají volno… Vcházíme do jídelny, které uprostřed dominuje švédský stůl plný dobrot. Můj sen… Nacházím poklady – bílý jogurt, čokoládové mysli, jablečná buchta rozplývající se na jazyku… objevuji i barel s horkou kávou a hrneček si dolévám mlíčkem ze skleněného džbánku. Prostě ráj na zemi. Na rozdíl ode mne si Vladan dává teplé párečky s hromadou chleba s máslem a poroučí si turka.
Snídáme s chutí, vzpomínáme na včerejšek a smějeme se personálu, který od nás dostává povolení uklidit zbytek jídla. Beru mobil a volám bráchovi, který je shodou okolností na podnikové chatě v Jeseníku. Dnes máme v plánu jít společně na místní vyhřívaný bazén. Ovšem, narušují nám plány a to důkladně. Původně jsme měli hned po snídani vyrazit na túru na Praděd a bazén si dát jako regeneraci po výšlapu. Ale jim se to takhle nehodí, na bazén prý dojedou už mezi 10.30 – 11.00, pak si chtějí dát s námi oběd a odpoledne ať si děláme, co chceme… po debatě se přizpůsobujeme a je nám jasné, že Praděd asi vezme za své, na túru půjdeme, ale dojít až na vrcholek Jeseníků bude nemožné stihnout.
Odcházíme po kávičce na procházku a očekáváme příjezd bratra. Jako naschvál přijede až o půl 12. No nic, mávneme už nad tím rukou a vcházíme do budovy bazénu. Objednáváme koupání na hodinu, dostáváme naprogramovaný čip a jsme rázem o 300,- chudší… 🙂 Překvapením jsou pro mě společné šatny a boční kabinky na převlékání. Všichni se rychle převlékáme a hurá do vody. Teplota vody je neskutečná, 34 stupňů, další rajský prožitek pro mé věčně zmrzlé tělo :-). Všichni si lebedíme a rochníme ve vířivé lázni nebo na perličkovém lehátku pod vodou. Odvážní chlapi zkoušejí šíjové chrliče, já bych se asi utopila, tak jen koukám, jak odolávájí síle proudu vody. Bavíme se fakt perfektně, dvacet minut před koncem vytahuji z vody těhotnou švagrovou a vedu ji na vyhřívanou oblázkovou pláž, kde si ještě 15 minut rochníme a pomlouváme naše kluky :-). Pak máme ovšem co dělat, abychom stihli převlékání a vyběhnout ven do ukončení hodiny-zbývají jen 4 minuty!!! :-)))
Uff, zvládli jsme to, venku v recepci pak zkoumáme ceník, moc rádi bychom tam zajeli i s dětmi. 600,- rodinné vstupné na dvě hodiny. Pálka to je, tohle přání se mi asi nesplní, ale nikdy neříkej nikdy…
13.20 jdeme na oběd do Džbánu. Dávám si smažák s hranolkami, prý něco lehčího před túrou, ale hlad mám jak spisovatel, tož jsem pak nápad dát si jen šopský salát zavrhla :-). Ještě dopít kofolu, jdeme si nahoru pobrat věci a vyrážíme nahoru Studánkou, směr údolí Bílé Opavy. Jsem trochu zmatená z ukazatelů, nikde není uvedeno, že se tudy dá dojít až na Praděd a kolik je to kilometrů. Všechno je jinak, než před dvaceti lety… 🙂 Tak se vydáváme na túru nahoru, v době, kdy už všichni touto stezkou scházejí dolů, je půl třetí odpoledne. Ale nic nedbáme a neustále se míjíme s mnoha a mnoha skupinkami turistů, mnozí z nich se diví, že jdeme teprve nahoru 🙂
Po pár metrech krotím tatíka s tím, že nejsem kamzík a nemám žádnou fyzičku. Mé nohy zvládají dobře, ale mé plíce to neudýchají, bohužel. Určuji si vlastní tempo pochodu a od té chvíle je všechno fajn. Dojdeme k rozcestí, kde se rozhodujem, zda půjdeme dolem k vodopádům nebo přímo nahoru k Barborce. Z časových důvodů opouštím představu vodopádů a jdeme hore. Stoupáme výš a výš, místy stezka ve svahu vymláceném vichřicí pojme jen jednoho turistu, máme problém se míjet s procházejícími lidmi. Mám závrať a zákaz dívat se dolů :-). Párkrát se musím zastavit a opřít se o strmý svah, abych se rozhlídla, jak je ta příroda ohromná.
Zkrátím to. Kolem páté hodiny odpolední konečně vylézáme ufunění a zpocení poslední kopeček u chaty Barborka. Máme žízeň, nikde ani noha, bufet zavřený. Jsme nuceni vejít přímo do chaty, kde v prázdném výčepu a restauraci bez jediného hosta nalézáme trojčlenný personál – jak se tam ti lidi uživí? Vypijeme 0,5l kofoly na ex a padáme.
Čeká nás rozhodnutí, zda se vydat ještě na vrcholek Pradědu, co se tyčí nad námi, nebo to pro dnešek vzdát a nechat si horu na jindy. Propočítáváme čas, vrcholek je už úplně na dohled, ale po silnici je délka trasy do kopce ještě kolem 3km. Vzdáváme to. Pokud chceme stihnout večeři do deváté hodiny, nezbývá než vyrazit zpět k hotelu. Protože jak propásneme kuchaře, tož už si pak nikde nic nedáme… 🙂
Šlapeme dolů po silnici směr Ovčárna. Špatná volba. Z tvrdého povrchu nás po pěti minutách bolí nohy a vlastně všechno. Nadšeně fotím Petrovy kameny, ze kterých cítím magickou energii. Pro Vladana je to jen hromada šutrů :-), ale já bych se moc chtěla podívat až k nim… No, snad se mi to do konce života splní, na Petráky se totiž lézt nesmí… :-).
Nohy bolí víc a víc, manžel si stěžuje na odřeninu uvnitř boty. Díky bohu po dvou kilometrech nacházíme vedle silnice stezku, vedoucí přímo dolů do Studánky lesem. Od té chvíle jdeme vlastně stejnou trasou jako nahoru, jen po druhé straně údolí. Krása, jen kamzíky nikde nevidíme :-). Už jsme skoro dole a procházíme mezi domky na Hubertově, když začíná lít. Zbytek dobíháme v dešti, šťastní, že začalo pršet až tak pozdě. Vladan si jde rovnou dát kávu, já vybíhám schody, v tom mokrém propoceném tričku mi není nejlíp.
20.00 Obsazujeme místo k večeři a jdeme zkoumat jídelní lístek. Objednávám si malé černé pivo a umírám hlady. Je tam dost jídel, co mě zajímají, ale do oka mi pak padne „Selská pánev“. Vepřová panenka, slanina, zelenina, opékaný brambor, nakonec sýr. Holky, byla to dobrota, ale tak výživná a mastná, že jsem to nemohla dojíst :-). Vladan si dal vepřovou panenku po staročesku, na švestkách se sladkou omáčkou a máslem, neskutečná dobrota. Ještě mnohem lepší, než ta moje. Takže vařit tam umějí, jen to líbánkové menu za moc nestojí :-).
Po večeři odfukujeme, ale nakonec mě taťka přemlouvá, abych si dala pohár, vždyť si doma nic nedopřeju. Objednávám si horké ovoce se zmrzlinou a šlehačkou. Dostávám ho téměř okamžitě, veliký, s kopcem šlehačky. Jen ta zmzlina tam jaksi chybí a šlehačka se okamžitě roztéká po horkém ovoci… Tak jsem vstala a jdu požádat servírku, ať mi zachrání požitek z poháru. S omluvou jsem dostala dva kopečky vanilkové zmrzky a mlsám dál. A protože z túry jsme docela utahaní, ještě chvíli kecáme s personálem a odklízíme se nahoru. Ukončení večera stejné jako včera, to už znáte :-))
Napsal/a: Matilda
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (7 vyjádření)
Díky za pokračování! Snad se odřené nožky zahojily a ze zmoknutí nekašlete.. To mokré tričko by se při večeři mnohému muži zalíbilo:-) Je tu ale riziko, že by tvůj chlap nevydržel až po večeři. No, jsem celá žhavá, jestli i zítra….
Taky kamufluju nedostatek dechu a bolící nohy kocháním se panorámatama:-)
Matildo
moc pěkně napsaný článek.Jsem moc ráda, že jste si takhle užili.
Ahoky Marti, tak jsem na Tebe myslela celý ten víkend, celý týden si řákám, že musím kouknout, že tady určo bude nějaká zmínečka, ale nějak jsem to nestíhala. A taky představa, že úprohrabuju plkárnu a hledám příspěvěk od Tebe mě docela děsila. Ne, že bych se nerada něco dozvěděla, ale když nemám čas a jdu cíleně pro jedno téma, tak se mi do toho nechtělo a spíše jsme si říkala, že ti pisnu OV. Ale tohle mě moooc potěšilo, že jsi si dala takovou práci a ušetřila pro nás tolik času, aby jsi napsala deníček. Jsi poklad!
Musím přiznat, že z toho prvního článku jsem taky získávala dojem, že jsme šláply vedle, že to bude bůh ví co za špeluňku špinavou, že budeš mít strach si lehnout do té kdo ví jak špinavé postele… Tak mě to zamrzelo v tom duchu, že jsme prostě neměly štěstí na výběr, ale teď jsi mě přesvědčila, že ty okna až tolik neva, jídlo holt menu a hlavně, že to na tom zrovna tolik nestojí. A že si užíváte novomaželskou, nově nabytou, bezdětnou svobodu 😀
Těším se na třetí část! Mám radost, že to vyšlo a jeli jste oba dva :-* Pa *
Paráááda :-).
Takhle si nádherně zhuntovat tělo :-).
Teda nevím proč,ale na pochody bych domácího netipla :-). Nic ve zlým.Opravdu nevím ani proč….
Ještě jedno povídání a budu tam chtít taky! 🙂
Ahoj Matildo, díky za pokračování ve vyprávění, pěkný článeček 🙂
Spát celou noc je krásné, viď? Bez buzení, čůrání a bez šťulců ;-). Jak já Ti rozumím 🙂
Marti,pěkné počtení,důležitý je,že jste si vše krásně užili a máte spoustu zážitků a vzpomínek :)..a nejen vy,určitě i personál z vašich nočních radovánek 😀
Marti cetla jsem az do konce jednim dechem!!!! krasne napsane!!! jsem rada, ze se tura povedla, i kdyz jste nestihli dojit az na Praded…tesim se na pokracovani!!!!
Mobile Sliding Menu